Za zásluhy o peklo: Utajená minulost hrdiny Miloše Zemana

Bývalého politického vězně Jiřího Kubíka (52) přivolala k televizní obrazovce jeho přítelkyně. Ve Vladislavském sále Pražského hradu prezident Miloš Zeman právě připínal medaili Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské Miroslavu Tomanovi staršímu, předrevolučnímu ministru zemědělství a místopředsedovi komunistické vlády Lubomíra Štrougala. Dvojice v bytě na předměstí Vídně si začala povídat o tom, že se „komunisti vracejí na Hrad“, když vtom Kubík zděšeně zmlkl. Ze židle v sále povstal Ludvík Karl (69), majitel sklářské firmy Preciosa, aby z rukou prezidenta převzal stejnou medaili.

„Rozbušilo se mi srdce a myslel jsem, že omdlím,“ říká Kubík. „Nechtělo se mi věřit, že můj otrokářský trýznitel právě dostává státní vyznamenání.“

Vězni jako zlatý důl

Kubík se s Karlem potkal v Nápravně pracovním táboře Minkovice, přezdívaném Rudé peklo. Skončil tady proto, že si jako dvacetiletý mladík na vojně pečlivě zapisoval jména a adresy důstojníků, stejně jako počty tanků a obrněných vozidel. Spřádal si klukovský sen, že až jednou pojede za strýčkem do Francie, vezme zápisky s sebou, někomu je předá a třeba tím aspoň trochu naruší bojechtivost komunistické armády. Jeden voják ho ale udal a Kubík dostal v roce 1983 čtyři a půl roku za přípravu na špionáž. „Ani mě nenapadlo, že je to trestné,“ říká dnes. „Myslel jsem, že riskuji nejvýš dvacet dní vojenské basy.“ Poměry ve věznici Minkovice a továrně Preciosa, kde vězni pracovali a které šéfoval Ludvík Karl, mu ale ukázaly, že jde doslova o život.

Svědectví bývalých vězňů o strašných podmínkách ve sklářské fabrice pod ředitelem Karlem přinesl Respekt v článku Černé rodinné stříbro už v roce 1992. „V létě tam bylo čtyřicet stupňů, žádná klimatizace a větrat se nemohlo,“ vzpomínal jeden z uvězněných Petr Hauptmann. „Zažil jsem, že lidé omdleli přímo u stroje. Mistr je nechal odtáhnout ke stěně, polili jsme je studenou vodou, a když se dali dohromady, šli zase dělat.“ Těžká práce šest dní v týdnu, mizerná strava sestávající ze suchého chleba, melty, těstovin a brambor a tresty za neplnění vyčerpávající normy (betonová samovazba a ještě nižší příděl jídla) dělaly své. „Bylo běžné, že lidé zhubli o patnáct, dvacet, ale i o čtyřicet kilo,“ vzpomínal Hauptmann.

Situací ve vězeňských provozech Preciosy se před listopadem zabývala Charta 77 a její rozsáhlá zpráva – publikovaná po revoluci ve sborníku O československém vězeňství – byla zdrcující: Vězni trpěli kožními nemocemi kvůli neustálému styku s chemikáliemi a naprostému nedostatku hygieny. Často se navíc přiotrávili plynem a výpary chemikálií, protože v halách byla vypnutá ventilace a odsávání, čímž vedení továrny šetřilo peníze za elektřinu.

Vězni byli pro Preciosu zlatý důl. O jejich pracovní podmínky se nikdo nestaral, normy měly dvojnásobné než pozdější civilní zaměstnanci a brali za to čtyřikrát méně než oni. Není proto divu, že když začátkem devadesátých let předložil Ludvík Karl privatizační projekt a chtěl bohatou továrnu převzít, bývalí vězni protestovali. Napsali politikům, že není fér, aby majetek získal člověk, který vedl Preciosu v době, kdy tam „panovaly podmínky srovnatelné pouze s otrokářským řádem“. Ministerstvo průmyslu vedené Janem Vrbou a později současným prezidentem Hospodářské komory ČR Vladimírem Dlouhým však usoudilo, že morální kategorie tohoto druhu do byznysu nepatří. Preciosu zprivatizovali manažeři a zaměstnanci, jejich akcie postupně skoupil Ludvík Karl.

Vážený sponzor

Jiří Kubík se ještě nevzpamatoval ze šoku nad tím, že prezident vyznamenal mezi čtyřmi úspěšnými českými podnikateli právě Karla, a už mu drnčel telefon. Volali mu stejně otřesení kolegové z vězeňských let. Dohodli se, že hned svolají valnou hromadu svého sdružení a společně sepíší „prohlášení pamětníků“. „Jsme znechuceni prezidentovým výběrem,“ stojí v něm. „Ocenění Ludvíka Karla považujeme za prezidentovo nejvyšší mravní selhání.“

Proč je mezi oceněnými právě Ludvík Karl, nechce prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček nijak zdůvodňovat. Prý je „plně vypovídající“, že „za zásluhy v oblasti hospodářské“. Miloš Zeman ke skupině čtyř oceněných podnikatelů – vedle Karla dostal medaili zakladatel Jablotronu Dalibor Dědek, majitel Juty Jiří Hlavatý a šéf mlékárny Madeta Milan Teplý – řekl, že jsou generací baťovských podnikatelů, dokázali se prosadit a vzdorovat zahraničnímu tlaku a neměli lehký život, protože „svůj podnik museli pozdvihnout ze dna“.

Prohlášení pamětníků Ovčáček považuje za účelové. „Jejich cílem je dehonestovat prezidenta a celý průběh udělování vyznamenání, ukázat, jak zlý Zeman zase vyznamenal zlé lidi,“ sděluje mluvčí, kterého svědectví vězňů o nelidských pracovních podmínkách v Karlově předrevoluční Preciose nepřesvědčuje. „Je to jejich názor, jeden z mnoha,“ říká. „Zeptejte se pana Karla, bude mít zřejmě názor opačný. Je na něm, aby se k věci vyjádřil.“ Jiří Ovčáček dodává, že Preciosa nebyla za režimu jediný podnik, který zaměstnával vězně, a koneckonců, „pan prezident je zastáncem toho, aby vězni pracovali“.

Jestliže chtěli vězni opravdu prezidenta očernit upozorněním na utrpení způsobené jedním z vyznamenaných, moc se jim to nepovedlo. Ve svém kraji má Ludvík Karl neotřesitelnou pověst úspěšného podnikatele, který dává práci stovkám lidí, vede úspěšnou firmu, sponzoruje fotbalový Slovan a rozdává další sponzorské dary. „Vnímám ho velice pozitivně,“ říká třeba zastupitel Liberce, člen Strany zelených Ondřej Petrovský. „Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, kterou vedu, od něj pravidelně dostává peníze.“ O to, co Karl dělal před listopadem, se Petrovský nikdy nezajímal a reakci bývalých vězňů na jeho vyznamenání nezaregistroval. „Lehce jsem si kdysi všiml něčeho v médiích,“ připouští. „Nevěnoval jsem tomu ale velkou pozornost, člověk je přehlcen informacemi.“

V poslední době se jméno Ludvíka Karla začalo objevovat také v souvislosti s politikou: předseda hnutí ANO Andrej Babiš se dal nedávno slyšet, že by Karl byl skvělý trumf krajských voleb: „Karla bych rád, ale on určitě nechce a ani jsem si netroufl jej oslovit. Znám ho, do politiky by nešel a ani se mu nedivím.“

Primátor Liberce Tibor Batthyány (ANO) se při zmínce o Ludvíku Karlovi přímo rozplývá. „Vidím samá pozitiva, je to významný zaměstnavatel, člověk s vizionářským přemýšlením, má invenci a společenskou odpovědnost, financuje řadu projektů, dává peníze do fotbalu, který by tady bez něj už neexistoval,“ vypočítává. Po připomínce Karlovy předlistopadové minulosti trochu znejistí, ale ne příliš. „Je otázka, do jaké míry pan Karl o tom znepokojujícím dění věděl,“ říká Batthyány k otrokářským časům Preciosy. „Zda ho způsoboval sám, nebo pouze trpěl, aby v podniku sám přežil. Pokud je správná druhá varianta, tak mu to nemohu mít za zlé. To dělala s ohledem na své rodiny – podle pořekadla bližší košile než kabát – řada lidí.“

Stejně to vidí i význačný podnikatel a senátor Jiří Hlavatý, který byl vyznamenán spolu s Karlem. „O tom, že vedl Preciosu před listopadem, jsem neměl ani tušení,“ říká. „Slyším to od vás poprvé, musel bych se ho na to zeptat osobně, abych si udělal obrázek, jak moc je za tehdejší pracovní podmínky odpovědný. Je otázka, zda by se někdo jiný v roli tehdejšího ředitele choval jinak.“

Zeptat se na stížnost vězňů přímo Ludvíka Karla, jak radil Ovčáček, není možné. Majitel firmy s miliardovým obratem, který patří mezi sto nejbohatších Čechů, je stále věrný své zásadě – před novináři zůstává skryt. Pokus o kontakt končí u generálního ředitele skupiny Preciosa Stanislava Kadlece a jeho tón v telefonu je celkem posměšný. „Zkusím vám kontakt s panem Karlem zprostředkovat,“ tvrdí. „Ale rovnou říkám, že na devadesát devět procent nebude chtít. Nevím o případu, kdy by dal novinám rozhovor. Třeba budete první.“

Stejným tónem odráží Kadlec také dotaz o otrocké práci a roli Ludvíka Karla v předlistopadové Preciose. „Znovu říkám, zkusím se ho zeptat, jestli s vámi bude chtít mluvit,“ říká. „Já za něj mluvit nemohu, mohu mluvit jen za Preciosu.“ Dobrá, tak tedy, omluví se Preciosa bývalým vězňům – stejně jako to udělala třeba Ikea kvůli tomu, že někteří její dodavatelé zneužívali práci vězňů v bývalé Německé demokratické republice? A uvažuje o jejich odškodnění? „To si snad děláte legraci,“ opouští ředitel Kadlec blahosklonný tón. „Tuhle záležitost nebudeme vůbec nijak komentovat. To se dělo za jiného státního zřízení. Končím náš rozhovor a žádám vás, abyste mě nikde necitovala.“