Nevíme přesně, co se jim stalo, neumíme je léčit a nejsme schopni vysvětlit, proč je jich stále víc. Jen velmi těžko se učíme pomáhat jim překonat strach z okolního světa. Pro dvacet tisíc lidí, kteří dnes v Česku podle odhadů žijí s diagnózou autismus, je přitom právě porozumění jedinou nadějí na to, aby se jim tady žilo lépe.
Pětiletá Adéla sedí na podlaze obýváku a trhá stránky časopisu. Pohledná dívka s výraznýma očima vypadá soustředěně a tahle dětská zábava nenaznačuje nic mimořádného. Přesto její rodiče zažívají za zdmi domku na okraji Prahy tlak, který si jejich sousedé jen stěží umějí představit. Jejich dcera nemluví a nikdo nedokáže odhadnout, jestli někdy nastoupí do školy.
„Možná má Adélka velice bohatý vnitřní svět a jen to neumí sdělit. Možná je její vnitřní svět velice chudý a primitivní. Nevíme to,“
popisují své soukromé peklo
manželé Škochovi
.
„Hrozně rádi bychom věděli třeba alespoň to, jestli se naučí mluvit. Ale s jistotou to nikdo neřekne,
“ říká
Antonín Škoch
.
„Snažíme se přijít na to, jak s ní komunikovat, ale často máme pocit, že se propadáme do vzduchoprázdna. To, že nemáme šanci se jí přiblížit, je někdy skoro nemožné unést.“
Adéla Škochová má diagnózu autismus. Podle posledních odhadů se podobně postižených dětí u nás rodí každoročně několik set, možná i tisíc. Přesná…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
