Voilà tragédie

V kavárně Au Bout du Monde (Na konci světa) se o pult opírají polední hosté, v televizi běží zprávy o studentských nepokojích ve velkých francouzských městech. Na obrazovce právě elitní jednotky CRS vyklízejí tři dny okupovanou Sorbonnu. Reportáž doprovází rozhořčený jekot studentů, pískot, výkřiky „gestapo“ a úsečné povely policistů.

Jeden z hostů, obchodník Joseph, mezi sousty sendviče prohodí: „Nechápu je, vždyť jim ten nový zákon pomáhá. Mít víceméně jistou práci, i když s dvouletou zkušební lhůtou, je přece lepší vyhlídka než pár měsíců a pak nic.“ „Zaměstnavatel je ale může propustit ze dne na den a bez udání důvodu, to není sociálně spravedlivé, mají to těžké,“ odpoví pošťačka popíjející bílou kávu. „Těžké,“ vzdychne Joseph a směrem k obrazovce dodá, „dávám holce měsíčně 150 eur kapesného, platím jí soukromou školu a teď tam někde taky blbne. Když jsem byl v jejím věku, pracoval jsem v továrně, abych si mohl hradit studium.“ „Mají to těžké,“ opakuje pošťačka, „před třiceti lety člověk prásknul dveřmi, když se mu práce nelíbila, protože věděl, že zítra najde něco lepšího. Oni nenajdou nic, vidím to doma. Mám tři kluky, každý něco vystudoval, ale dva jsou už delší dobu bez práce.“

Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet. Vzpomínka na třicet let starou píseň Plastiků proletí hlavou při…