Zdrháme ze ZOO aneb Komu fandit, když utečou ibisové

Lidská mysl je zvyklá vnímat svět kolem sebe v příbězích. Kdysi dávno se vyprávěním příběhů u ohňů předávalo životně důležité know-how lidské tlupy, v příbězích jsou vyprávěny náboženské texty, moderní romány i oscarové filmy. Čím hlouběji půjdeme do minulosti, tím nejednoznačnější vyznění přitom v mýtech najdeme. Dnešní vyprávění bývá čitelnější a rozlišení na padouchy a hrdiny přehledné – alespoň pokud má příběh ambici oslovit široké publikum.

Právě proto je zajímavé, jak odlišně se dá číst jeden z oblíbených a jednoduchých mediálních příběhů dneška, útěky zvířat ze ZOO.  Zoologická zahrada je svým způsobem projekčním plátnem, na nějž si promítáme, jak by svět měl vypadat a jak ho chceme vnímat.

Zpátky do bezpečí

Nabízejí se dva základní možné scénáře, oba dva přitom dobře známe v různých obměnách z filmů.  Scénář první – ztracen ve velkoměstě. Bezbranný tvor (například malé dítě) žije v bezpečí a pod ochranou (například rodičů). Díky ní prospívá a rozvíjí se. Přirozená zvídavost a chuť zkoušet kliky dveří a oken ho ovšem zavede do neznámého prostoru tam venku a dobrodružství začíná. Hrdina čelí zkouškám, překonává útrapy, učí se nové věci, vyzrává. Všichni ovšem držíme palce jeho pátračům, ať ho konečně najdou, aby se mohl vrátit zpátky do bezpečí.

Scénář druhý – vykoupení z věznice. Vězeň trpí v nevhodných podmínkách a sní o svobodě. Vybaven trpělivostí a vynalézavostí dlouho pracuje na scénáři útěku, až vykope tunel, přeleze zeď nebo se ukryje do kontejneru se špinavým prádlem. Tušíme, že pobyt venku nebude snadný, ale přejeme si, aby ho lovci, kteří se vydávají po stopách, nikdy nenašli.

Který pohled v případě útěku zvířat zvolíme, záleží na mnoha faktorech – počínaje sympatiemi, jaké zvíře vzbuzuje. Tím klíčovým pak bývá logicky náš obecný vztah k zoologickým zahradám. Kdo je vnímá v souladu s oficiální prezentací coby bohulibá útočiště ohrožených druhů, bude inklinovat k prvnímu čtení: je třeba zvířata vrátit do bezpečí v jejich vlastním zájmu.

Takový pohled – zdá se - převažoval u uprchlých ibisů (a snad v tom hrála roli i naše spořádaná nátura chovatelů, zahrádkářů a chalupářů). Trojská ZOO rozjela kampaň a celá Praha se tak zapáleně věnovala jejich hledání, dokud ředitel Miroslav Bobek vítězně nezatweetoval: „Máme ho! 18. z 18 chycen na hřišti v Řeporyjích. Operace ‪#‎ibisdozoo skončila.“ Ostatně důvody pro návrat byly pádné – ptáci odchovaní v zajetí požírali nevhodné předměty, jeden pošel a druhý musel na operaci.

Pokud máme k ZOO spíše kritický postoj, tušíme něco o tom, že reálně biodiverzitu nijak nechrání, naopak drží zvířata v nepříliš vhodných podmínkách čistě pro zábavu veřejnosti; jejich útěky nám pak voní svobodou a touhou překonat ploty k volnému životu bez ohledu na rizika. A i tenhle pohled najde své argumenty. Nejčastější útěkáři, kterými jsou opičky makakové, dokáží vymýšlet rafinované strategie a plánovat, aby se dostali zpoza mříží. Něco v nich opravdu chce ven.

Hrdina Gaston

Zajímavé přitom je, že stopy volnomyšlenkářství prosakují i jinak spořádaným názorem, že obyvatelé zahrady patří zpátky za plot a útěky se dějí z nerozumu. Býváme fascinováni tím, jakou zručnost dokázali při útěku vyvinout nebo kam až se dokázali dostat. Lachtan Gaston, který uplaval po Vltavě a Labi 300 kilometrů, se stal jedním z mediálních hrdinů pražských povodní, a také ibis, jenž teď v březnu dolétl k Brandýsu nad Labem, pronikl do titulků snáz než jeho příbuzný, který přistál na Ruzyni. Jejich cesta z klece je něčím hrdinská, i když skončí šťastným odchytem.

Zoologická zahrada zkrátka funguje svým způsobem jako ono projekční plátno našich představ. Místo, kde jsme koncentrovali obyvatele divočiny, snažíme se ji napodobit kašírovanými kulisami a namlouvat si, že sledujeme přirozený život alespoň ve výseku. Někde ale tušíme, že je to jen iluze, takže když se šikovná šelma nebo pták prosmýknou mřížemi ven do neznáma, cítíme najednou závan skutečného života - i když to pravděpodobně celé skončí tím, že někde sežerou rezavou plechovku.

Možná je to tím, že v civilizaci, která divočinu takřka vymýtila, žijeme v zoologické zahradě svým způsobem všichni. Po skutečné svobodě se nám trochu stýská a utéct nemáme odvahu, protože máme v sobě víc opatrnosti než ibis skalní. A ostatně - není ani kam.