Vítězka Grammy: Každá chvíle má v sobě něco až filmově památného

Britská zpěvačka Adele získala v noci na pondělí s albem 25 a písní Hello pět Grammy a proměnila tak všechny letošní nominace. Vyhrála ceny za album roku, nahrávku roku, píseň roku, popový sólový výkon a popové vokální album. Její předchozí studiová deska s názvem 21 vynesla před pěti lety osmadvacetileté zpěvačce šest Grammy.  Její hlavní letošní soupeřka, americká zpěvačka Beyoncé nominovaná v devíti kategoriích, dostala nakonec dva gramofonky. Pět cen dostal posmrtně britský hudebník David Bowie a jeho album Blackstar.  Při příležitosti vyhlášení hudebních cen odemykáme portrét britské zpěvačky: vznikl v době, kdy oceněné album 25 přišlo na trh.

…

S kolekcí tradičních, do retra laděných písní, které se věnují rozpadlému vztahu, jako by v roce 2011 vyhmátla dobové téma a vytvořila dokonalý soundtrack k vysokým statistikám rozvodovosti. A pak se odmlčela. Narodilo se jí dítě, vedla neokázalý život mimo zájem paparazzi. „Člověk musí dát lidem šanci, aby jim chyběl,“ říká v aktuálním rozhovoru pro deník The Guardian. A písničkářku Adele publikum rozhodně postrádalo.

Novou desku 25 už týden před vydáním vynesly předprodeje na vrchol hitparády iTunes. Vlajkový singl Hello se stal vůbec první skladbou, jíž se v digitální podobě během jediného týdne prodalo více než milion. A příslušný klip s 27 miliony zhlédnutí během 24 hodin pokořil dosavadní rekord videokanálu Vevo na YouTube.

Žádné jiné album nebylo v tomto tisíciletí tak očekáváno jako 25. Naděje k němu upínali fanoušci i manažeři hudebního byznysu, kteří doufají, že zbrzdí propad globálních prodejů stejně zázračně, jako se to povedlo s albem 21. Zdá se, že vše, čeho se Adele dotkne, se mění ve zlato. Novinka 25 sice nemusí triumf svého předchůdce překonat, ovšem ukazuje, že Adele je jedním z mála lidí, kteří dokázali ustát slávu bez újmy – a nadále je odhodlaná vládnout popové hudbě tím, že bude zpívat neobyčejným hlasem o obyčejných věcech.

Sláva je toxická

Po roce 2000 se na světové scéně neobjevila větší hvězda než nyní sedmadvacetiletá, lehce přidrzlá, a přitom civilní Londýňanka s velkolepým hlasem a talentem na emotivní balady, jež se dotýkají i největších cyniků. V dobách, kdy již nikdo není ochoten za hudbu platit, prodala Adele 31 milionů kopií desky 21 – což ji řadí do stejné komerční ligy s The Beatles, Mariah Carey a Whitney Houston. „Moje kariéra není můj život. Je to moje hobby,“ říká přitom v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. Možná právě tento nadhled dává nejlepší odpověď, proč se jí daří zůstat nohama na zemi. Vystrašil ji osud o pár let starší Amy Winehouse – zpěvačky, která jí v mnohém prošlápla cestu. Obě vyrůstaly v Londýně ve skromných poměrech vychovávané matkou, obě sdílely lásku k Ettě James i Elle Fitzgerald, obě se prosadily s hudbou, která byla antitezí moderního, digitálními technologiemi syceného popu. Oběma sláva obrátila život naruby – a Amy Winehouse se s tím vyrovnat nedokázala.

„Lidé si myslí, že nesnáším slávu,“ upřesňuje Adele. „Pravda je, že se jí bojím. Myslím, že je toxická a rychle do sebe člověka vcucne.“ Proto se dnes hlídá. O svých blízkých nemluví jmény, označuje je „můj muž“ a „můj syn“, vyhrála soudní spor s bulvárem, který zveřejnil snímky vycházky s dítětem. Snaha zůstat věrná kořenům v nižších vrstvách a nešílet z nově nabytého bohatství je postoj, který je pro britské muzikanty typický už od dob Johna Lennona po představitele britpopu jako Oasis nebo Blur.

I Adele se důraz na civilnost vždy vyplácel. Byla to její sebeobrana před přehnanou pozorností. Ještě ani nevydala album, a už se o ní na základě pár skladeb na internetu psalo jako o největším objevu pro rok 2008. Debutem 19 se uvedla jako kavárenská písničkářka s mimořádným hlasem a schopností psát neobvyklé melodie. Na albu však byla nejnápadnější jeho zralost; nepůsobilo jako dílo teenagera. Chyběla mu divokost i naivita, Adele nepřišla coby holka, ale jako žena. Sama předčasnou dospělost vysvětluje tím, že je dcerou mladé matky a od malička prý cítila, že jí musí být oporou. Pro showbyznys, který umí drtit křehké povahy, se to ukázalo jako skvělá průprava.

Album 21 na ni uvalilo pořádnou zátěž. Intimní kusy vhodné do klubů vyměnila za mohutné aranže, které ovládnou koncertní sály. Přibyly jasně rozeznatelné refrény, tým producentů posunul zvuk směrem k soulu, gospelu a R&B: stylům, které lahodí americkému publiku, a u něj také Adele zabodovala jako v minulosti žádný jiný britský hudebník. Nehledě na to, že doma strávilo 23 týdnů na prvním místě žebříčku.

To něco je ve mně

„Nevadí. Najdu si někoho, jako jsi ty. A i tobě přeju jen to nejlepší,“ zní refrén klavírní skladby Someone Like You, která zachycuje téma táhnoucí se celou deskou: bolest rozchodu, pocity podvedení i toho, že jsme toho druhého vlastně neznali, a do toho příslib nových vztahů. Adele tu našla téma, které současnost potřebovala pojmenovat.

Komerční hit osmdesátých let, Thriller Michaela Jacksona, oslavoval ryzí pop a mistrovství na všech úrovních. Pro raná devadesátá léta emblematické Nevermind od Nirvany pojmenovalo generační úzkosti, odcizení i znechucení konzumem. Dvě absolutně nejúspěšnější britské desky 21. století patří Adele (21) a Amy Winehouse (Back to Black) – a obě zachycují rozchodová traumata nahlížená z ženské perspektivy. Jako by přesně tohle bylo vyprávění, které spadá do doby, kdy se v západním světě rok co rok uzavírá méně sňatků, přibývá rozvodů a přišla generace singles. Svou sladkobolnou náladou se trefilo do tendence, kdy se dlouhodobá kompatibilita dvou bytostí jeví jako čím dál hůře dosažitelný stav.

„Haló, to jsem já. Říkala jsem si, jestli by ses po všech těch letech nechtěl sejít a všechno to probrat,“ zní první verše nové desky. Adele tu tlumočí intimitu telefonního hovoru, volá s omluvou, jako by se chtěla vyrovnat s minulostí – a přesně v takovém nostalgickém duchu se nese celá deska. Pokud byl debut 19 dílem někoho, kdo brzy dospěl, pak aktuální 25 se poslouchá jako zpověď někoho, kdo předčasně zestárl či mu něco odnáší čas. Opět je tu subtilní osobní téma, na které se dokáže napojit každý.

Aniž to je řečeno naplno, Adele jako by vzpomínala na život před slávou. Už nemůže vyrazit do hospody nebo popíjet s přáteli na lavičce v parku. Zmizelo mládí, zmizela anonymita, zbývá to jen přijmout. V asi nejsrdceryvnějším kusu Million Years Ago, který se nese v tradici přepjatého francouzského šansonu, popisuje, jak se prochází rodnou čtvrtí a lidé se jí bojí pohlédnout do očí; jako by tu sláva vyhloubila propast. Místa dětství přicházejí na přetřes i v gospelem načichlé River Lea pojmenované podle přítoku Temže, který vede čtvrtí Tottenham: „Když jsem bývala dítě a vyrůstala u říčky Lea, bývalo něco ve vodě a to něco je teď ve mně.“

V přechodové fázi je nejen její život, ale i kariéra. Připouští, že úspěch 21 se nejspíš nebude opakovat, ale přitom to nebere jako příležitost k experimentům. Stále nemá trému z velkoleposti, nabízí desku, která chce do hitparád. Jen typický „modrooký soul“ rozšiřuje jak o vlivy francouzského šansonu, tak o osmdesátkový pop s nádechem syntetických zvuků. Vše tu ale pevně svírá emocemi nasycený hlas, protože právě jej chce posluchač slyšet.

Adele se jako málokomu daří dělat dokonalou populární hudbu v tom smyslu, že přirozeně spojuje velké komerční ambice s nemenším talentem. Přitom má dar přitáhnout publikum k obyčejnému tématu a dát mu svým hlasem konejšivě (možná někdy i sentimentálně) pocítit, že běžné životní chvíle každého z nás mají v sobě něco až filmově památného. Tak jako přišla na scénu coby hotová osobnost, dnes si člověk těžko dokáže představit, že by z ní kdy mohla zmizet.