Zemřela Dana Gálová, jež překládala navzdory amyotrofické laterální skleróze

Dnes nad ránem zemřela přední česká překladatelka a hungaristka Dana Gálová. V roce 2006 jí byl prezidentem Maďarska udělen Důstojnický kříž Řádu Maďarské republiky za zásluhy. V roce 2005 získala tvůrčí cenu Obce překladatelů za Zpověď Sándora Máraie a v roce 2009 byla oceněna Magnesií Literou za překlad Deníků téhož autora. Mezi dalšími přeložila například knihy Pétera Esterházyho, Imreho Kertésze nebo Istvána Bibó. Dana Gálová zemřela na amyotrofickou laterální sklerózu, zákeřnou nemoc, která ji trápila posledních 15 let. Přestože kvůli tomu nemohla hýbat rukama a psát, nevzdávala se a pracovala dál s pomocí speciálního počítačového programu, který ovládala pohybem očí. Ještě v posledních týdnech života dokončila překlad další Máraiovy knihy. Otevíráme rozhovor, který jsme s ní publikovali před čtyřmi měsíci. Vypráví v něm, jak se svou nemocí vyrovnávala a proč téměř celý svůj život zasvětila právě překladům z maďarštiny.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je zákeřná nemoc. Člověk při ní postupně ztrácí nervové buňky, pomocí nichž ovládá svalové pohyby. Nakonec zůstává úplně paralyzovaný, jeho mozek ale jinak funguje stejně jako dřív. Většina lidí s touto nemocí umírá do pěti let, překladatelka a hungaristka Dana Gálová s ní žije už patnáct. Dnes je upoutaná na invalidní vozík, velmi těžko se jí mluví a čelí zhoršujícímu se dýchání. Stále však překládá a tvrdí, že její život se v důsledku nemoci v mnoha ohledech prohloubil.

Píšete na počítači, stále překládáte. Jak to děláte, když jste ochrnutá?

S postupným ochabováním rukou jsem se i v téhle činnosti musela přizpůsobovat. Nejdřív jsem psala pomaleji, pak jen pravačkou, potom jsem diktovala tátovi, který nám pomáhá s péčí – ale na to oba rádi vzpomínáme, to jsme si užili práci i legraci a jeden druhého. Dnes už potřebuju vyšší techniku. Před dvěma lety jsem prošla dost vážnou zdravotní krizí, nevypadalo to se mnou vůbec dobře. Manžel, který se nikdy nevzdává, mě tehdy rozptyloval plánováním dalších překladů. Když jsem se po čase opravdu vzpamatovala, měl už v ruce smlouvu. A právě tou dobou jsem se dozvěděla, že na českém trhu je nový švédský výrobek umožňující ovládat počítač očima.

Jde o panel velikosti doutníku, který je přichycený pod monitorem, a speciální software. Navíc se ukázalo že u diagnózy, jako je ta moje, stát ze zákona přispívá na pořízení devadesát procent ceny. Tak tenhle zázrak mám a můžu psát texty a e-maily. Je to pro mě jako okno do vesmíru.

Asi to vyžaduje dost trpělivosti.

Ano, překládat tímhle způsobem je nezvyklé. Nemůžu ověřovat ve slovnících a zatím nedovedu spolehlivě a efektivně používat internet. Každou nejistotu musím v textu označit a potom ji s něčí pomocí dořešit. Celkově to klade nároky na paměť a soustředění. Takže je to záběr, ale nádhera. Moc mě to baví.

Nemoc není trest

Kdy jste na sobě začala pozorovat první příznaky nemoci?

V roce 2000. Začaly mi atrofovat svaly na levé ruce. Zřetelně si vybavuju situaci, kdy jsem si chtěla ostříhat nehty na pravé ruce a zjistila jsem, že neovládnu nůžky. Začala jsem taky zakopávat, pak už i padat. Půl roku jsem chodila na různá vyšetření, ale lékaři mi tvrdili, že jsem v pořádku. Nesvědčí to však nic o jejich zanedbání nebo špatné úrovni. Amyotrofickou laterální sklerózu není lehké odhalit a kromě toho byl její průběh u mě velmi netypický. Obvyklá diagnóza dožití s touto nemocí je pět let a já s ní žiju už patnáct.

Jak jste tedy nakonec odhalila, co vám je?

Spolu s kamarády z filozofické fakulty jsme každý rok jezdili do Krušných hor kousek od Klínovce. Jezdíval s námi i jeden zkušený lékař, starý praktik, který mě vyslechl a velice důrazně mi kladl na srdce, abych neotálela ani den a objednala se na neurologickou kliniku. Tvářil se do té míry vážně, že jsem to zařídila ještě z hor. Po návratu začalo zevrubné zkoumání, přesto trvalo další půlrok, než padlo konečné slovo.

Jak jste přijala zprávu o své nemoci?

Upřímně řečeno, stanovení diagnózy trvalo tak dlouho, že jsem nebyla vystavena žádnému šoku. Od prvního příznaku jsem si pomalu a postupně zvykala na myšlenku, že to se mnou asi bude vážnější. A nikdy taky nenastala chvíle, kdy bych se svou nemocí stála úplně sama na celém světě.

Neplakala jste, nesmlouvala?

Ne. Můj příklad ten údajně platný vzorec pěti fází podle psycholožky Kübler-Rossové – popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření – popírá. Nikdy mne nenapadlo ptát se: proč já? Přirozená otázka podle mě zní: proč by to nemohlo potkat právě mě? Kvůli své nemoci jsem plakala jen dvakrát, ale to bylo hned na začátku. A ty slzy tekly za mé blízké, bylo mi jich strašně líto.

Neměla jste strach o sebe, netrpěla úzkostí?

Po určitou dobu mě děsila představa těžké dušnosti, protože právě tak velmi pravděpodobně jednou umřu. Vzpomínám si, že jsem si domluvila schůzku s jedním kamarádem, který je lékař. Chtěla jsem vědět, jaké mám možnosti sebevraždy. Ne že bych něco plánovala, prostě jsem to chtěla vědět. Ono to má totiž stejně neřešitelné úskalí – dokud se hýbu, není důvod, a když už se nehýbu, tak jak bych to mohla provést? Naštěstí jsem vždycky věděla, že mě moje rodina nenechá ve štychu. A tenhle pocit bezpečí se dokonale završil příchodem domácího hospice. Jeho lékaři se mnou do detailu probrali možnosti medikace, kdy mi v podstatě umožní, abych ty poslední chvíle prospala. Kromě toho můžu s lidmi z jejich týmu mluvit o všem, co s postupem choroby přichází, a taky o tom, o čem se lidé normálně stydí nebo bojí i přemýšlet. Já jsem si například takhle v rozhovoru se sestřičkou krásně ujasnila, co se odehrává bezprostředně po skonu a jaké mám záruky – nesmějte se mi –, že se omylem neocitnu v chladicím boxu ještě živá. To přece jsou relevantní otázky, ne?

Jak tedy přemýšlíte o smyslu toho, co se vám stalo? A přemýšlíte o tom vůbec?

Jsem přesvědčená, že nemoc sama o sobě smysl nemá. Není to žádná „lekce“, „trest“, natož „výsada vyvolených“. Za těžkou chorobou naopak vidím železnou logiku dlouhodobě potlačovaného stresu, neventilované nespokojenosti, ignorování odpočinku. Proto mi tolik záleží na tom, aby naše děti dokázaly žít optimisticky a aby mi tu zdrceně neseděly u vozíku. Věřící nejsem a ani to nepostrádám. Pro mě jsou v mé nemoci záchytnými body lidé z masa a kostí: manžel, můj táta, děti, pěkná řádka kamarádů a podporovatelů. Smrt je pro mě konec, ne začátek.

Nejsem člověk, který stříhá metr

Když jste zjistila, že jde o ALS a co vás v budoucnu čeká, na co jste zprvu pomyslela?

Moje první myšlenka patřila rodičům. Rozhodla jsem se, že jim o své nemoci neřeknu, dokud to nebude opravdu nezbytné. Maminka se tak o mojí diagnóze nikdy nedozvěděla, zemřela dva roky poté, co mi ji lékaři stanovili. Můj táta byl po její smrti úplně na dně, ale jakmile zjistil, co mi je – už to nešlo tutlat –, zachoval se jako absolutní frajer. Navštívil svého kamaráda lékaře, aby se ho vyptal, co moje nemoc obnáší, a namísto aby se tím nechal zdeptat, aktivizovalo ho to. Okamžitě se zapojil do chodu domácnosti a udržuje se ve formě, aby byl maximálně zdravý. Pomáhá tam, kde už manžel nestíhá: především skvěle vaří, dělá mi „komorníka“ a udržuje neustále slunnou náladu.

Když se nad tím zpětně zamyslíte, neřekla byste o tom tedy rodičům dřív?

Ano, po zkušenostech vidím, že můj postup byl zbytečná zbabělost.

A co vaše děti?

Tajila jsem to i před nimi. Syn měl před maturitou, dcera byla na vysoké škole a šťastně zamilovaná. Zdálo se mi brutální jim kazit ta pěkná léta. Zdálo se mi, že by to stejně nebylo k ničemu.

Nic na vás nepoznaly?

Ono to opravdu nebylo dlouho poznat. Pochopitelně si po čase začaly všímat mých narůstajících obtíží. Syn si mě vzal na kobereček. Přiznala jsem barvu a on se zachoval obdivuhodně. Byl tehdy ve druhém ročníku oboru filozofie a estetika, ale paralelně k tomu se přihlásil na medicínu, kde vystudoval fyzioterapii. Dodělal obě školy a nyní pracuje na neurologii a jistí mě z této strany. Stal se taky dobrovolníkem domácího hospice, který k nám dnes dochází, a vlastně mě s ním zkontaktoval, když nazrál čas. Dcera zase neustále zjišťovala novinky, které se kolem mé nemoci dějí. A bezděčně mě posílila, když přivedla na svět báječnou holčičku, která navíc dostala mé jméno. Tehdy se mi určitě pár vadných neuronů štěstím obnovilo.

Proměnila ta nemoc váš vzájemný vztah – k dětem, manželovi?

Prohloubila. Pokud jde o mého muže, jsme spolu pětatřicet roků. Ve velkém souznění. A léta s nemocí štěstí z téhle harmonie posilují. Opravdu víme, kdo jsme a čím jsme jeden druhému. Kdyby to neznělo hloupě, tak bych řekla, že v něčem je můj současný život lepší. Odfiltruje se balast. Vymizely běžné vzteky, zlobení, úvahy o volovinách. Je to takové zhuštěné. Můžu dělat, co mě baví, vidět lidi, které mám ráda. Vyzobávám si teď ze života hlavně dobroty.

Proč jste se vlastně bála více o rodiče než o své děti?

Velmi je miluju, a tak pro mě byla hrozná představa, že by trpěli. Není náhoda, že žádný jazyk nemá výraz pro osiřelého rodiče. Když vám umře rodič, jste sirotek, ale pro osiřelého rodiče výraz neexistuje, to není v řádu věcí. Děti člověk miluje nesmírně, ale podvědomě ví, že odchod rodiče přežijí. Budou smutné, opuštěné, ale čas jim pomůže s tím žít.

Co praktické věci? Co všechno jste musela po oznámení diagnózy najednou řešit?

To byla skutečná panika, která se týkala především hypotéky. Bydleli jsme původně na pražských Vinohradech v podnájmu. Po revoluci se nás ale nový majitel brutálním způsobem snažil dostat pryč. Čelili jsme nátlaku a vydírání, dům nám rekonstruovali nad hlavami. Zažívali jsme tehdy velký stres a strach, nejspíš někde tady si moje tělo řeklo – už nemůžu. Situace vyvrcholila tím, že podlaháři omylem způsobili v našem bytě požár, a to už jsme přivolali policii. Dohoda s majitelem byla najednou hladká: když prý si seženeme do tří týdnů něco jiného, vyplatí nás. Hypotéky se tehdy dávali na dvanáct procent, byla to pro nás obrovská zátěž. Můj muž kromě výuky na univerzitě přibral i spoustu tlumočení a přijal post šéfredaktora časopisu. Jednou se zhroutil pod stůl vyčerpáním. Mě zase lékaři nabádali, abych si užívala pěkného života, dokud to jde. Museli jsme to řešit rázně. Proto můj muž přijal místo ředitele Českého centra v Budapešti. Střídavě za námi jezdili můj otec a manželova maminka, aby nám pomohli s domácností a péčí. Já jsem coby manželka diplomata byla doma. Měla jsem malou pracovnu s výhledem na budínské kopce. Konečně se mi splnil sen a mohla jsem v klidu překládat. Navíc jsem se mohla věnovat textům, které mají hodnotu. Krásných šest let. Bylo to jako líbánky, které jsme s mužem nikdy neměli. No vidíte, i takhle může vypadat život s ALS. Kdo by to byl řekl?

Jak jste si plánovala další život? Sestavila jste si seznam věcí, které byste ráda stihla?

Seznam ne, ale s mužem jsme si říkali, že ještě musíme vyjet na společnou dovolenou, protože později už to nepůjde nebo s námi naše děti již nebudou chtít jet. Vyrazili jsme na obligátní Kanárské ostrovy, to bylo v roce 2004. Nikdy jsme na podobné dovolené nejezdili a válení u moře jsme už vůbec neholdovali. Bylo to tedy zcela výjimečné, ale hezky nám to tam tehdy vyšlo.

Jinak jsem se snažila trochu cvičit, udržovat se. Tím, že nemám žádné bolesti, jen se to pomalinku zhoršuje, tak člověk dělá všechno normálně. Neměla jsem tendence něco stíhat. Lékaři mi sice řekli, že mi zbývá pět let, ale to je jen číslo, s tím si nevíte rady. A já nejsem člověk, který by si stříhal metr, a nežiju ani příliš sama sebou. Mě zajímá, co je kolem.

Bavíte se spolu s vaším mužem o tom, co bude, až tu nebudete?

Abychom se bavili o budoucnosti, kde nebudu já, tak to ne. Pochopitelně bych si pro něj přála moc a moc štěstí, ale v tomhle musí být člověk opatrný. Nikdy nemůžeme vědět, kdo z nás odejde dřív. Ještě před rokem jsem měla vedle sebe svou bezvadnou sestru; byly jsme si hodně blízké. Uklidňovala mě, že můžu být v pohodě, že mě nahradí v roli babičky. A pak najednou odešla… Manželovi jsem dala instrukce ohledně pohřbu. Žádné majetky nemáme, v tomhle směru celkem není co vymýšlet. Jsme nadšení, že se nám letos v březnu konečně podařilo splatit hypotéku za tenhle byt. Taky jsme to spolu slavnostně zapili.

Nedělat s tím cavyky

Jak jste se vyrovnávala se svou narůstající bezmocí, kdy jste viděla, že se nepostaráte o domácnost a pak už ani o sebe?

Díky tomu pomalému, postupnému tempu vcelku dobře. V tomhle je atypicky pozvolný průběh nemoci v mém případě milosrdný. Před deseti lety mi můj muž musel pokrájet maso, abych mohla připravit oběd, před pěti lety mi musel začít čistit zuby a dnes už o mě pečuje kompletně. Měli jsme tedy čas to postupně přijmout, naučit se to. Taky mi hodně pomohla věta našeho dlouholetého kamaráda Jana Borny, který má od revoluce roztroušenou sklerózu. Na mé zoufání, jaké břemeno naložím svou bezmocí na bedra rodině, jak je připravím o čas, který by mohli věnovat něčemu pěknému a pro sebe užitečnému, mi tehdy řekl: „Nelituj je, ono je to zušlechťuje.“ Mně se tenkrát úplně rozsvítilo. Uvědomila jsem si, že se na věc dívám ze špatného úhlu: nemocný není žádná oběť a pečovatel není žádný chudák. Vybavil se mi pocit hlubokého uspokojení, když jsem kdysi uspávala vykoupané a nakrmené miminko nebo když jsem později koupávala svoji babičku. Pečující osoba má přetěžký úkol, obvykle jde až za hranice fyzických i psychických sil, nicméně osobnostně roste. Dneska už chápu, když mi pečovatelky, ale někdy i jiní při odchodu poděkují. Jdou od nás s vědomím, že byly nesmírně platné.

Co hygiena?

To je pochopitelně delikátní věc, jsem plachý člověk. V zásadě však o nic nejde. Chce to jen vzájemný respekt a pár grifů. Někdy se při tom zažije i legrace. Jednou jsem potřebovala urychleně na záchod; tehdy jsem ještě trochu chodila, muž mě vodil, podpíral mě zezadu. Vyrazili jsme ke speciální WC židli zvané gramofon a v té nervózní chvíli zkroutil muže houser. Ocitl se v bolestivém záklonu, já zase v předklonu, on řval bolestí, já úzkostí, že nedobelháme včas. Dva běžící invalidi, to je samo o sobě groteska, ale my to ještě povýšili: v momentě, kdy jsem s ulehčením dosedla, se ukázalo, že není nasazený nočník. V tom zoufalém okamžiku jsme oba vybuchli smíchy.

Neměla byste, co se týče hygieny, pro podobně nemocné nebo pečující nějakou radu?

Podmínkou pro dobré zvládnutí bezmoci je, že člověk musí mít sám sebe rád. Kdo má nějaký mindrák či jiný problém, pro toho to musí být zlé. A u pečujícího je skvělé, když si počíná rychle, pečlivě a nemocnému hlásí, jaký bude následující krok.

Proč je tak důležité, aby vám pečovatel říkal, co se bude dít dál?

Díky tomu vím, že mě respektuje, že mě nebere jako věc. Je milé, když se mě pečovatelky při mytí zeptají o svolení, řeknou „s dovolením“. Lidé obecně nemají v komunikaci s nemocnými žádnou průpravu a většinou projevují zdvořilý ostych, který mě osobně spíš uvádí do rozpaků. Mnohem lepší je nedělat s tím velké cavyky. A pak si taky neuvědomují, že když člověk na vozíku s někým mluví, musí zaklánět hlavu, aby viděl stojícím do tváří a mohl komunikovat. Třeba pro mě je to vyloženě bolestivé. Když se někde povídá nebo něco děje, je potřeba vozík natáčet, nenechat člověka stát bokem, či dokonce zády, na což je ideální myslet třeba na výstavě obrazů.

Necítí taky někteří lidé ostych, když vám mají podat ruku a vědí, že ji nemůžete zvednout?

Každý z mých pečovatelů, který přijde, pozdraví a pohladí mi ruku. Je to milé a jsem za to ráda, ale byla bych ještě radši, kdyby mi ji vzali a vložili do své. To mi chybí. Máte pravdu, že lidé často nevědí, jak potřebuji dotek. Jsou v tom bezradní a nevědomky si udržují odstup a tím pádem i určitou bariéru. Mám ale taky pár blízkých, kteří sem vtrhnou jako velká voda a skočí mi kolem krku. To miluju.

Pevná síť

Jak se vlastně v poslední době cítíte? Jak vaše nemoc pokračuje?

Postup nemoci je pořád pomalý, ale je to postup. Jak jsem předpokládala, zhoršuje se hlavně dýchání. Pomáhá mi koncentrátor kyslíku, a když to nestačí, použiju morfinové kapičky. Jsem hodně unavená, naspím toho jako batole. Mám však vedle sebe přísného drába převlečeného za manžela a ten mě vytrvale popohání k lepším výkonům. Tak takhle se mám.

A jak to společně s mužem všechno zvládáte?

I v tomhle jsme se hodně naučili. Zpočátku jsme všichni panikařili, každý dělal všechno, což je špatně. Umravnil nás až můj syn, který navrhl, abychom si rozmysleli, co musíme udělat a co kdo z nás zmůže. Přísně jsme si delegovali funkce a úkoly, spočítali, co jsme schopni ufinancovat. Najali jsme si paní na úklid a žehlení, můj táta vaří, obstarává menší nákupy a pochůzky. Máme pečovatele a dobrovolníky domácího hospice, kadeřníka, pedikérku, nákupy objednáváme přes internet. Až do loňského roku tu byla moje sestra, dneska už jen švagr – oba jako pevná síť. Taky máme několik kamarádů, které ve dne v noci můžeme zavolat a přijdou nám pomoct. To je moc důležité. Hlavou celé organizace je manžel. Na něm leží všechno, čtyřiadvacet hodin denně. A on je pevný jako skála. Je štěstí, že jako vysokoškolský pedagog může hodně pracovat z domova. Kdyby měl chodit pět dní v týdnu do fabriky, tak nevím, to se z průměrného platu, invalidního důchodu a příspěvku na péči finančně utáhnout nedá. Já působím jako odborný poradce. Rodina to sice nazývá „odborný kibic“, ale to mě nerozhodí. Teď vážně: není snadné sedět a sledovat, jak ostatní vyplivují duši. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila respektovat, že každý dělá věci po svém. Ženské jsou zvyklé pořád vykládat dětem, jak co dělat, těžko se toho zbavuje. Víte vy, co je to za muka, když před vámi někdo žehlí trička jinak?

Spousta lidí v podobné situaci si stěžuje na vyřizování příspěvku na péči. Měla jste s tím taky problémy?

Jednání s úřady je více: invalidní důchod, průkaz ZTP, příspěvek na péči a žádosti o pomůcky, to jsou hlavní témata. Všechna životně důležitá. A vždycky to spěchá, protože logicky žádáte, teprve když potřeba vznikne. V nejlepším případě se to „jenom“ vleče, často je to však ponižující procedura. Ať je vám cokoli, předem jste podezřelý. Vždycky se mi vybaví Švejk, pasáž, jak ten vojenský felčar předepisuje simulantům na všechno klystýr. Když jsem absolvovala návštěvu revizního lékaře, nevěřila jsem, že tomu ujdu… Všechny zmiňované štace jsou hrozně byrokratické, ale například pracovnice sociálního odboru na naší Praze dokážou obojí: vyřizují korektně a chovají se jako slušní lidé.

Čas potvrdil, že nejslabší článek jsou takzvaní revizáci. Schvalují proplacení nákladných zdravotních pomůcek. Můj vozík nebo počítačový program, díky kterému můžu dál pracovat, stojí sto padesát tisíc, takže se bez finanční pomoci neobejdu. Nestačí mít jen diagnózu, potřebujete i lékaře-esejistu, který bude umět poutavě napsat návrh. V mém případě byl první návrh neurologa stručný, a tak jsem byla vyrozuměna, že žádný vozík nepotřebuju, protože mám polohovací postel. V té době jsem ještě byla zvyklá na normální společenský život, jen vozík už mi působil potíže a bolesti, takže nápad zůstat v posteli mě zaskočil. Tři měsíce fuč a já nemám nic než dobrou radu. Druhý návrh byl na celou stránku a za další tři měsíce jsem měla a dodnes mám vynikající polohovací vozík, díky němuž vydržím celý den mimo lůžko a můžu pracovat na počítači.

To se beze mě nesmí obejít

Překládáte z maďarštiny. Proč právě tenhle „vzdálený“ jazyk?

Maturovala jsem na konci sedmdesátých let a uvažovala jsem, co dál. Železná opona byla dole a já jsem si najednou uvědomila, že máme v sousedství velice zajímavou zemi, která je historicky těsně spjatá s námi, ale pro svůj nesrozumitelný jazyk zůstává nepřístupná. A ta řeč se mi neskutečně líbila. Neumím to vyjádřit jinak, než že je sexy. Stejně v rockové muzice jako v poezii. Navíc jsem při několika cestách do Budapešti zjistila, že se tam žije mnohem pestřeji a volněji. Nemělo to chybu. Byla to láska na první pohled. Přihlásila jsem se na obor čeština-maďarština.

Překladatelstvím jsem se nikdy neživila. Měla jsem různá zaměstnání, vesměs šlo o redakční práci. Překlady, hlavně ty odborné, byly už od absolutoria nutným doplňkem domácího rozpočtu, tak jako pro manžela tlumočení. Takže moje pravidelná noční směna. K beletrii mě ponoukal manžel a náš společný, velice uctívaný pan profesor maďarské literatury. Postupně jsem se osmělila zkoušet kratší texty a teprve od konce devadesátých let přišly na řadu vážné tituly. Nemám jich mnoho, ale jejich autoři jsou prvoligoví: především Sándor Márai nebo nositel Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész.

Zrovna překládáte další knihu Sándora Máraiho. Co vás na ní zaujalo?

No tak to je takové až osudové zastavení na mé profesní a soukromé cestě zároveň. Ale abych to vysvětlila. Text, na kterém pracuju, je malá sbírka autorových poznatků o životě, o světě, o společnosti a jejích hodnotách, o všem, co má „co do činění s člověkem“, o jeho místě a poslání, ale třeba i praktických všednodenních stránkách jeho existence. Každému tématu jsou věnovány jeden dva odstavce, formulované jako ponaučení. Márai byl velmi vzdělaný a sečtělý, obdivoval mimo jiné stoiky. Jeho text to věrně odráží. Na malé ploše mluví o řadě podstatných otázek, které si snad každý někdy položí. Přečtu vám schválně jednu ukázku: „Většina lidí věnuje celý život tomu, aby se cílevědomě, lopotně, pilně a neúnavně připravili na štěstí. Vypracovávají plány, jak se stát šťastnými, cestují a pracují za tímto účelem, s pílí mravenců a krvelačností dravého tygra shromažďují potřebné náležitosti. A když jim život uplyne, přijdou na to, že všechny ty nezbytné rekvizity nestihnou nashromáždit. Že člověk také musí šťastný být, už při tom. A že na tohle docela zapomněli.“

A teď si to vezměte: já jsem povahou introvert, jako správný vodnář jsem idea-
lista, coby žena rozumím citům a pocitům a s autorem sdílím stoický postoj v takovém tom populárním chápání, který mi odjakživa imponoval. Nepřipadá vám zvláštní, když se zrovna můj život najednou odvine tak, že tu sedím na invalidním křesle a překládám takovéhle věty?

Tu knihu už máte téměř přeloženou. Co byste ještě ráda stihla?

Už jsme o tom někde mluvili, neuvažuju v kategorii „stihnout“, žiju dneškem a jsem zvyklá dívat se tak týden dopředu. Přesto mi už manžel úkol vybral, nemám se prý flinkat. Před dvěma lety se našla chybějící část rozsáhlých Máraiho deníků, jejichž výbor ve dvou svazcích vyšel díky nakladatelství Academia taky u nás. Protože z pohledu Maďarů jde o historicky choulostivá válečná léta, vydání knihy provázel obrovský zájem, drážděný i názvem „Chtěl jsem mlčet“. Připravit pro české vydání tuhle vrcholně zajímavou knihu, to je náš aktuální sen a plán, ale jsou tu i potřeby vydavatele a další okolnosti, které to můžou ovlivnit. Nedávno mi navíc vytyčily novou metu děti: na přelomu roku čekáme už čtvrté vnouče, tak to se beze mě nesmí obejít.

Autor je spolupracovníkem Respektu.