Válka dál jitří vztah mezi Čínou a Japonskem

Charbin je dnes moderním pětimilionovým centrem průmyslového severovýchodu Číny. Přezdívá se mu také Paříž Východu a v roce 2004 byl vyhlášen nejlepším městem pro turisty v celé Číně. Na podzim roku 1931 však stál na počátku událostí, jež vedly ke druhé světové válce. Tehdy byl spolu se zbytkem Mandžuska obsazen japonskou armádou a v následujících letech se stal centrem jednoho z nejhrůznějších programů experimentování na lidech v dějinách.

Pod vedením jednotky s krycím názvem „731“ byli v rámci výzkumu biologických zbraní vězni, především etničtí Číňané a Korejci, infikováni morem, syfilitidou a kapavkou a posléze na nich byly praktikovány vivisekce. Oběti byly dále vystavovány mrazu, sexuálnímu násilí a testům zbraní, mimo jiné granátů. Ze sídla jednotky 731 nevyšel nikdo živý. Jedná se pouze o malou část kriminálního chování japonské armády za druhé světové války.

Při příležitosti 70. výročí konce druhé světové války vyjádřil japonský premiér Šinzó Abe „hluboký zármutek“ nad miliony obětí, jež si vyžádala. Následoval tím příkladu svých předchůdců z let 1995 a 2005. Přestože vlastní omluvu Abe nepřipojil, uznal, že Japonsko ve válce způsobilo „nezměrné škody a utrpení“ nevinným lidem, a slíbil, že jeho země už „nikdy nepovede žádnou válku“. Pak ovšem dodal, že neustálá vlna omluv by měla přestat. „Nesmíme dopustit, aby naše děti, vnoučata a další generace, které teprve přijdou, byly předurčeny k omluvám.“ Čína i Jižní Korea označily projev za „neupřímný“ a „nedostatečný“. Spor, jak válku hodnotit, tedy trvá.

Pocit nadřazenosti

V povědomí Středoevropana zůstává druhá světová válka konfliktem převážně evropským. Na mysli vytane bitva o Británii, německá invaze do Sovětského svazu či vylodění Spojenců v Normandii. Z bojišť mimo starý kontinent si laik vybaví nejvíc Pearl Harbor. Avšak japonský pokus o ovládnutí velké části světa od hranic Indie po ruský Dálný východ probíhal se stejnou brutalitou jako válka v Evropě.

Během války na Východě – z pohledu Evropy téměř zapomenuté – přišlo o život i zhruba 15 milionů Číňanů, což řadí Čínu v počtu válečných obětí hned na druhé místo za Sovětský svaz. Stali se obětí nejenom vojenských operací, ale i bezdůvodných masakrů civilního obyvatelstva. Nejznáměji během nankingského masakru roku 1937, kdy po dobytí oblasti japonskou armádou následovaly šestitýdenní orgie vraždění, při nichž bylo usmrceno až 400 000 lidí. Tisíce obětí si vyžádaly i výše zmíněné pokusy na lidech.

Obdobných krutostí se japonští vojáci dopouštěli také na ostatních okupovaných územích. Stovky tisíc korejských žen byly násilně odvlečeny do japonskou armádou provozovaných nevěstinců. Okupaci Filipín nepřežil každý dvacátý Filipínec. Proti komunistickým partyzánům na severu Číny vedla japonská armáda tzv. kampaň trojího všeho: všechno zabít, všechno vypálit, všechno vydrancovat. Brutalita pramenila jednak ze snahy potlačit odbojová hnutí, ale také z pocitu rasové nadřazenosti japonských vojáků.

Chování Japonska po válce je často dáváno do kontrastu s příkladem Německa. To se nejprve dokázalo usmířit s bývalými protivníky na Západě a vstoupilo do struktur sjednocující se Evropy a Severoatlantické aliance. Navzdory rozdělení studenou válkou navíc západoněmecký kancléř Willy Brandt dokázal provést politiku smíru i s Východem, hlavním dějištěm nacistických zločinů.

Dnes je i proto Německo svými sousedy vnímáno jako normální země a v celoevropských průzkumech mu většina kontinentu projevuje ze všech zemí největší důvěru. Zároveň jsou sami Němci ve svém přístupu k historii velmi otevření a ve svých náhledech na ni často i kritičtější (například známý historik Fritz Fischer) než zbytek světa.

Slunce jako hákový kříž

Na východě Asie jsou naopak ledy stále ve stavu tuhém. Číňané a Japonci se navzájem podle průzkumů BBC vnímají jako nejméně sympatické národy a jen několik dní před Abeho projevem se jihokorejský muž pokusil upálit při demonstraci před japonskou ambasádou v Soulu. Japonsku se vyčítá nedostatečná historická sebereflexe, přestože se sousedy obnovilo diplomatické styky již v sedmdesátých letech a v reparacích a různých formách rozvojové pomoci zaplatilo miliardy dolarů.

Předsedové vlád (včetně toho současného) totiž dále navštěvují svatyni Jasukuni, kde se kromě milionů padlých japonských vojáků uctívají i duše 14 hlavních válečných zločinců odsouzených tokijským tribunálem roku 1946 (pacifickým protějškem u nás známějšího norimberského tribunálu). Japonské ozbrojené síly dále používají vlajku s vycházejícím sluncem, jejíž symbolika je pro mnohé asijské národy podobná nacistickému hákovému kříži v Evropě.

Možná nejzávažnější je ovšem snaha některých vysoce postavených japonských funkcionářů zpochybňovat a zlehčovat nezpochybnitelné historické události jako zmiňovaný nankingský masakr. Mezi ně patří například i šéf japonského letectva Tošio Tamogami či politici vládnoucí strany Japonska (Liberálně demokratická strana) včetně premiéra. V tomto smyslu se přepisují i učebnice historie. V jedné z nich se například nemluví o nankingském masakru, ale o „incidentu“. Zločiny japonské armády se buď zamlčují, zlehčují, nebo přirovnávají k činům válečných nepřátel (především americkému použití jaderné bomby).

Podle Johna Dowera, historika z Massachusettského technologického institutu, je zásadním problémem rozhodnutí amerických okupačních sil po válce zprostit jakékoli viny císaře Hirohita. Ten stál podle tehdejší ústavy v čele státu a současně velel ozbrojeným silám. Přestože se o jeho roli v rozhodujícím procesu stále debatuje, je zřejmé, že o zločinech vojáků i generálů přinejmenším věděl. Ponechán ve svém úřadu se stal hlavním symbolem poválečného Japonska a umožnil kontinuitu bez zodpovědnosti a požadované sebereflexe.

Maovy zločiny nevadí

Na druhou stranu dnešní Japonsko je od roku 1945 proměněná země. Jde o pevnou demokracii s úctou k lidským právům. Jeho vojáci ani jedinkrát nepoužili zbraně proti nepříteli a pacifismus je v japonské společnosti hluboce zakořeněný. Díky vlastnímu hospodářskému zázraku a štědré pomoci okolním zemím pomohlo proměnit východní Asii v ekonomicky nejdynamičtější region současnosti.

Dnešní obchod mezi Japonskem a Čínou dosahuje ročně 230 miliard dolarů. Svým sousedům se za příkoří opakovaně omluvilo a většina společnosti si je této své historické viny dobře vědoma. Problémem je dvojakost některých vyjádření a především nedisciplinovanost politiků i úředníků, když ve svých prohlášeních nerespektují oficiální pozici japonské vlády, jež je nadále věrná omluvám a pokání.

Zásadním problémem však také zůstává povaha čínského režimu. Nejenže všechny výtky o zkreslování historie zní pokrytecky ze země, kde je stále uctíván Mao Ce-tung, jeden z nejkrvavějších diktátorů všech dob. Podle týdeníku The Economist používají čínští vůdci strašáka obnoveného japonského militarismu zcela vědomě k rozdmýchávání xenofobních nálad a démonizace, což naposledy v roce 2012 vyústilo v mnoha čínských městech v protijaponské výtržnosti. Incident u sporného souostroví Senkaku (v čínštině nazývané Tiao-jü-tao) by mohl snadno vyvolat rozsáhlejší konfrontaci s velkými důsledky pro celý svět.

Otázky o historické vině zůstanou tedy zřejmě bez odpovědi i po nynějších oslavách konce války, jichž se v Číně účastnil Miloš Zeman. Ani po nich zřejmě nepřestane čínská garnitura maskovat nacionalismem vlastní nedostatky a japonský premiér nepřijme i kvůli postoji konzervativních elit své země odpovědnost za zlo spáchané za druhé světové války.