Poslední Němci v Sudetech

Většinou byli tak nepostradatelní, že odejít nemuseli. V Krušných horách zůstala po válce navzdory odsunu silná komunita sudetských Němců. Dnes jejich kultura pomalu mizí, ti zbývající z nich se ale dívají na desítky let soužití s Čechy s překvapivou smířlivostí.

V Abertamech mrzne. Postranní ulice pokrývá tenká vrstva ledu a na náměstí se vrší hromady starého sněhu. Ze zmrzlé krusty vystupují chlouby opraveného centra krušnohorské vesnice: autobusové zastávky z průsvitného plexiskla a lavičky, jejichž opěradlem je kovová roura odrazující od usednutí. Z náměstí je přímo vidět ladná silueta hory Plešivec, která shlíží na obec. Pohled ale silněji upoutá výjev zkázy ve středu náměstí, chátrající hotel Uran, ze kterého už zmizela okna a odpadly některé cihly. Na omlácené zdi se tvrdošíjně drží zelenobílácedule s nápisem „disko“, památka na mejdany devadesátých let.

Na chodníku před Uranem se procházejí dva šedovlasí muži, kteří pamatují úplně jiné Abertamy. S trojnásobným počtem obyvatel, s desítkami pekařů a živnostníků, s pečlivě upravenými domy. Gerhard Krakl (73) a Pavel Schreiber (79) zde vyrůstali a pořád spolu mluví abertamskou němčinou, nářečím, kterým jejich předkové hovořili po staletí. S generací těchto mužů nezmizí z abertamských ulic jen místní dialekt, ale celá kultura krušnohorských Němců. Pět set let utvářeli nehostinné pohraničí, přečkali zde i odsun většiny sudetských krajanů, ale teď se zbytky této komunity definitivně rozpouštějí v okolním českém moři.

„Šli jsme jednou s Gerhardem po Abertamech a přemýšleli, co tu po nás vlastně zůstane,“ vzpomíná Pavel Schreiber na jednu z těch pomalých procházek po obci, během kterých vznikají ty nejlepší nápady. Nechtěli, aby po jejich generaci zbyla jen německy znějící příjmení a opečovávané hroby na hřbitovech. Cítí odpovědnost za svou vesnici, a proto chtěli zanechat něco víc. Na procházce tedy staré kamarády napadlo založit muzeum rukavic, řemesla, díky němuž v Abertamech zůstali.

Pavel Schreiber a Gerhard Krakl teď občas o víkendech čekají v malé výstavní síni v budově městského úřadu na návštěvníky. Když někdo přijde, tak ho zdarma provedou místností s šicími stroji, koženými rukavicemi a starými fotografiemi. Chtějí do muzea přilákat i místní školáky a naučit je základům řemesla, které kdysi udržovalo zdejší horaly při životě. Syn pana Krakla na internetu vyhledává potomky vysídlených či uprchlých abertamských rukavičkářů, kteří si často v bavorském vyhnanství vybudovali nové rukavičkářské provozy. Zve je na návštěvu a prosí o další exponáty.

Proč zůstali

Poválečnému vyhnání se ze tří milionů českých Němců vyhnulo zhruba sto padesát tisíc lidí. Nejčastěji to byli nenahraditelní pracovníci, bez kterých by v pohraničí krachoval znárodněný průmysl. A také venkované, na něž jednoduše nedošlo, protože je válkou zruinované Německo už nebylo schopné přijmout.  

Pan Krakl sledoval poválečný odsun svých krajanů z Abertam coby šestiletý chlapec z okna dnešního hotelu Uran. Tehdy tu budovu vlastnil jeho vzdálený strýc a provozoval zde jednu ze třiceti abertamských rukavičkáren. Strýc také musel z Abertam odejít, zatímco otec pana Krakla zůstal. Oba byli odborníci ve svém oboru, neexistoval žádný klíč pro vysvětlení toho, proč jeden musel pryč, zatímco druhý dostal razítko „potřebného specialisty“. „Táta už tu ale nechtěl být, protože půlka rodiny zmizela do Německa. Neměl však moc na výběr, úřady jeho žádosti o vysídlení odmítaly,“ říká Gerhard Krakl.

Rodina Pavla Schreibera razítko specialistů nedostala a měla odejít v transportu do Bavorska. Schreiberovi tedy podle úředních pokynů vytřeli podlahu, prostřeli stůl v kuchyni a předali klíč od vstupních dveří národnímu správci. Měsíc pak bydleli ve sběrném táboře ve dvanáct kilometrů vzdáleném Nejdku a čekali na železniční převoz do Německa. Ten však nikdy neodjel, protože Bavorsko přestalo nové vyhnance přijímat. Schreiberovi se vrátili do Abertam, ale v jejich rodném domě už někdo bydlel. Úředníci jim přidělili prázdné stavení v jiné části obce. Na půdě pak skladovali dřevěnou bednu označenou jejich jménem a původní adresou, ve které si směli z domova odnést padesát kilogramů nejnutnějších věcí.

K těmto místním specialistům a náhodně „zbylým“ usedlíkům byly do Krušných hor postupně přesídleny i stovky sudetských rodin z jiných míst republiky. Tito Němci ve svých původních domovech také zpočátku školili české osadníky ve svých dovednostech, ale koncem čtyřicátých let už nebyli dále potřební. Úřady je proto přesunuly do hor nad Jáchymovem, kde chyběli horníci pro těžbu uranu. Západní Krušnohoří se tak stalo posledním zdejším celistvým územím, kde byli čeští Němci vidět a slyšet.

V abertamské rukavičkárně do konce padesátých let probíhala vnitropodniková korespondence v němčině. Ještě počátkem šedesátých let polovina prvňáčků neuměla česky. Rodiče je to nemohli naučit, protože sami češtinu nikdy neovládli. Doma mluvili německy a nějak se vždycky domluvili také v továrnách, na úřadech a u lékařů. V rádiu si ladili bavorský rozhlas a důvěřovali jeho zprávám i předpovědím počasí. Tisíce posluchačů nikdy neslyšely o Daliboru Jandovi a dalších českých zpěvácích, sledovaly hitparády v německé televizi a dokonale znaly šlágry muzikantů se jmény jako Roy Black nebo Heino. Až do počátku devadesátých let tady prodavačky se svými zákaznicemi běžně mluvily německy. A ještě dnes přes ploty občas přeletí pozdravy Grüss Gott.

Útočištěm Němců také zůstaly kostely a katolická víra, která je odlišuje od většiny nových dosídlenců. Do šedesátých let byly bohoslužby zaplněné německými věřícími, ale postupně jejich počet klesá. Děti posledních sudetských Němců se už kostelům vyhýbají stejně důsledně jako noví čeští obyvatelé Krušných hor.

Krušnohorští Němci tedy nežili úplně ani v Česku, ani v Německu. To však pro spoustu horalů nepředstavovalo tak zásadní změnu, jak by se mohlo zdát. I před válkou a za Rakouska-Uherska žili především ve svých horách, o politické centrum státu se příliš nestarali a rodné vesnice opouštěli jen velmi výjimečně. Horalé často během svých životů nikdy nenavštívili ani sousední vsi a výlet do dvacet kilometrů vzdálených Karlových Varů byl pro ně podobně náročnou cestou, jako je pro dnešní mladé lidi cesta do New Yorku. Domov byl místem, které se opouští jen v případě největší nutnosti a o jeho naprosté nenahraditelnosti se zpívalo ve většině lidových písní. „Neodsunutí“ starousedlíci tedy byli především rádi, že v něm mohli zůstat a prostě pokračovat ve svých životech.

Život šel dál

Berta Růžičková (82) pokládá na stůl dřevěnou citeru a naladí její struny. Rozehrává se na bavorské lidové písni o alpském kvítí a při vydrnkávání druhé melodie si dává pořádně záležet. „O Arzgebirg, wie bist du schie, mit deine Wälder, ihr Wiesen, Barg on Tol,“ začíná zpívat v krušnohorském nářečí o kráse zdejších hor. Nečekaně podmanivý zvuk starého nástroje se rozléhá pokojem.

S Bertou Růžičkovou také něco končí. Je úplně poslední citeristkou hor, kde tento nástroj kdysi zněl skoro v každé rodině. Příběh jejích citer odráží životní zkušenost krušnohorských starousedlíků po druhé světové válce. První nástroj dostala Berta ve dvanácti letech od tatínka, ale po válce o něj přišla. Němci totiž museli odevzdat všechny cennosti, včetně jízdních kol, lyží a hudebních nástrojů.

Psal se rok 1948, hraniční dráty začaly oddělovat Západ a Východ, éra odsunu skončila a bylo jasné, že rodina Berty Růžičkové zůstane v Československu. „Šli jsme do skladu, kam národní správce shromáždil všechny zabavené hudební nástroje v obci. Ty nejhezčí citery už někdo ukradl, i tu moji. Mohla jsem si z hromady těch zbylých jednu vybrat a za tři stovky ji koupit,“ vypráví o svém druhém modelu muzikantka, jejíž jméno znají sudetští Němci všude v horských vesnicích na Karlovarsku a Sokolovsku.

Berta Růžičková hrála na horší citeru a i pro zbylé sudetské Němce začala jakási horší verze jejich předchozího života. Před jejich očima zmizela polovina sousedů a Němci zůstali malou menšinou v etnicky jednolitých Čechách. „Všichni byli pryč a my tu zůstali sami. Byli jsme na sebe zvyklí a najednou bylo ticho,“ vzpomíná na dobu, kdy se náhle stala příslušnicí národnostní menšiny. „Pocit cizího ve vlasti byl strašný. Nic už nebylo naše. Těžko se to popisuje. Sama si totiž nemůžu vůbec na nic stěžovat, nikdo mi nikdy nepředhazoval, že jsem Němka a hraju staré lidovky. Ale přesto ten pocit ze života nebyl úplně stoprocentní.“

Krušnohorští starousedlíci a noví osadníci z českého vnitrozemí si však rychle přestávali být cizí a tuto proměnu odráží i třetí citera Berty Růžičkové. Česká rodina se nastěhovala do prázdného domu v sousedství, který dříve patřil Němcům. Na půdě ve skrýši nová sousedka našla schovaný hudební nástroj a nevěděla, co si s nezvyklým instrumentem počít. Dala ho tedy Bertě Růžičkové, kterou z okna často slyšela hrát německé písně.

Rychle také přibývaly lásky, jež nebraly v potaz národnostní hranice. „Můj muž mluvil česky a já jsem odpovídala německy. Nevěděli jsme přesně, co jeden druhému říká, ale rozuměli jsme si i bez těch slov. Až mnohem později jsem se od něj naučila češtinu,“ směje se citeristka Berta Růžičková, když vzpomíná na začátek své životní lásky a k podobně absurdním situacím při seznamování docházelo neustále. „Byl to Čech, ale oslovil mě německy. Já byla Němka, ale odpověděla jsem mu česky. Když se mě ptal proč, řekla jsem mu, že přece němčina zrovna není nejpopulárnější jazyk,“ popisuje první setkání s pozdějším manželem jiná, dnes již dvaadevadesátiletá žena z Krušných hor. 

Generace nynějších sedmdesátníků, osmdesátníků a devadesátníků se tedy postupně sžila s novou společností. Použila k tomu stejné strategie, jaké v době komunismu zvolila většina Čechů: stáhli se do svého soukromého světa, snažili se příliš neprovokovat a podřídit se osudu.

 Berta Růžičková se brzy po přestěhování do Nejdku seznámila s dalšími citeristkami a už v polovině padesátých let s nimi začala koncertovat. Ve svém obývacím pokoji teď probírá černobílé fotografie z vystoupení jejich tria. „Proletarier aller Länder, vereinigt euch!“, „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ohlašuje v němčině velký nápis nad jevištěm nejdeckého kulturního domu a před ním stojí hudebnice v krušnohorském kroji. „Für Chile!“, „Pro Chile!“ oznamuje na snímku z počátku sedmdesátých let další slogan nad jevištěm podporu jihoamerické zemi po vojenském převratu generála Pinocheta.

„Byly jsme návnadou, která měla nalákat místní Němce na komunistickou propagandu. Sál byl vždycky plný, seděli v něm skoro jen Němci a večery začínaly projevem o přátelství se Sovětským svazem nebo něčím podobným,“ vypráví paní Růžičková a popisuje pevný řád všech koncertů: „Nejprve jsme zahrály něco komunistického, pak jsme hrály Dvořáka a klasickou hudbu, potom české lidovky a koncert jsme končily starými německými písněmi z Krušných hor a z Chebska. Na ty se diváci celou dobu těšili.“ Představení v menších obcích se obešla bez politického rituálu, ovšem bez kompromisů s tehdejší mocí by citera nad horami znít nemohla. „Štve mě to, vždycky mě to štvalo. Ale hrála jsem prostě ráda a věděla jsem, jak lidé ty písně potřebují slyšet.“

Navzdory všem omezením, navzdory ukradeným domům a citerám a navzdory všem ztraceným přátelům a příbuzným se poslední sudetští Němci dívají zpátky s překvapivou smířlivostí. Z Berty Růžičkové vyzařuje životní optimismus a na osmdesátiletou dámu nečekaná energie a podobný náboj mají i rozhovory s dalšími krušnohorskými osmdesátníky a devadesátníky. „Prostě to tak bylo, smířili jsme se s tím a život šel dál. Jakoby…“ přeruší Berta Růžičková rozhovor, který probíhá v němčině, a přemýšlí nad správným výrazem. Napadá ji v tu chvíli pouze české slovo: „Jakoby ze setrvačnosti.“

Nikdy jsme o tom nemluvili

„Hrál jsem v padesátých letech v dechovce, kde byli místní Češi i Němci. Na zábavách spolu tančili všichni, hrála se česká polka i německé lidovky. Vůbec tehdy nezáleželo na tom, jestli jste Čech nebo Němec,“ vzpomíná na padesátá léta Pavel Schreiber. Němci měli v Abertamech také svůj fotbalový tým, kde Schreiber kopal spolu s Horstem Sieglem, otcem slavného sparťanského kanonýra z devadesátých let.

Možná to byly právě šok a nejistota prvních poválečných let, které způsobily tak mlhavé a poklidné vzpomínky na dobu poté. Všichni pamětníci si dobře vzpomínají na malé detaily z doby odsunu, ale pozdější roky zůstávají zahalené v mlze. Po velkých emocích nastal klid. Pohraničím už se nešířily zvěsti o pomstě na Němcích, stát jim přestal strhávat pětinu ze mzdy a Němci zase směli jezdit vlakem, chodit po chodníku i do lesa. Z hor brzy odešli gardisté, kteří starousedlíky terorizovali v prvních poválečných letech, i zlatokopové, kteří ukradené vybavení krušnohorských domů odvezli do vnitrozemí. „Byli jsme rádi, že máme svůj dům a můžeme tady být. Skončila válka, každý během ní někoho ztratil, já třeba pět příbuzných. Byli jsme pak rádi, že je mír a začíná zas normální život,“ říká Schreiber.

V krušnohorských obcích ale po vyhnání a nedostatečném dosídlení prudce klesl počet obyvatel. Bouraly se prázdné domy a bagry zplanýrovaly celé vesnice. Netrpěli místní Němci pohledem na ničení domova, který v lidových písních a poezii tak vzývali? „Musíte si uvědomit, že tehdy lidé jen pracovali. Vstávali ve čtyři hodiny ráno, aby posekali trávu a začali sušit seno. Pak šli hned do továrny a večer po práci zas pracovali na svých zahradách, starali se o dříví na zimu a o dobytek. Byl to život nekonečné práce, nebyl čas nějak moc řešit svět kolem,“ dodává Pavel Schreiber. Byla to doba, kdy lidé nereflektovali své životy s takovou citlivostí jako dnes.

Z dnešního pohledu je stěží vysvětlitelné, že se němečtí starousedlíci snadno sžívali s novými sousedy. Těžko se věří tomu, že netrpěli ztrátou příbuzných, zpřetrháním známostí a po generace vytvářenými mezilidskými vazbami na vesnicích. Jenže generace nynějších pamětníků byla tehdy mladá. Bylo jim kolem dvaceti let a revoluci ve svých vesnicích dokázali vstřebat. Chodili na zábavy, zažívali první lásky a zakládali rodiny.

Nikdo už nezaznamená, jak se tehdy ve své okleštěné vlasti cítila generace jejich rodičů a všichni ti starší Němci, kteří zůstali o samotě v některé z mizejících vesnic na krušnohorských náhorních plošinách a pozorovali postupné bourání opuštěných domů v sousedství. Mnozí z nich se izolovali. S Čechy se nedomluvili jazykově ani emočně. Zažili šok, z něhož se už nevzpamatovali.

„Odsun byl jedním velkým bezprávím, a člověk by tedy očekával, že ho bude také každý podobně vnímat. Tak to ale nebylo. Každý cítil něco jiného, každý se s tím vyrovnal jinak,“ říká Ulrich Möckel, amatérský historik ze saské strany Krušných hor, jenž v posledních letech vydává kroniky obcí na české straně hranice. „Člověk, který měl spoustu známých, vnímal odsun bolestivěji než samotáři, jichž tu na náhorních plošinách žilo hodně.“

Přesný obrázek o pocitech posledních krušnohorských Němců si už nikdo neudělá. Žije již jen málo devadesátníků a osmdesátníků, kteří velké otřesy po druhé světové válce zažili. Ti mladší se od rodičů mnoho nedozvěděli, protože se ani v rodinách o nových poměrech příliš nemluvilo. Starší generace občas zavzpomínala na zábavy a tvrdou práci v předválečné době, ale jinak mlčela. „Před dětmi se o vážných věcech nemluvilo, vždyť bychom všechno mohli rozkecat. Když jsme vyrostli, tak rodiče nevěřili, že nás jejich vzpomínky budou vůbec zajímat, a my jsme se také neptali. Když jsme začali být zvědaví, tak bylo na vzpomínání pozdě,“ říká rukavičkář Gerhard Krakl a jeho výpověď je pro dnešní německé starousedlíky typická. Bylo zbytečné se ohlížet a utápět se ve svých pocitech. Život šel dál.

Jako by se mezi posledními sudetskými Němci rozhostila kultura mlčení, jež byla tak odlišná od kultury nostalgie, kterou doteď pěstuje tolik jejich odsunutých vrstevníků. Ti si ve svých domech často zařizují „místnosti domova“ (Heimatstube) a zdobí je památkami na sudetský domov. Při srazech zpívají krušnohorské lidovky a poslouchají přednášky o svých mizejících dialektech, jež se v každé vesnici mírně lišily. Od počátku padesátých let pak vyhnanci ze zdejších kopců vydávají Neudecker Heimatbrief, ve kterém stále vycházejí další a další vzpomínky na předválečný život v domovině.

„Vůbec nevím, jak se cítili ostatní zdejší Němci. Nikdy jsme spolu nemluvili o tom, jak se vlastně cítíme. Nebylo to téma, mluvili jsme o každodenních věcech,“ vzpomíná citeristka Berta Růžičková na srazy a společné procházky s německými kamarádkami.

„To je vlastně typicky krušnohorské. Museli to všechno nějak prožívat, ale o svých problémech a pocitech Krušnohorci zkrátka nemluví. Patří to k jejich introvertní kultuře. Jsou pohostinní a příjemní, ale potřebují hodně času, aby se druhému opravdu otevřeli,“ říká už citovaný čtyřicátník Ulrich Möckel ze saské strany hor, který v rukavičkářských Abertamech tráví většinu víkendů. Vydává internetové noviny, jež pojmenoval podle sebe – „Překročitel hranic“ (Grenzgänger). Patří vlastně ke vznikající skupině horalů, kteří stojí na začátku nového česko-německého soužití a ignorují státní hranice se stejnou důsledností, s jakou je Krušnohorci ignorovali po staletí.

Domov, nebo svoboda

„Ve čtyřiadvaceti jsem si dal první banán,“ vzpomíná Gerhard Krakl na rok 1964, kdy do Abertam přijel na Velikonoce poprvé autobus s německými vysídlenci, kteří přišli navštívit svoji rodnou obec. Přinášeli s sebou německou kosmetiku, angličáky, trsy banánů a příbuzné, kteří zůstali v domovině, vyzývali k vystěhování. „Viděli jsme, jak se mají dobře a jak nám naše propaganda lže. A taky jsme už v té době mohli jet do Německa na návštěvu a pozorovat, jak jsou hned za hranicí posečené louky a opravené domy,“ ohlíží se Krakl na lákadlo svobody a blahobytu, kterému mnozí krušnohorští Němci neodolali.

Koncem šedesátých let mohli požádat o vystěhování a po zaplacení několika desítek tisíc korun také odejít. Skoro každá krušnohorská rodina tehdy zvažovala lásku k domovině na jedné straně a blahobyt a spojení s příbuznými na straně druhé. Někteří zůstali, protože pečovali o rodiče, kteří domov nechtěli za žádnou cenu opustit. Zhruba polovina krušnohorských Němců ale odešla. Prudce klesl počet dětí v obecních školách a na třídní srazy žáků z šedesátých let dnes do krušnohorských vesnic přijíždějí automobily s německou poznávací značkou.

Počet místních Němců klesl pod kritickou hranici, která je nutná k udržení svébytné kultury. Obyvatelé pořád na ulicích mluvili svým nářečím a i Berta Růžičková se svou citerou dále koncertovala. Ovšem bylo čím dál těžší předat jazyk další generaci. Pavel Schreiber i Berta Růžičková nyní se svými dětmi, vnuky a pravnuky hovoří česky. Ve smíšených manželstvích bylo jednodušší hovořit s dětmi jen česky. Generace dnešních šedesátníků a padesátníků, která s rodiči mluvila německy a ve škole a v práci česky, už si obvykle našla českého partnera a o předání němčiny další generaci se již nestarala. Ten jazyk nebyl v okolní společnosti nijak zvlášť oblíbený a málokoho za studené války napadlo, že se jednou otevřou hranice a znalost němčiny zase bude výhodná.

„Už si moc často německy nepopovídám,“ přiznává Gerhard Krakl, který ve svých třiasedmdesáti letech patří k těm mladším z Krušnohorců hlásících se k německé národnosti. Celý život prožil v Abertamech a teď už jen pozoruje zběsilou rychlost, s níž jeho komunita mizí. Při sčítání lidu v roce 2001 se každý sedmý obyvatel přihlásil k německé národnosti a obec měla teoreticky nárok na dvojjazyčné nápisy. Teď už to neplatí. Během deseti let klesl počet Němců z necelých dvou stovek na sedmdesát.

Rozvážně hovořící muž, v jehož češtině už nejdou poznat známky německého přízvuku, viděl zblízka, jak něco dlouhého končí. V devadesátých letech byl posledním ředitelem rukavičkárny, která se nevypořádala s klesající oblibou vycházkových rukavic a nedokázala konkurovat levným výrobkům z Asie. Hrdý rukavičkář z pozice šéfa dohlížel na nevyhnutelný konec výrobní tradice, jež před druhou světovou válkou v krušnohorských vesnicích zaměstnávala přes deset tisíc lidí.

Prázdná budova rukavičkárny dnes stojí u silnice při výjezdu z Abertam. Zloději vytrhali a odvezli všechny kovové předměty. Ve vybydlené třípatrové továrně visí už jen jedna kovová předloha potřebná k šití rukavic a její někdejší zakladatel Barnabas Zenker leží pohřbený na místním hřbitově. Od jeho černého náhrobku je nádherný výhled do údolí s chátrající fabrikou.