Do tmy

Skoro to vypadá, že se v české próze blýská na lepší časy. Svěží vítr vane skrz nová jména – přesněji pseudonymy. K Matěji Hořavovi, jehož debut Pálenka po právu zaujal nejen kritiky, se nyní řadí i román Anny Bolavé Do tmy. Autorka (či autor?) skrývající se pod tímto jménem už vydala před dvěma lety básnickou sbírku Černý rok, ale tento temný, baladický příběh má potenciál prosadit se i v širších čtenářských kruzích. Vypráví o závislosti, jež vede k izolaci i ke ztrátě sebe samé. Vypravěčku pohltí sběr léčivých rostlin natolik, že se její svět smrskne jen na samotářské trhání a sušení s jedinou časovou osou, kterou je úterý, kdy „odevzdává“ usušené produkty do sběrny a inkasuje částku, která je v poměru k vynaložené práci směšná, což ji nutí k ještě většímu tempu sbírání.

Čteme příběh moderní „čarodějnice“, jíž ovšem chybí magická moc, kterou by řídila alespoň vlastní život. Splývání s přírodou nesklouzává k očekávané idyle, ale je naopak studií moderní neurózy – neschopnosti žít ve světě dnešním, ale také nemožnosti vrátit se do organického světa předků. Precizním vyjádřením narušené senzitivity se román Dno tmy blíží Stropům Zuzany Brabcové, ale typem hlavní postavy má nejblíž k Haňťovi z Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Právě pozadí shod a rozdílů mezi sběrem knih a rostlin nabízí vydatné čtení, založené na srovnání umělých, společenských světů knih a světů přírodních, z nichž vystupují sbírané rostliny. A v řadě neposlední je román Do tmy výpovědí o podivném statusu české vesnice, kterou 20. století dovedlo do podoby hybridu, v němž se masovost a velkovýroba tluče s někdejší účelnou malostí; lány babišovské řepky svírají víc a víc ostrůvky lip, divizen či přesliček, z nichž hrdinka žije. Do tmy je próza pozoruhodně magická a silná, vedle níž se čtenářsky oblíbené vývary z bohyň jeví být spíš vyvařeným čajíčkem.

Autor je literární vědec.

Anna Bolavá: Do tmy
Odeon, 232 stran