Mrtvice. Je mi 32, nekouřím, cvičím. Důvodem je hormonální antikoncepce…
Budím se okolo půl deváté. Přítel bude odcházet až na desátou a já mám dnes po několika týdnech konečně volno. Je potřeba. Na sarkasmus mám ale síly dost, a tak příteli ještě před jeho odchodem do práce zvládnu udělit několik velmi vřele přijatých rad ohledně snídaně, oblečení, kariéry a smyslu života. Po jeho odchodu se ploužím k posteli, místo stlaní si zaslouží převléct. Trvá mi to nějak dlouho, to volno asi bylo vážně potřeba.
Když je postel víceméně povlečená, připadám si divně malátně. Skoro jako opilá. Trvalo mi to hodinu. Zas tak unavená snad nejsem! Nohy se pohybují nejistě, svědí mě obličej. Když se chci podrbat, ruka najde nos a tvář až po chvíli marného snažení. To si ten volný den moc neužiju.
Zkouším si lehnout na pohovku, spaní přes den neuznávám, ale asi to bude lepší než předstírat nějakou činnost. Nevydržím ležet. Tělu je nepříjemně. Nemůže zůstat v klidu. Taková divná bezdůvodná kocovina. Musím zavolat mámě, že se u ní odpoledne nestavím. Když si s ní povídám, dochází mi, že i mluvím jako opilá. Mám těžký jazyk a vyjádřit se je velká dřina.
Moje vysvětlení ji vyleká, takže se o chvíli později objeví u dveří a nesmlouvavě mě nakládá do auta. Jedeme na neurologickou ambulanci, jen pro všechny případy. Není tu moc lidí, na řadu jdu rychle. Oklepou mě kladívkem, vyptávají se, udělají CT a ultrazvuk cév. Vysvětluji, že o víkendu musím do práce a na svatbu kamarádů, za týden na konferenci do Osla. „Do práce nepůjdete a nejspíš taky nikam nepojedete, máme podezření na roztroušenou sklerózu,“ citlivě mě usadí medička, která mi měří tlak.
Přesunou mě na lůžkové oddělení na pozorování, do kapačky dostanu hořčík. Na druhý den objednali lumbální punkci, kvůli vyloučení encefalitidy. Jde o vyšetření, které absolvovala moje spolupacientka, její vyprávění mě moc neuklidní. Do pokoje postupně přichází celá rodina, neartikulovaně oznamuji varianty diagnózy. „Když budete brečet, tak si přitížíte,“ říká mi otráveně sestra. Nechápe, proč ta hysterka tak vyvádí. Přesně jako když mi byly čtyři, až na to vykání. „V klidu se vyspíte a ráno zjistíme víc.“
Má pravdu. Ráno totiž zjistíme, že už nepohnu levou polovinou těla ani obličeje. Pak teprve doktor objedná magnetickou rezonanci a správně určí diagnózu. Mrtvice. Nezdálo se to pravděpodobné, je mi dvaatřicet, nekouřím, cvičím, vážím padesát kilo. Důvodem je hormonální antikoncepce, která zvyšuje srážlivost krve. Riziko trombózy je malé, pojišťovny nehradí vyšetření genetiky a trombofilních mutací ženám, jimž je předepsána, pokud nemají případy cévních příhod v rodině. Problematickou srážlivost má desetina žen, testovat je však možné jen část faktorů, které srážlivost ovlivňují, a statistická pravděpodobnost je příliš malá. Ani magnetická rezonance není vyšetření, jež by si nemocnice mohly dovolit dělat každému, u koho CT nic neprokáže. Přestože „každá minuta rozhoduje“, jak se píše na letácích varujících před mrtvicí, které jsou poházené v nemocnici po chodbách.
A tak skutečně do práce ani na svatbu století nepůjdu, na konferenci nepojedu a spoustu dalšího toho pár dalších týdnů dělat nebudu. Místo toho se budu učit chodit a mluvit, používat levou ruku, sejít schody a běhat, nepoprskat okolí, když mě při pití něco rozesměje. Na jednotce intenzivní péče strávím deset dní, v rehabilitačních ústavech další měsíc. Pak bude následovat neschopenka a ambulantní rehabilitace. Budu úplně v pořádku, na rozdíl od mnoha dalších, o kterých se postupně budu od zdravotníků i spolupacientů dozvídat. Nejsem si jistá, kolik pojišťovny díky těmhle opatřením ušetří. Přála bych si, aby moje pepka tu mou stála dost na to, aby podobná omezení přehodnotila.
Hanka Sládková, doktorandka na FSV UK
Přečtěte si více k tématu
Čtěte více: 15 nej článků z rubriky Jeden den v životě
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
