Pavel v srdci nepřítele

Náčelník českého generálního štábu Petr Pavel se stane novým předsedou Vojenského výboru NATO. Podle informací ČTK byl dnes do funkce zvolen na jednání výboru v litevském Vilniusu. Při této příležitosti odemykáme profil generála Pavla. 

Málokdo si může říct, že vším, čím byl, byl v životě rád. Generál Petr Pavel (52), nejvýše postavený muž české armády, rozhodně patří mezi ty šťastnější. S nadšením se jako mladý parašutista učil v osmdesátých letech pronikat do týlu západních nepřátel a likvidovat je, pak ho stejně tak bavila práce u vojenské tajné služby. A štěstí Pavla potkalo i poté, co se komunismus bez boje zhroutil a z někdejších nepřátel se stali spojenci.

English version of this article

Cílevědomý mladý muž vzorně vystudoval několik špičkových vojenských škol ve Velké Británi a USA, během balkánské mise vysvobodil s nasazením života padesát pět obklíčených francouzských vojáků ze srbského zajetí a jako historicky první náčelník generálního štábu se veřejně nebál jít do sporu s politiky kvůli škrtům v armádním rozpočtu. Současný vrchol kariéry, kdy má Pavel šanci získat vysokou pozici ve strukturách Severoatlantické aliance v Bruselu, ho přitom přiměl k přemýšlení o svých výkonech a o tom, co bude dál.

Image zápaďáka

Generál Pavel si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek překvapení. I když má dopředu přesně po minutách naplánovaný program, každou chvíli v něm dojde vzhledem k nečekaným událostem ke změně. „Musím do sněmovny, poslanci zařadili bod o armádě a o vojácích,“ říká Pavel brzy ráno v kanceláři na generálním štábu novinářské návštěvě, s níž plánoval strávit den na rozsáhlém cvičení mezi vojáky.

Tahle cesta se přitom domlouvala dlouho dopředu, přesto nevyšla. V Česku totiž dnes vedle premiéra či stále cestujícího šéfa diplomacie není vytíženější muž než právě Pavel. Vedle toho, že řídí národní armádu, je v nepřetržitém styku s politiky, účastní se zasedání šéfů armád při NATO v Bruselu nebo si odskakuje přímo do jednotlivých států Aliance domlouvat společná vojenská cvičení a řadu dalších projektů.

Mezi často podrážděnými a před složitějšími či nepříjemnými otázkami prchajícími důstojníky armádního štábu nebo úředníky ministerstva obrany působí Petr Pavel jako zjevení – do práce nezřídka jezdí na motorce a mezi obtloustlými kolegy hned zaujme jeho vypracovaná figura a dobrá kondice. Ruku v ruce s tím si pěstuje image „zápaďáckého“ generála. Mluví plynně několika jazyky, každý týden si do svého Kindlu stahuje The Economist a je pověstný tím, že během porad si dělá spoustu poznámek.

Jako sympaťák se Pavel snaží působit i dovnitř armády. Zatímco jeden z jeho předchůdců v křesle náčelníka generálního štábu Pavel Štefka byl známý svými výbuchy, kdy se například traduje, že řidičům své limuzíny strkal mezi škvíry zadního sedadla papírky od žvýkaček, aby je druhý den mohl buzerovat, že mají ve voze „bordel“, a i zbytek armády řídil podobně silovým přístupem, Pavla jeho podřízení popisují přesně opačně. Jako víceméně konsenzuálního šéfa, který nekřičí, nikoho neuráží a kterému moc zatím příliš nezamotala hlavu.

To se projevuje i tím, že se nevyhýbá komunikaci s médii a tím pádem ani s veřejností. Na nepříjemné otázky většinou nemá problém odpovídat a kvůli doplnění je ochotný sejít se také opakovaně. Vzhledem k tomu, že dobrý dojem zatím Pavel zanechal i ve svých kolezích v NATO, není nyní bez naděje možnost završit svoji kariéru právě v nejvyšším velení Aliance. Což je ale zároveň zajímavý paradox.

Vědomí cíle

Před třiceti lety, kdy stál na startu svého profesního života, generála Pavla ani na vteřinu nenapadlo, že by se jeho dráha mohla ubírat jiným směrem než armádním. Vojenská kariéra jeho otce, který sloužil u elitní části vojska – coby zpravodajec měl na starosti tzv. elektronický průzkum, mimo jiné zachycování a analyzování zpráv západních armád, v nichž totalitní moc viděla hlavního nepřítele –, totiž předurčila také jeho kariéru. A tak v šestnácti letech Pavel nastoupil na vojenské gymnázium v Opavě a následně na Vysokou vojenskou školu ve Vyškově.

Už tenkrát se u něj projevovala schopnost, kterou později opakovaně osvědčil – vědomí cíle. Pavel v téhle souvislosti sám sebe popisuje jako člověka, kterého vždy bavilo „zdolávat velké mety“, protože mu to přinášelo pocit uspokojení, že „dosáhl něčeho, co ne každý zvládl“. Proto když se během studia rozmýšlel, v jaké části armády by chtěl jednou působit, padl jeho výběr na nejtěžší metu: výsadkáře.

Služba u nich neobnášela jen fyzicky náročný výcvik, kdy se musel po nocích brodit dlouhé kilometry v neprostupném terénu a neustále se přemísťovat z místa na místo s těžkou výstrojí. Protože výsadkáři byli připravováni k nasazení v zahraničních operacích s úkolem rychle zneškodnit nepřítele – v té době především vojáky států NATO –, museli zároveň procházet dopředu sítem velmi pečlivého výběru, jehož součástí bylo utvrzení loajality s komunistickou stranou.

V polovině osmdesátých let byl před tuhle volbu postaven i výsadkářský aspirant Petr Pavel. „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude. Alternativou bylo nebýt u výsadkářů a tím pro mě u armády, ale to jsem nechtěl. Jiné prostředí jsem neznal, vyrostl jsem v něm a byl jsem v něm vychováván,“ popisuje generál. Mezi svými kolegy se výsadkář Pavel přitom od začátku jednou věcí vymykal.

Zatímco většina vojáků do zemdlení cvičila a nenapadlo je, že by mohli dělat i něco jiného, Pavel si po kapsách uniformy nosil vystřižená anglická slovíčka, která se podle vzpomínek jeho kolegů každou volnou chvíli učil, a to i přesto, že za to občas býval terčem posměchu. Za Pavlovým pozdějším informačním náskokem stál opět jeho otec, který jako vojenský zpravodajec plynně mluvil několika jazyky a syna trvale motivoval a podporoval k co nejlepšímu vzdělání.

Když později – v průběhu roku 1989 – dostal také Pavel junior nabídku stát se zpravodajcem, opět u něj rozhodla cílevědomost. V práci pro tajnou službu viděl další kariérní vzestup, a tak nezaváhal. Do žádné konkrétní akce však nasazen nebyl. Přišel totiž pád režimu a Pavel se ze dne na den ocitl na druhé straně barikády. Jak dnes pobaveně říká, přímo „v srdci nepřítele“. Skvělá znalost angličtiny, kterou tehdy disponoval málokdo, totiž opět popostrčila jeho kariéru: nejdřív byl vyslán na vojenské zpravodajské školení do Washingtonu, a když armáda chtěla v roce 1994 obsadit místo v úřadu vojenského přidělence ve strategicky důležité Belgii (centrále NATO), padla volba opět na Pavla.

Hlásím se do akce

V mezidobích, kdy se Pavel nevěnoval vojenské diplomacii, se přitom nezašíval v pohodlí generálního štábu, ale dobrovolně se účastnil několika bojových operací. Stále v něm totiž vřela výsadkářská krev a lákalo ho dobrodružství. A to jej v roce 1992 přivedlo i doprostřed krvavého konfliktu balkánských válek. Pavel zde působil v barvách jednotek UNPROFOR, jejichž úkolem bylo dodržovat složitě nastolovaná příměří mezi Srby a Chorvaty, tlumit případné spory a znepřátelené strany od sebe oddělovat.

Jednou na přelomu let 1992 a 1993 stanul Pavel před nečekanou výzvou. Nejdřív keňské a následně i francouzské mírové jednotky s podobným posláním, jako měla ta česká, se dostaly do zcela svízelné situace. Rozčilení Srbové právě se vracející z fronty je obklíčili v uzavřeném prostoru a hrozilo, že je časem postřílejí. Jejich vysvobození bylo riskantní, velitel celé UNPROFOR proto nechtěl nikomu přímo vydat rozkaz vysvobodit je, začal však sondovat, jestli by se pro ten úkol nenašel nějaký dobrovolník.

Mezi prvními, kdo se přihlásil, byl Pavel. „Byli jsme poblíž, bral jsem to jako svoji povinnost, když se dostali do úzkých,“ vzpomíná. Rychle proto s kolegy sestavili tým téměř o šedesáti vojácích a vydali se do akce. Opakovaně padli do ostré palby, jednou si Pavla a spol. vzali jako rukojmí Srbové a využili je jako živé štíty proti Chorvatům. Ti na ně zahájili dělostřeleckou palbu, z níž čeští osvoboditelé vyvázli jen se štěstím.

Následovala složitá vyjednávání, při nichž Pavel využil své zpravodajské zkušenosti. „Musel jsem nasazovat různé lži a lsti,“ říká Pavel. Nakonec pomohlo, že Srbům namluvil, že nepřijel osvobozovat zadržované Francouze, ale chce ve stejné oblasti vyzvednout a odvézt do bezpečí srbské civilisty ohrožené možným útokem chorvatských vojsk. To zabralo, Srbové Pavla a jeho lidi pustili za svou linii a nechali je odjet do oblasti, kde drželi francouzskou jednotku.

Pavel se pustil se svými lidmi do riskantní akce: místo srbských civilistů začal okamžitě hledat Francouze. Když je po několika dnech našel, rychle je naložil a dál hrál vabank. Při cestě zpět bez zastavení projeli několik srbských kontrolních stanovišť a nakonec se mu podařilo uniknout do bezpečí. Později byla akce vyhlášena za největší úspěch česko-slovenského praporu během mise UNPROFOR a Pavel byl za ni vyznamenán francouzským ministrem obrany.

Tvrdě do ztracena

Pavlova ochota riskovat měla každopádně vždy jasně vymezené hranice. Zatímco v přímém boji nikdy nezaváhal a nasazoval i svůj život, o poznání rezervovaněji se choval ve věcech, které mohly ohrozit jeho další růst. V minulém desetiletí, kdy armáda přicházela v rozpočtu o miliardy korun kvůli pořizování předražené, zbytečné a často nekvalitní techniky, přičemž řada obchodů měla korupční pozadí, Pavel – v té době už respektovaný představitel vyšších armádních kruhů – proti tomu nikdy výrazně nevystoupil.

S odstupem to vysvětluje tím, že během uzavírání nejproblematičtějších tendrů působil pracovně v zahraničí, a neměl tedy reálnou možnost ani sílu věci doma měnit. Nicméně ani později, když už ji měl, nevstupoval do konfliktů, na jejichž konci by sice mohl být happy end v podobě ušetřených peněz, ale stejně tak i srážka s někým mocným. Dobře to bylo vidět ve sporu o pořizování vojenského paliva. To dlouhé roky za vysoké částky dodávala armádě Správa státních hmotných rezerv, což se před časem rozhodl změnit tehdejší šéf Národního úřadu pro vyzbrojování Pavel Bulant. Zprvu měl přitom v generálu Pavlovi, v té době již šéfovi generálního štábu, podporu.

Den před schůzkou se zástupci Správy státních hmotných rezerv Pavel Bulanta dokonce ujistil, že do nich „půjdou tvrdě“, na místě však otočil. „O problému jsem zpočátku věděl pouze z jednoho zdroje, průběžně jsem si získával další informace a dospěl k závěru, že dlouhodobý spor není úplně černobílý a jinde bychom to levněji stejně nedostali. Navíc hrozilo, že druhá strana to vyostří, že můžou dodávky také zastavit, což by byl pro armádu problém,“ hájí se dnes Pavel. Háček byl ale v tom, že se o tvrdší vyjednávání ani náznakem nepokusil.

Nejčastější kuloárové vysvětlení říká, že si Pavel prostě nechtěl zkomplikovat vztahy se svým nadřízeným, generálem a pozdějším ministrem obrany Vlastimilem Pickem, který na schůzce byl také a hlasitě deklaroval, že nemá na změně dodavatele zájem. Faktem však je, že zároveň není zatím znám žádný případ, že by se sám Pavel na nějakém neprůhledném jednání aktivně podílel, což dřív na generálním štábu bylo běžnou praxí.

Tvrdit, že by Pavel byl k politikům rozhodujícím o jeho kariéře zcela servilní jako jeho předchůdci, by nicméně v tuto chvíli nebylo přesné. Byl to totiž právě on, kdo teď na jaře po ruském zabrání Krymu jako historicky první náčelník českého generálního štábu tvrdě vystoupil proti dlouhodobě podfinancovanému rozpočtu na armádu, kdy hrozí, že Česko ztratí svoji obranyschopnost a v očích spojenců se stane zcela nedůvěryhodným. Pavlova ofenziva má přitom již první viditelné výsledky.

Politické strany totiž pomalu spějí k dohodě, že proti původnímu plánu na příští i další roky armádě více peněz přece jen poskytnou. Jestli k tomu skutečně dojde, což by se mělo ukázat už brzy, může to zároveň Pavlovi pomoci v jeho kandidatuře na šéfa vojenského výboru NATO, o což aktuálně Česko usiluje. Jde o důležitou funkci, kdy by předsedal všem náčelníkům generálních štábů všech aliančních zemí a měl by možnost výrazně ovlivňovat obranné i útočné plány Aliance včetně toho, jak by měla reagovat na aktuální hrozby.

Bránit svobodu

Pavel dnes v téhle souvislosti patří v rámci NATO mezi stoupence konceptu, který nedávno popsala známá novinářka a bezpečnostní expertka Anne Applebaumová v článku s názvem „Maskovaná ruská válka“. Applebaumová v něm upozorňuje, že nepřátelé Západu – například ruský vůdce Putin – budou stále častěji útočit na své cíle ne konvenčním bojem, ale podporováním různých dobře vyzbrojených skupin hrdlořezů pohybujících se flexibilně na území „nepřítele“. A zároveň budou ochotni upravovat svou strategii podle toho, na jak velký odpor narazí. A právě tomu musí nyní NATO, chce-li být v obraně západní svobody a demokracie úspěšné, přizpůsobit podle Applebaumové svoji další strategii. Podobně to přitom vidí také Pavel.

„Válka vzniká tam, kde je slabost, čehož lidé jako prezident Putin využívají,“ říká generál ve své pracovně, jejíž zeď zdobí obraz prvního prvorepublikového šéfa armádního štábu Maurice Pellého. „Musíme začít o obraně uvažovat jinak. Doby, kdy se válka vedla na delší souvislé frontě, jsou pryč. Klíčová bude naše mobilita, posilování speciálních jednotek schopných kdekoli rychle operovat a špičkové zpravodajské informace.“

Není přitom bez zajímavosti, že jestli Pavel uspěje, přijde do instituce, proti níž roky bojoval. To zároveň přináší otázku, zda lze v sobě prohodit dvě různé loajality. A jak se to vlastně dělá? „Byli jsme připravovaní na to, že Západ je ten agresor, který nás chce napadnout, takže já jsem to bral tak, že ten první podnět přijde odtamtud a já budu bránit, co mi za to stojí, tedy naše lidi, zemi, historii a tradice – a ne jednu stranu. Svoji minulost kvůli tomu jako handicap nevnímám, protože svoji loajalitu jsem nikdy nesměřoval k vládnoucí komunistické straně, ale právě k našim lidem. Kdyby se však podobná doba zase vrátila, byl bych každopádně první, kdo by tomu bránil. Dnes, na rozdíl od minulosti, totiž už znám alternativu – svobodu. Už bych znovu nechtěl sloužit armádě podřízené moci jakékoli jedné strany.“ Volba šéfa vojenského výboru NATO proběhne letos na podzim. Kdyby Pavel uspěl, nastoupil by do Aliance od začátku příštího roku.