Secvičili jsme pro albánské vesničany Českou besedu

Zachraňovat bez peněz vesnici uprostřed tisíc kilometrů vzdálených hor před vymřením se od stolu jeví jako poměrně riskantní podnik. Právě teď se ho pokouší rozjet parta mladých studentů a čerstvých absolventů z Brna: letos na jaře sehnali sponzory a přesvědčili stovku dobrovolníků, aby s nimi v létě odjeli do albánské vsi Curraj Eper. Po měsíci v horách jsou nyní zpět. V čele akce stojí strojní inženýr Jan Balák (25). Skaut, aktivní křesťan a cestovatel říká, že srpnovou akcí „mise“ teprve začíná.

Jak se vám podařilo sehnat sto lidí, kteří by se s vámi vydali do tak riskantního podniku?
Přidalo se i pár lidí, které přesvědčila naše videa a další aktivity na internetu, ale drtivou většinu tvořili naši známí z různých expedic, z farnosti, ze školy a podobně – a potom také jejich známí. Věkový průměr byl kolem 22 až 23 let, většinou studenti z jižní Moravy, asi třetinu tvořili už pracující lidé. Kromě toho se k nám přidalo asi 30 až 40 turistů -  Čechů, ale Rakušanů a Albánců, kteří tam náhodou přišli. A na festival pak přijelo dalších asi 70 Albánců.

Nakolik se do akce nakonec zapojili místní?
Na místě, ve vesničce Curraj, bylo v době našeho příjezdu šest rodin, pět z nich se okamžitě stalo našimi dodavateli. Půjčili nám zvířata kvůli zásobování potravinami z údolí – nahoru žádná asfaltka nejede a vše je třeba vynést na zádech nebo na oslech. No a od jedné rodiny jsme také brali jogurty, od další jogurty i med, od další ovce, od čtvrté rodiny chleba a u páté jsme ubytovali pány faráře a další lidi, kteří měli zájem o ubytování pod střechou.

Jedním z vašich cílů bylo vyznačit v údolí turistické cesty. Povedlo se?
Ještě přesně dopočítáváme mapy, podle všeho jsme vyznačili okolo 97 km cest. Když jsme začínali dělat značení ještě během mé návštěvy v červenci, sekali nám místní do značek a odstraňovali je. Brali to, že jim tam někdo strká noc a čmárá jim po stromech – na značení v té části albánských Alp nebyli do té doby vůbec zvyklí. Při druhé vlně značení už to ale bylo v pohodě, více jsme se poznali. A člověk, který chodil s tou sekerkou, nám nyní pomáhal nahazovat v kostele - a na jeho opravu nabízel jako stavební materiál i žulovou desku z rodinné hrobky. Stavět stezky se nicméně ukázalo náročnější, než kdokoliv z nás čekal, kvůli mimořádnému suchu nahoře v horách nebyly žádné potoky, takže značkaři trpěli. V Curraji ale problém nebyl.

Jak tedy dopadla plánovaná oprava kostela?
Vyklidili jsme veškeré smetí, opravili děravou střechu, vytrhali shnilou část podlahy, podsypali ji a dodali nová prkna, oklepali shnilou omítku a nahodili znovu zdi, naimpregnovali dřevěný strop proti plísni, zasklili jedenáct oken plexisklem, které jsme si už nařezané dovezli z Čech, opravili dřevěné trámy, zakryli 35 metrů čtverečních stropu baldachýnem, který holky šily přímo na místě, natřeli jsme stůl, spravili dveře a nechali kostel o festivalu slavnostně vysvětit.

Jak to probíhalo?
Chtěli jsme oslavit zakončení našeho pobytu a zapojit i Albánce. Oni v ten den slavili výročí vítězné bitvy z první světové války, kdy porazili Srby, takže postavili před kostelem pomník svým hrdinům, měli proslovy, pak si připravili taneční a pěvecký program, já jsem měl tlumočený proslov o tom, co tam děláme, zazpívali jsme jim pro změnu i my - a také se nám podařilo z den a půl secvičit ve třech kolonách Českou besedu, což považuji za mimořádný úspěch. U nás na vesnici většinou trvá tak měsíc dva, než se lidi seženou a nacvičí to, tady jsme lidi sehnali za šest minut a nacvičili ji za den a půl. Otevřeli jsme slavnostně opravený kostel a nechali ho českým farářem vysvětit. Také jsme grilovali ovci a uspořádali koňské dostihy, v nichž nás Albánci porazili asi trojnásobně.

Proč jste kostel světil český farář, a ne místní?
Jel s námi z Česka, protože já jsem věřící člověk; byla tam spousta lidí a přišla mi škoda nemít zajištěný „duchovní servis“. S místním farářem by jednak byla problémem jazyková bariéra, jednak sehnat nějakého v Albánii je problém – na rozdíl od farářů za komunismu v Československu přežil Hodžův režim jediný, ostatní zastřelili. Zkoušel jsem někoho obstarat, ale nepovedlo se.

Jak to dopadlo s plánovanou výstavbou mostů?
Most jsme postavili směrem na údolí Thethi. Vážil kolem tuny, takže jsme ho tam dovezli po částech, první část jsem já v kufru při jedné z mých návštěv před akcí a nechali jsme ho u starosty v jedné tamní vesnici. Další část nám odvezla CK Alpina v nákladovém prostoru svého výletového autobusu. A dřevo na most nám dovezl Petr Ševčík, který se objevil na jedné z mých přednášek, a spontánně nabídl nám pomoc; že tam stejně každý rok jezdí.  Nástroje – pily, sekeru a naviják na lana a kladivo - jsme si donesli nahoru v krosnách.

Jak jste ten tunový a deset metrů dlouhý most zvedali, bez elektřiny a těžké techniky?
Nejprve jsme jednotlivé díly sešroubovali a pak jsme ho zkoušeli zvedat ručně. Nakonec jsme ale uznali, že i když nás na to bylo devět, tohle prostě nezvedneme. Takže na konci dne jsme měli krásný desetimetrový most, ale ležel na dně přes řeku. Už jsme se chystali jít do vesnice přivolat další lidi a také domorodce, aby nám se zvedáním pomohli, ale zbylo nám pět mostních článků, a nakonec nás napadlo ho převážit – naložili jsme je na jeden konec mostu a ještě si na něj několik lidí stouplo a most převážili, na druhé straně jsme ho podepřeli, a pak už to šlo. Původně měl vzniknout ještě jeden most přímo v Curaji, ale už na něj nebyly peníze ani lidi, kteří by ho dokázali postavit. Příští rok je taky rok.

Kromě druhého mostu se nepovedlo ještě něco?
Do míst, kde jsme chtěli udělat ferratu, jsme poslali dvě výpravy horolezců, ale zatím nám řekli, že tam ta skála není dost kompaktní. Objevili ale jiný terén, kde se přes takovou 70metrovou kaskádu řídí řeka Curraj do vesnice – a tam by to prý rozhodně šlo. Místní nám také ukázali krásný terén, kde by se dalo výhledově postavit letiště pro paraglide.

Jaké tedy máte v Curraji plány?
Chtěl bych tu příští rok vybudovat letní prázdninovou křesťanskou komunitu pro mladé, po vzoru komunity v Taizé. Byli bychom tam třeba šest sedm týdnů, bylo by to otevřené mladým z celého světa; každému, kdo by nám týden pomohl s tím, aby to mohlo fungovat, třeba se stavbou dalšího mostu nebo průsekem stezek. A druhý týden by mohl jít sám nebo s lidmi od nás na skály, do kaňonů, s paraglideisty  - a být tam klidně celé prázdniny. Platil by se sice poplatek, ale systém by byl jako letos. Kdy každý platil 2000 až 3000 korun (studenti vs. pracující) za jídlo a další servis. Ale jestli tam byl týden, dva, nebo tři, bylo na něm – cena zůstala stejná.

Jaké zážitky jste si přivezl?
Bylo jich spousta, ale co mě opravdu dostalo, bylo to nacvičení České besedy v rekordním čase. A pak že se nám povedlo během půl hodiny zvednout ten most, se kterým jsme si lámali hlavu. A neustále mě do kolen dostávala pohostinnost místních – přinesli třeba deset kilo jogurtu a chtěli nám ho dávat zadarmo. Což samozřejmě nešlo, takovým stylem bychom je rychle komplet vyjedli. A také když za námi přijela a pěšky přišla jen tak na návštěvu česká velvyslankyně a zůstala dvě noci.

Taky spala ve stanu?
Ne, od jara je spravený první penzion v Curraj - Eprim. A druhý tam domorodci právě začali stavět - věřím, že jsme přispěli k tomu, že viděli, že přes turisty se dá vydělat.

Vy jste se kvůli projektu vzdal práce.
Albanian Challenge pro mě ještě nekončí – musím koncem září ještě do Albánie domluvit se s místními, co a jak dál, také se ještě radíme s dalšími kolegy z organizačního týmu. Pokud se to rozhodneme skutečně rozjet ve formě prázdninové komunity, bude to pro mě práce na několik měsíců – letos mi organizace zabrala tři čtyři měsíce a byl jsem šestkrát v Albánii zařizovat různé věci. Příští rok bych chtěl, aby přijelo 500 - 600 lidí za celé ty dva měsíce, ne najednou. A s tím by bylo tolik starostí, že by nemělo cenu vracet se do práce. Do léta bych žil z úspor – i když už nestuduji, žiju pořád se studentskými náklady a do jara jsem měl dobře placené místo. Nepiju, nekouřím, nemám rodinu – za ten pokus by to stálo.