Píseň o zemi, jež hledá svou lidskou tvář

Na Albertově je nával už hodinu před plánovanou demonstrací. Opravdu hodně lidí má na kabátech odznak s přeškrtnutou mešitou a v rukou praporky se stejným symbolem. Tísní se u policejního zátarasu a doufají, že se v mačkanici dostanou až ke škvíře mezi dvěma zábradlími, kudy policisté pouštějí lidi na plácek blíž u pódia. Ti, kteří mají na klopě placku nebo šálu s podobiznou Miloše Zemana, už pod pódiem jsou.

Měli štěstí, asistentem prezidentovy ochranky a policistů se pro dnešek stal náměstek hejtmana Zlínského kraje Lubomír Nečas ze Strany práv občanů. „Ti jsou z Vysočiny, ti jsou ze Zlína,“ ukazoval s kolegou u policejního zátarasu policistům zemanovce, které mohou bez potíží pustit dovnitř hned pod pódium.

Záložáci jdou

Policie pouští lidi po pěti, ženám prohlédnou policisté kabelky, všechny prohmatají a obkrouží skenerem. Kromě těch, které jim ukáže náměstek Nečas. „Dost lidí znám, i když ne všechny, přijel sem autobus s příznivci Miloše Zemana ze Zlína i odjinud,“ vysvětluje. K pódiu se dostane i početná skupina označená jako Českoslovenští vojáci v záloze. Obvykle cvičí v lesích, aby byli dost zdatní, až se u jejich domů objeví nějací muslimové, ale dnes přišli pozdravit svého prezidenta. 

Skupina záložáků prošla hned dvojí kontrolou, kromě té běžné u zátarasů je prohlédli i policisté hned na počátku ulice Albertov. „Policisté z urny si ofotili naše doklady a prohledali nás až po koule,“ říká major v záloze Jiří Heimlich, který dává ostatním povely, kdy se mají fotit a kdy pochodovat. „Prý že jsme extremisté, ale my jen cvičíme, abychom dokázali bránit naše rodiny před nebezpečnými uprchlíky.“

Přesně ve dvě hodiny se na pódiu objeví moderátor oslavy svátku demokracie a svobody Jan Zilvar z hnutí Úsvit – Národní koalice. „Děkuji přítomným zástupcům motorkářů, kteří nás podporují, a taky přítomnému hnutí Pegida,“ přivítá významné hosty. „Kdo je ta Pegida?“ ptá se motorkář souseda - a dozví se, že jsou to „Němci, co taky nesnáší islám“.

Na pódium vstupuje poslanec Marek Černoch, který vedl poslanecký klub Úsvitu, než se s Tomiem Okamurou rozhádali a rozpadli. Začíná zpívat píseň, kterou v roce 1968 zazpíval jeho tatínek Karel na Bratislavské lyře. „Za vrchy bez moří leží má zem, svět o ní hovoří v dobrém i zlém,“ zpívá čistě a něžně, a taky že „když loď se naklání, lidé najdou svou tvář“.

„Jsem tady i za svého tátu, který nemohl zpívat,“ říká pak z pódia Marek Černoch. Dav nereaguje. „A aby tady mohly žít i naše děti,“ přidá poslanec. Lidé tleskají vlažně. „A abychom podpořili pana prezidenta,“ říká do třetice. Lidé tleskají hodně a volají sláva.

Kolega z hnutí Úsvit – Národní koalice Miroslav Lidinský mluví na pódiu o tom, že prezident Miloš Zeman ví, co je národní identita, a Jiří Dienstbier to neví, protože je Američan. O dalších lidech mluví v plurálu - o pánech Hollandech, Junckerech a paních Merkelových. A říká, že tihle jsou špatní. Pak veršuje: „Brusel je nám na nic, chceme ochranu hranic.“

„Ten kníratej Havlův Dienstbier je furt nahoře?“ ptá se své manželky starší muž v davu, který na slova o Dienstbierovi reagoval voláním hanba. „Asi jo, já nevím,“ říká mu žena a volá hanba i na Junckery a Hollandy.

Dalším řečníkem je Martin Konvička. Začíná citací Karla Havlíčka Borovského. „Zle, matičko, zle,“ říká jihočeský akademik, na chvíli se odmlčí a hledí do davu. Nikomu na Albertově ale nedojde, že verš pokračuje „Švarcnberci zde“ a že to byl vtip, a tak jde Konvička dál: že Dienstbier je špatný a že z bahna politických elit ční jen jméno Miloše Zemana.

Co je nejstrašnější

Dav se rozbouří, na pódium vstupuje hlavní hvězda dnešní oslavy Dne boje za svobodu a demokracii. Miloš Zeman vyzve k minutě ticha za oběti teroristických útoků v Paříži, pak připomene, že slavíme „oba listopady“, v nichž šlo o studenty, ten v roce 1939 i 1989. Prezident varuje před manipulací a prozradí davu, jak si manipulátory roztřídil do kategorií: na hodnotové vůdce, vůdce veřejného mínění a tvůrce veřejného mínění.

Tvůrci jsou podle něj „nejstrašnější“. „Lidé, kteří se tak nazývají, pohrdají občany,“ říká prezident, „domnívají se, že občané jsou těsto, které se dá hníst. Ale my, co jsme se tu sešli, nejsme těsto a nejsme plastelína, my myslíme samostatně.“

Jeden z občanů na chvíli vytáhne červenou kartu, znak nesouhlasu s prezidentem. Holohlavý soused s šátkem na piráta, v maskáčích a kanadách, mu ji roztrhá. „Neroztrhal,“ říká pak na otázku, proč to udělal.

Pod pódiem je holohlavých mužů v kanadách víc; pán, co mu sebrali kartu a hrozivě na něj hleděli, rychle mizí. Prezident říká, že ti, co přišli na Albertov a protestují proti uprchlíkům, nejsou xenofobové, islamofobové, nacisté ani fašisté. To poslední poznal podle toho, že na něj nikdo na Albertově neřve jako vloni, kdy se pod pódium ještě mohlo bez šály se Zemanem, lidi volali fuj a házeli na něj vejce: „Projevem fašistů je řev, řev stáda, které se tu sešlo minulý rok.“

Než šel, doporučil ještě prezident Syřanům, aby neutíkali z domu a statečně tam bojovali s Islámským státem, a řekl, že novináři jsou špatní. „Děkujeme, že jste takový, jaký jste,“ rozloučila se s prezidentem organizátorka akce na Albertově Jelena Vičanová.

U pamětní desky na listopad 1989 zůstalo po odchodu prezidenta a davu několik svící a květin a na kartonu napsaný nápis Za studenty a mír. Květy sem dali rektoři vysokých škol dvě a půl hodiny před začátkem protiuprchlické demonstrace s hlavním hostem Zemanem. Manželky rektorů musely zůstat za zábradlím, ochranka je do prostoru nepustila, protože v očekávání hlavy státu šlo o „chráněný prostor“. Skupinu studentů v tu dobu nechtěli pustit dovnitř vůbec, nakonec se tam dostala jen část z nich a po jednom.

Demonstrace se rozchází ulicí Albertov dolů k tramvaji; a ti, co si chtějí ještě s někým povídat, se rozhlížejí a hledají, s kým by to šlo. Blonďatá opálená padesátnice zahlédne skupinku studentů s nápisem „Nenávist není řešení“ a zrychlí krok. „Jeďte si zasouložit do Egypta, když máte chuť na Araby,“ jde doporučit jedné ze studentek.

Trojice komunikativních mužů zahlédne pána s červenou igelitkou nataženou na ruku nad hlavou – vypráví tu zrovna svému známému, že jeho dcera pomáhá na srbských hranicích uprchlíkům a že jsou to chudáci. „Kde bydlíte, ať víme, kam vám máme přijít rozbít držku,“ syčí na něj trojice, „takoví jako vy patří zabít.“

Kolem výjevů prochází poloprázdným Albertovem poslanec Černoch a pobrukuje si píseň o zemi, jež hledá svou lidskou tvář.