Ženy v Česku mají být krásné a zticha

Debata kolem výstavy fotografií v knihovně Akademie věd ČR přinesla důležitou zprávu o české společnosti. Zatímco uprchlická krize ostře nasvítila zdejší zakořeněný strach z cizího a netoleranci k odlišnému, pak bouře, která se strhla, když skupina akademiček i akademiků veřejně kritizovala výstavu aktů v prostorách vědecké instituce, odhalila pohled části české společnosti na ženy.

Tento pohled se projevil zejména ve způsobu, jakým nejen diskutéři na sociálních sítích, ale i řada mainstreamových novinářů reaguje na výtky vědců a především vědkyň, po jejichž veřejné kritice knihovna výstavu stáhla. Prý jde o frustrované, fyzicky odpudivé osoby, jejichž radikalismus, až fanatismus je projevem jejich neuspokojivého osobního života. Chtělo by to prostě ze strany „novodobých amazonek“, jak je nazývá Mladá fronta DNES, tak nějak víc nadhledu a méně názoru.

Zcela absurdní argumentace ukazuje, že v části české společnosti stále přetrvává pojetí ženy, o němž už Masaryk před sto lety říkal, že je „zastaralé“. Totiž že žena má být především krásná (proto se útočí na vzhled feministek), přičemž vrcholným a nejdůležitějším testem této krásy je sexuální zájem mužů (proto jsou feministky líčeny jako ženy, o něž by si muži ani neopřeli kolo).

Zároveň má být poddajná a jemná (proto se o feministkách říká, že jsou radikální a agresivní mužatky), musí být pečující a oddaná muži a rodině (proto se útočí na osobní život feministek a na to, zda mají partnera či děti). A musí mít ráda sex, ale ne moc.

Jde o koncept, který zmiňovaný Masaryk – jinak velebený jako tatíček osvoboditel a prezident zakladatel - přesně vystihl, když řekl, že podle „starého názoru je tu žena především pro muže“. Pro potěchu jeho oka, pro jeho pohodlí, pro péči o jeho dům a děti. „Dekadentními frázemi o ženě spasitelce, o její záhadnosti a tajuplnosti, o ochránkyni manželského krbu a tak podobně se zastírá honba po penězích a pohodlí, po kuchařce a milence, po ošetřovatelce a hospodyni v jedné osobě,“ prohlásil v roce 1904 na přednášce na brněnské Dívčí akademii.

Žena s jasným postojem, který dává veřejně najevo, žena s „agendou“, za niž vytrvale a dlouhodobě bojuje, a s úspěšnou kariérou této definici prostě neodpovídá.

Stejně jako v případě uprchlické krize jsou tak agresivní a sprosté reakce především výrazem strachu – strachu, že poddajné kuchařky, milenky a ošetřovatelky v jedné osobě nahrazují sebevědomé ženy, které tu nebudou „hlavně pro muže“, ale budou jim alternativou, rovnoprávnými partnery i konkurencí.