Tři muži a domácí násilí

Na podzim loňského roku posuzoval Nejvyšší soud jednu z trestních kauz domácího násilí. Výsledné rozhodnutí soudního senátu stojí za pozornost odborné i laické veřejnosti. Jeho důsledky v konkrétním případě můžeme vysledovat právě nyní, kdy soudy nižší instance rozhodly na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí naší nejvyšší soudní autority může ovlivnit i další směřování trestní praxe v kauzách domácího násilí. Tento text tedy vznikl s myšlenkou polemizovat s úvahami, které vedly Nejvyšší soud ke konstatování, v jakém případě se o trestné domácí násilí vůbec nejedná, případně kdy o tom vznikají důvodné pochybnosti. Článek není jakýmsi opravným prostředkem svého druhu. Nemůže konstatovat, zda se v konkrétní věci, ve které Nejvyšší soud rozhodoval, obviněný dopustil trestného činu, či nikoli. Předmětem zhodnocení jsou závěry naší nejvyšší soudní instance v kontextu informací dostupných ze soudního projednávání případu.

Abychom lépe porozuměli podstatě věci, je vhodné připomenout, co pojem domácí násilí znamená a kdy se může stát předmětem trestního řízení. Jednotící definici domácího násilí v českém právním řádu nenajdeme. Teorie tento sociálně patologický jev obvykle definuje jako násilí, k němuž dochází mezi blízkými osobami žijícími ve společné domácnosti, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné – jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou. K násilí dochází téměř zásadně v soukromí. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé. Formy násilí mohou být fyzické, psychické, emocionální, sociální, sexuální či ekonomické.

Nejzávažnější podoba domácího násilí nachází svůj odraz v trestním zákoníku, konkrétně ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Hranice trestnosti dosahuje domácí násilí tehdy, pokud se zlé nakládání s druhou osobou vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, který jeho oběť pociťuje jako těžké příkoří. Jednotlivé prvky násilného jednání pak nemusí naplňovat znaky jakéhokoliv trestného činu, potřebného stupně závažnosti dosahuje takové jednání jako celek.

Frekvence se stupňovala

V našem konkrétním případě nešlo obecně vzato o výjimečnou situaci. V případě pravomocného odsouzení dává zákon možnost obviněnému podat takzvané dovolání k Nejvyššímu soudu. V jeho kompetenci je při zjištění určitých závažnějších pochybení soudů nižší instance odsuzující rozhodnutí zrušit. V dané věci k Nejvyššímu soudu doputoval případ muže, který byl uznán vinným pro jednání, jehož se měl dopouštět vůči své partnerce. Žena, v tomto řízení poškozená, se k muži, v tomto řízení obviněnému, přistěhovala do jeho domu po nedlouhé známosti a krátce před narozením jejich společného dítěte. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ve společném bydlišti začal obviněný svou tehdejší životní partnerku a matku malého dítěte psychicky a fyzicky týrat, a to s postupně vzrůstající intenzitou.

Dle soudu obviněný nejprve v rámci partnerského vztahu porušoval původní vzájemné dohody o způsobu soužití, kdy se ukázalo, že pravidla a podmínky, na nichž se obviněný s poškozenou dohodli, nadále z rozhodnutí obviněného neplatí. Obviněný také poškozené bezdůvodně odmítl půjčovat osobní motorové vozidlo, takže poškozená byla závislá na jeho vůli, přičemž se cítila osamělá a izolovaná. Poškozenou obviněný bezdůvodně kontroloval a postupně ji začal ponižovat tím, že jí sděloval, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s ním, že se neumí postarat o jejich společné dítě. Poškozenou častoval vulgárními výrazy, nazýval ji „kurvou“, případně „židovskou kurvou“, posmíval se jí z důvodu vady řeči – zadrhávání, říkal jí „kokta“. Frekvence těchto urážek se stupňovala.

Podle soudu v roce 2016 tato slovní agrese přerostla v agresi fyzickou. Obviněný nejprve přistupoval k poškozené způsobem, který v ní vyvolával strach, posléze opakovaně strkal do poškozené, až narazila na roh dveří, nábytku, parapetu, se stupňující se frekvencí. Poškozenou obviněný tahal za ruce, za vlasy, přičemž jí říkal, že ji zničí, že jí rozbije housle, bil ji PET lahví s vodou. Útočil jí na ruce, kdy jí jako houslistce říkal, že už nebude hrát. Rovněž opakovaně poškozené, když byl agresivní, vyhrožoval, že pokud kontaktuje policii, vyhodí ji na ulici, jejich malý syn zůstane u něj, pokud od něj odejde, a udělá z ní blázna, „cvoka“, zničí ji v orchestru, neboť má konexe.

Po poškozené rovněž obviněný požadoval sex, a když jej odmítla, vzal jí za trest věci, které jí v předchozí době daroval. V jednom případě, když chtěla telefonicky přivolat policii, vytrhl z ruky její mobilní telefon a rozbil jej úderem o dlažbu. V důsledku tohoto jednání se u poškozené počínaje rokem 2016 rozvinula porucha přizpůsobení, která trvá do současné doby. Poškozená není schopna prožívat radost, má narušenou výkonnost, koncentraci a pozornost. Násilné jednání mělo trvat po celkovou dobu dvou a půl let, často se odehrávalo v přítomnosti dítěte. Ukončeno bylo útěkem poškozené ze společné domácnosti.

Soudy nižší instance, prvostupňový a odvolací, uzavřely, že toto jednání obviněný spáchal a že je třeba jej posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, jinak řečeno domácí násilí dosahující intenzity trestného činu. Senát Nejvyššího soudu, složený ze tří mužů, dospěl k opačnému závěru a odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.

Nejvyšší soud tak učinil na základě několika okruhů výhrad. Jeho rozhodnutí lze kriticky zkoumat ve více ohledech. Inovativní výklad ustanovení o vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně a jeho soulad s dosavadní judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva by jistě zasluhoval samostatný text, byť je spravedlivé dodat, že ne všechny výtky ve vztahu k nižším soudům se jeví jako zcela neopodstatněné. Pro účely tohoto textu se zaměřím na ty, které mají potenciál dotknout se problematiky posuzování týrání osoby ve společném obydlí jako takové, s eventuálním dopadem do postavení a práv obětí tohoto trestného činu.

Vytržení z kontextu

Nejvyšší soud v prvé řadě provedl úvahu, že některé části jednání, kladeného obviněnému za vinu, nejsou vůbec způsobilé být součástí týrání. Ve výroku o vině tak podle Nejvyššího soudu nemůže figurovat porušování partnerských dohod, odmítání půjčování osobního vozidla ani to, že poškozená byla závislá na vůli obviněného, přičemž se cítila osamělá a izolovaná. Součástí popisu skutku také nemůže být naléhání na sex, následované potrestáním v podobě odebrání dárků. Dle Nejvyššího soudu není týráním ani vyhrožování obviněného, že společný syn, o kterého poškozená plně pečovala, zůstane u něj.

Proč takové jednání nemůže být součástí týrání, rozhodnutí soudu zároveň nijak nevysvětluje, pouze to lakonicky konstatuje. Svévolné odmítání půjčování vozidla pak Nejvyšší soud označuje jako „projev vlastnického práva“. Jedním dechem však Nejvyšší soud uvedené jednání hodnotí jako nekorektní, nevhodné, autoritativní, dominantní, necitlivé, se znaky svévole a sebeprosazování. Jakými jinými adjektivy však lépe charakterizovat domácí násilí? Věta z odůvodnění rozhodnutí, že poškozená se do postavení závislé na vůli obviněného, do osamělosti a izolace dostala v důsledku jeho autoritativního, dominantního a necitlivého jednání, nicméně nejedná se o týrání, se pak vzpírá jakékoliv logice.

Jak už bylo řečeno, pro posouzení závažnosti násilí je nezbytné jednání pachatele hodnotit komplexně. Judikatura Nejvyššího soudu již v dávno v minulosti dovodila, že jednotlivé dílčí akty pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby a podobně. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. To je pak základní a pevně dané východisko jakékoli kauzy týrání.

Všechny výše uvedené způsoby jednání, které Nejvyšší soud svým rozhodnutím z domácího násilí „škrtá“, jsou přitom způsobilé zasáhnout do lidské důstojnosti druhé osoby v partnerském vztahu, ve kterém si mají být oba dospělí lidé rovni. Nedodržením dohod o způsobu soužití dává jeden druhému najevo, že na jeho přání a potřebách nezáleží. Může se tak jednat o jakési základní vykolíkování hřiště a vytváření půdy pro další libovolné ústrky. Stejně tak je způsobilé k zásahu do lidské důstojnosti, svobody a osobní integrity naléhání a nárokování si sexu a následné „potrestání“, pokud požadavku není vyhověno. Ostatně obdobné skutkové okolnosti se ve výrocích o vině týráním jindy objevují.

Samostatnou zmínku si zaslouží svévolné odmítání půjčování osobního vozidla s tím, že by se mělo jednat o oprávněný výkon vlastnického práva (sic!). Nejvyšší soud ve své úvaze zapomíná na právní princip, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Pokud se jedná o projev svévole, jehož cílem je partnera, který sám motorové vozidlo nemá, omezit ve svobodě pohybu, sociálně jej izolovat a učinit závislého na vůli druhého z partnerů, těžko lze hovořit o legitimním jednání. Tím spíše, děje-li se tak vůči matce s malým dítětem, kteří jsou na obviněného odkázáni výživou. Sociální izolace oběti je přímo integrální součástí domácího násilí. Nestane se ale sama od sebe, vedou k ní cílené kroky pachatele, které je v rámci popisu skutku třeba identifikovat a vylíčit. Je potenciálně nebezpečné, pokud Nejvyšší soud tímto konstatováním dává ponižujícímu zneužívání faktické převahy, vyplývající z ekonomické či statusové výhody, pomyslnou zelenou.

Ukázkovým vytržením z kontextu je pak konstatování, že nemůže být týráním výrok obviněného, že syn, o kterého poškozená dosud plně pečovala, zůstane u něj. Nejvyšší soud tímto závěrem ignoruje nedílnou část výroku, souvislost, v níž byl dle původního odsouzení učiněn. Obviněný měl poškozené hrozit tím, že ji vyhodí na ulici a syn zůstane u něj, případně, že z ní „udělá blázna“, „cvoka“ - a pro ten účel využije svých konexí tak, aby poškozená o syna přišla. Obviněný měl tedy vůči poškozené použít bezprávnou výhrůžku a způsobovat jí psychické útrapy obavami, že by mohla o syna přijít. Takovýmto způsobem zneutralizovat slova, která měla být vyřčena, a vytvářet dojem, že se snad jedná o věcné výroky, či dokonce vyjádření stanoviska strany budoucího opatrovnického sporu, je od zkušených trestních soudců přinejmenším zarážející.

Úvahy Nejvyššího soudu při redukci popisu skutku tak při nejlepší vůli nedávají právně, ani fakticky smysl. Tím, že je z kontextu celkového jednání Nejvyšší soud neodůvodněně vytrhl, bezdůvodně snížil závažnost jednání jako celku a nepochopitelně delegimitizoval příkoří popisované obětí.

Obrácená logika

Druhá linie úvah se týká výtky, že soud prvního stupně odmítl hodnotit pravdivost výpovědi poškozené v souvislosti s opatrovnickým řízením ohledně syna. Spor byl zahájen krátce po útěku poškozené ze společné domácnosti. Dle Nejvyššího soudu se měl soud nižší instance blíže zabývat časovými a dalšími souvislostmi jednotlivých událostí, a to zasláním e-mailu azylovému domu poškozenou koncem roku, ukončením soužití poškozené s obviněným v červnu roku následujícího, podáním trestního oznámení poté v září a průběhem opatrovnického sporu. Nejvyšší soud přitom nesdělil, co tím myslí a co by z daných událostí na časové ose a ze samotného sporu o dítě mělo pro trestní věc vyplývat. Nejvyšší soud nám bohužel ani neříká, jakou časovou souvislost a jaký postup od obětí domácího násilí by považoval za ty „správné“. Přitom by to bylo užitečné, aby oběti do budoucna mohly předejít možným pochybnostem.

Pro seznámení se s problematikou něco statistiky. V 84 procentech rodin, kde k domácímu násilí dochází, žijí děti. Podle organizace ROSA jsou v rodinách, kde dochází k násilí, děti jeho svědky ve více než 90 procentech případů. Fyzické nebo psychické násilí je pak v 17 procentech případů příčinou rozchodu partnerů. Domácí násilí v rodině tedy často bývá důvodem rozvodu či rozchodu rodičů. K pokračování násilí přitom nezřídka dochází i po rozchodu a ukončení společného soužití, kdy se společné děti stávají prostředkem dalšího týrání a ovládání ohrožené osoby násilnou.

Opatrovnický spor, kterému předcházelo domácí násilí mezi rodiči, je tedy relativně častým jevem. Je-li v některých případech podáno i trestní oznámení, opatrovnické a trestní řízení běží paralelně. Je notorietou obhajoby obviněných poukazovat na údajnou účelovost podobných oznámení, a tudíž nepravdivost vznesených obvinění. Soudy by však měly k této skutečnosti přistupovat věcně a v logice věci. Z pouhé okolnosti souběžných řízení totiž nic samo o sobě podezřelého či pochybného nevyplývá. Stejně tak nic pochybného nevyplývá ze samotné skutečnosti, pokud se skutková tvrzení v jednotlivých řízeních prolínají.

Domácí násilí v rodině je projevem zjevné neúcty vůči partnerovi, nedostatku respektu k druhému z rodičů jako plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti. Je také přehlížením a narušováním základních potřeb dětí. Je známkou toho, co se obecně nazývá sníženými rodičovskými kompetencemi. Argument předchozím domácím násilí v rozhodování o svěření dítěte do péče je tak zcela na místě. Stejně tak je věcně správná i snaha ovlivnit spor o dítě případnými výstupy z trestního řízení. Koneckonců o skutkové okolnosti předchozího násilí by se měly soudy rozhodující o poměrech nezletilých zajímat v zájmu dětí i samy z úřední povinnosti, pokud se v řízení taková informace objeví. Tomu by měla odpovídat výchozí pozice, z jaké k takovým skutečnostem ze strany institucí přistupovat. Pochopitelně pokud nejsou přítomny žádné další okolnosti a věcné výhrady, které pochybnosti reálně vyvolávají. Slovo reálně je třeba podtrhnout a zvýraznit.

Nejvyšší soud tady ale logiku věci obrací a oběť činí automaticky podezřelou. Naznačuje nám, že už samotná situace a sled událostí – hledání cesty z nesnesitelného soužití, útěk ze společné domácnosti, spor o dítě, oznámení domácího násilí – předem vzbuzují pochybnosti. Oběti domácího násilí si ale zasluhují stejný přístup jako jiní oznamovatelé kupříkladu obecné kriminality. Orgány činné v trestním řízení u nich bez dalšího nepředpokládají, že se snaží na pachateli obohatit, či spáchat pojistný podvod. Nenutí je dokola se obhajovat, pokud svými kroky sledují legitimní cíl.

Dlužno dodat, že tyto apriorní pochybnosti jsou zde ve shodě se společenským stereotypem, kterým je obecný skepticismus k tvrzenému domácímu násilí a tendence ke zpochybňování obětí. Tajnosnubný odkaz Nejvyššího soudu na možnou, blíže neosvětlenou souvislost trestního řízení a sporu o dítě takové stereotypy a nepodložená podezření jen potenciálně posiluje a dává jim legitimitu. Na druhé straně může oslabovat oběti a odrazovat je od jakýchkoliv institucionálních řešení. Odhadovaná latence domácího násilí je přitom až 90 procent.

Aktivistické tlaky?

Třetí poznámku zasluhuje hodnocení Nejvyššího soudu, podle kterého je zcela nevhodná zmínka v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, že snaha znevěrohodnit osobu poškozeného a jeho výpověď je podrobována kritice neziskových organizací. Při rozlišování skutečných případů týrání je přitom dle Nejvyššího soudu úkolem orgánů činných v trestním řízení mimo jiné právě to, aby při své rozhodovací činnosti „nepodléhaly jakýmkoli aktuálním aktivistickým tlakům“. Znevěrohodňování, očerňování obětí a jejich sekundární viktimizace jsou předmětem odborné debaty a veřejné kritiky přinejmenším co profesní paměť autorky tohoto textu sahá.

Výsledky se projevují v postupném posilování práv obětí a poškozených v trestním řízení i ve změně náhledu na zacházení s oběťmi, ve snahách o předcházení a snižování sekundární viktimizace. Nezastupitelnou roli v celospolečenských změnách pak hrají neziskové organizace věnující se práci s oběťmi, a to díky jejich jedinečným poznatkům a specializované odbornosti. Redukce vysoce erudované a záslužné profesní činnosti na „aktuální aktivistické tlaky“ je spíše z kategorie diskuzí na sociálních sítích.

Je dobrým signálem, pokud soudy dají jakkoliv najevo, že jsou si dopadů své činnosti, včetně zhusta nelítostných strategií obhajoby na oběti, vědomy a snaží se v rámci zákonných možností o jejich zmírnění. Citlivé zacházení s oběťmi se přitom nevylučuje s nestranností, to jsou dvě zcela se míjející kategorie. Nejvyšší soud by neměl nic takového dovozovat a uvádět tak účastníky trestního řízení a širší veřejnost v omyl.

Co naopak v úvahách Nejvyššího soudu citelně chybí, je kritérium charakteru vzájemného vztahu obviněného a poškozené, výchozí pozice, na které se mělo násilné jednání odehrávat. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nijak nenahlíží na to, v jak závislém postavení a zranitelné pozici se nachází žena pečující o malé dítě, v cizím městě, odkázaná v mnoha ohledech včetně bydlení a výživy na svého partnera. Zkušenost je nepřenosná. Její absenci může nahradit velká otevřenost a ochota naslouchat a porozumět. Lze si klást řečnickou otázkou, zda by takové rozhodnutí spatřilo světlo světa, pokud by členové senátu nebyli tři muži.

V tomto případě byla vzájemná nerovnost umocněná společenským postavením a profesním zařazením obviněného, který v daném místě a čase zastával funkci předsedy okresního soudu. Jeho konexe, kterými měl poškozené hrozit, tak byly zcela reálné. Proč se tyto pro věc významné okolnosti v rozhodnutí neobjevují, na to nám Nejvyšší soud odpověď dluží.

Nicméně zpátky k přítomnosti. Po zrušení odsuzujících rozhodnutí soudy nižší instance rozhodly tak, že skutek dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu zredukovaly a uznaly obviněného vinným dílčími útoky, v nichž spatřují vydírání a nebezpečné vyhrožování. Při čtení nového rozsudku se nelze zbavit pocitu, že výsledné rozhodnutí se míjí s podstatou toho, co bylo způsobeno. Vyvolává to i jisté déjà vu, připomínku doby dvacet let nazpět, kdy nebylo domácí násilí jako takové trestně postižitelné. Policie a soudy mohly reagovat jen na jednotlivé nejzávažnější útoky, nepostihovaly trvající násilí v celé jeho šíři a nebezpečnosti. Případně přicházely na scénu, až když bylo pozdě a došlo k následkům fatálním. Je ale třeba dodat, že odsuzující rozhodnutí bude pravděpodobně ještě opětovně přezkoumávat Nejvyšší soud, tudíž jej nelze brát jako definitivní.

Závěrem je vhodné doplnit, že nejdůležitější podstatou spravedlivého rozhodnutí není jeho výsledek. Z hlediska oběti není nejpodstatnější uznání viny trestným činem a uložení přísného trestu. Aby účastníci cítili rozhodnutí jako spravedlivé, je nezbytné, aby měli možnost se v daném řízení vyjádřit, aby vnímali, že je jim nasloucháno, že je s nimi zacházeno s respektem, že je rozhodnutí přijímáno z neutrální pozice a transparentně a že se rozhodující orgány snaží rozhodnout nejlépe v rámci svých možností a na základě důvěryhodných motivů, jak upozornil právník Jakub Drápal v oceněném textu o tzv. procedurální spravedlnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však má k takovému cíli na míle daleko.

Autorka je advokátka