Můžeme si oddychnout: hloupé děti zůstanou hloupé

Existují otázky, jejichž důležitost pochopíme teprve ve chvíli, kdy se začnou dotýkat našich životů. Jedna z nich zní: Jaké děti mají dostat možnost studovat střední a pak třeba i vysokou školu? A jaké se mají po deváté třídě už jen připravovat na manuální práci v učilištích?

Oblíbená odpověď v politických diskusích zní, že všichni nemohou studovat, protože „ekonomika“ potřebuje pracovní sílu v konkrétních dělnických oborech. V takových debatách je snadné stavět zájem „ekonomiky“ nad zájmy konkrétních dětí.

Komplikace ovšem přichází ve chvíli, kdy máme před sebou živé dítě, nota bene naše. V ten moment nás zcela spolehlivě přestane zajímat, cože zrovna ta nadosobní ekonomika potřebuje. Najednou velmi dobře víme, že na střední škole, a zvlášť na gymnáziu, má dítě podstatně větší šanci, že se lépe naučí cizí jazyky. Nebo že se vůbec lépe naučí učit nové věci.

Že lépe porozumí matematice a víc se dozví o historii. Bude častěji a zajímavěji diskutovat o aktuálních problémech a díky tomu jim snáz porozumí. Získá čas a informace na osudové rozhodnutí, co dál studovat a v jakém oboru pracovat. A tak dále… Tím vším si vytvoří předpoklady pro získání zajímavější a lépe placené práce, kterou bude umět snáze střídat, pokud si to okolnosti vyžádají.

V politice tak existuje málo momentů, kdy je rozhodování tolik odtržené od reálního života, jako je tomu ve školství. U vlastního dítěte dobře vidíme a v lepším případě i zohledňujeme jeho talenty a potřebu jejich rozvíjení. U anonymní skupiny mnoha dětí stejné talenty upíráme ve prospěch zájmů lobby - jednou průmyslové, podruhé třeba učitelské - nebo kvůli dávno překonaným předsudkům, že cílem školství má být nějaký prefabrikovaný model studenta a všichni, kdo se do něj nevejdou, nemají nárok.

Právě v tomhle duchu se neslo uvažování o povinných přijímačkách na střední školy, které ve středu schválila poslanecká sněmovna. Vytváří rádoby objektivní síto, jímž musí všichni zájemci o studium projít. Dostanou testy, „odborně“ vytvořené otázky, kombinaci znalostních okruhů a různých chytáků. Státem akreditovaný hodnotitel pak jako v autoškole přiloží šablonu a komu nebudou sedět křížky ve správných okénkách, alou na učňák. Potřeba státu je naplněna.

Ze života ovšem víme, že při naplňování nadějí a talentů dětí žádná „potřeba státu“ neplatí. Neumí totiž držet krok s rozmanitostí reálného života. V moderním světě neustálé proměny, kde neumíme říct, jaké práce nás uživí za deset let, se cení osobité dovednosti a schopnost jejich rozvíjení. V takovém světě na střední školy může patřit i dítě, které se nevejde do kritérií univerzálně vytvořeného testu třeba jen proto, že zpanikaří.

Proto by měl školský systém mazat pryč od metod univerzálního testování a vytvářet prostor, kde se oceňuje individualita dětí. Ostatně proto univerzity v cizině sází na motivační dopisy víc než přijímací testy. České školství to ovšem pořád táhne na opačnou stranu. Posiluje centrální testování a jeho šablony.  A známý zdejší nešvar - bezduché šprtání informací, jimž nerozumíme - tím jen zbytňuje.