Sexuální obtěžování není otevírání dveří, pane rektore
Šéf UK Tomáš Zima zlehčuje sexuální obtěžování na vysokých školách
Asi se shodneme, že rektor či rektorka prestižní univerzity by měli mít přehled nejen o aktuálních trendech ve vzdělávací politice, ale také o společenské debatě, a to v globálním měřítku. Ve zkratce řečeno, měli by prostě vědět, která bije – i jinde než doma.
Je proto nepříjemným překvapením, jak vnímá jedno z témat dneška rektor nejstarší zdejší univerzity Tomáš Zima. Ukázalo se to v rozhovoru pro Český rozhlas, který šéf Univerzity Karlovy poskytl před několika dny. Přišla v něm totiž řeč na problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách. Z reakce rektora Zimy je zjevné nejen to, že nesleduje bohatou – a často bouřlivou - debatu, která se vede na západních univerzitách i v politice. Ale hlavně, že vše zlehčuje.
Jinak by nemohl opakovat dávno překonaná klišé z počátku devadesátých let o tom, že „harašení“ znamená „podržet někomu dveře“ nebo složit ženě kompliment („dnes vám to sluší“). A nemohl by také naznačovat, že problém nemůže být tak vážný, když jemu není známo, že by si někdo na UK na takové chování stěžoval.
Když začneme právě u druhého argumentu. Fakt, že někdo takové chování nehlásí ve škole či se neobrátí na policii, neznamená, že se neděje a že dotyčnému nevadí či ho nestresuje a nepoškozuje. Jak je dobře známo i z problematiky domácího či sexuálního násilí, velká většina případů zůstane neoznámena. Kupříkladu odhady hlášených případů u znásilnění se pohybují od dvou do osmi procent z celkového počtu. Důvodů je celá škála: od faktu, že pachatelé jsou často osoby obětem blízké či v nadřízeném postavení, až po skutečnost, že policie či soudy a obecně společnost (jak jsme se loni dověděli z výzkumu objednaného Amnesty International) často takové činy bagatelizují či svádějí část viny na oběť.
V případě vysokých škol může hrát roli také zkušenost mladých žen, na kterou autorka těchto řádků narazila, když před časem psala o sexuálním obtěžování mezi žáky a studenty na základních a středních školách. Většina obětí si z přehlíživého chování učitelů, které obvykle následovalo po jejich stížnostech, odnesla lekci, že ozvat se jednoduše nemá smysl. A když je nebrali vážně tehdy, proč by jim někdo naslouchal nyní?
A právě bagatelizace – čímž se dostáváme k první části Zimových argumentů - je přesně to, čeho se zde dopouští hlava prestižní univerzity. Tím, že možné výhrady k celé stupnici potenciálně nevhodného chování shodí jako přecitlivělost ke galantnímu chování či komplimentům. A jako reálné sexuální obtěžování vnímá jen „dramaticky zásadní“ situace typu „nabídka úspěchu u zkoušky výměnou za sex“, které by se pak měly podle něj řešit s policií.
Pražskému rektorovi by tedy autorka těchto řádků doporučila studentskou příručku brněnské Masarykovy univerzity, která na rozdíl od materiálů UK na toto téma pamatuje a kde v pravidlech chování vysvětluje, že pod pojmem sexuální obtěžování rozumíme „nevítané, nevhodné a urážlivé chování se sexuálním podtextem, které jedinec vnímá jako nežádoucí“.
A zdaleka nemusí jít o fyzický kontakt či přímo násilí, patří tam i „různé formy psychického nátlaku, jako je například odlišné zacházení na základě pohlaví, materiály zobrazující ženy či muže jako sexuální objekty, nevhodné komentáře na tělo a vzhled, lechtivé vtipy, ponižující či zahanbující poznámky, pozornost ve formě obtěžujících e-mailů nebo nevyžádaných sexuálních návrhů“.
Pokud mimochodem některý z čtenářů stále zápasí s myšlenkou, že by takové chování mohlo být někomu nepříjemné, postačí, když si vybaví člověka, který ho nijak nepřitahuje, případně je mu přímo odporný, a představí si, jak s ním tato osoba lechtivě vtipkuje, komentuje jeho vzhled či se ho přímo dotýká.
Problém české debaty spočívá v tom, že jde o fenomén naprosto nezmapovaný. Jeden z mála výzkumů z dílny Sociologického ústavu vznikl před sedmi lety a z výpovědí sedmi stovek studentů a studentek (dívky tvořily dvě třetiny dotazovaných) vyplynulo, že s nějakou formou obtěžování se setkalo sedmdesát procent z nich. Nezdá se, že by se tato situace nějak měnila. Autorka tohoto textu se při práci na jiných článcích v posledních měsících setkala s řadou vysokoškolských studentek a většina z nich měla s nevhodným chováním ze strany vyučujících nepříjemnou zkušenost.
Tam bychom tedy českou debatu měli začít. Sběrem dat a jejich analýzou. Rektor Zima by pak možná zjistil, že to, nad čím tak trochu netečně krčí rameny, je problém, kterému by měl věnovat zvýšenou pozornost. Mimo jiné i proto, že mladé ženy mezi studenty vysokých škol už nějakou dobu převažují.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].