Islamista sem, islamista tam

Poslední měsíce začala česká média téměř jednotně používat termín „islamisté“ jako synonymum pro bojovníky Islámského států, al-Káidy, Tálibánu a podobných organizací. Česká extrémistická protimuslimská scéna se v souvislosti s vývojem termínu „islamismus“ pokouší, někdy úspěšně, prodat médiím jako „anti-islamistická“ hnutí. Prezident republiky Miloš Zeman se nechal nedávno slyšet, že v případě islamistické invaze půjde bránit hranice se zbraní v ruce. V neděli jsem se tedy pana prezidenta zeptal prostřednictvím Blesku (pořad s Prezidentem v Lánech, 2.8.2015), jak by takového islamistu definoval, vzhledem k tomu, že tento termín často používá způsobem, který stírá hranici mezi slovem uprchlík, muslim a islamista.

Miloš Zeman odpověděl, že pracovní definící slova islamista může být člen Muslimského bratrstva (MB), neboť se od emirátského korunního prince dozvěděl (zajímavé, že se s ním prezident baví, vzhledem ke svému přesvědční, že umírněný muslim je stejný oxymoron jako umírněný nacista), že šéf al-Káidy i šéf Tálibánu jsou členové MB. Pak ale prezident poskytl další definici, tentokrát „radikálního islamismu“, který ztotožnil s džihádismem. Lze z toho tedy odvodit, že Zeman rozlišuje mezi islamisty a radikálními islamisty.

Představme si, že se uchytí termín „křesťanista“, jenž by obsáhl tak rozdílné entity jako je americký Ku Klux Klan, africká Boží armáda odporu, ruský prezident Putin, německá CDU a česká KDU.

Vůdcové al-Káidy ani Tálibánu (a ani Hizballáhu nebo al-Nusry, které Zeman jmenoval ve své březnové řeči na půdě AIPACu) samozřejmě nejsou členové MB, ale Zeman se svým, pro mě překvapivým, rozlišováním v rámci politického islámu (což je jiný termín pro islamismus) přiblížil akademickým definicím.

Jedna z nejlepších definic politického islámu pochází od profesora Guilain P. Denoeux, který islamismus definuje jako „formu instrumentalizace islámu jednotlivci, skupinami a organizacemi, které sledují politické cíle. [Politický islám] nabízí politické odpovědi na společenské výzvy dneška tím, že vytváří obraz budoucnosti, jejíž základy spočívají na přivlastněných a přetvořených konceptech vypůjčených z islámské tradice.“

Další definici nabízí manuál pro americká média The Associated Press Stylebook and Briefing on Media Law: „[Islamista] je zastánce nebo podporovatel politického hnutí, které upřednostňuje přetvoření vlády a společnosti v souladu se zákony předepsanými islámem. Nepoužívejte jako synonymum pro islámské bojovníky, militanty, extrémisty nebo radikály, kteří mohou či nemusí být islamisté. Kde je to možné, buďte specifičtí a používejte označení pro militantní příslušnost: spojený s al-Káidou, s Hizballáh, s Tálibánem atd. Ti, kteří považují Korán za politický model zahrnují široké spektrum muslimů, od etablovaných politiků až po militanty známé jako džihádisty.“

Islamismus je vskutku široký a nejasný pojem. Na jedné straně spektra pod něj spadají modernističtí reformátoři, kteří mají stejné nebo velmi podobné názory jako evropští sekulární liberálové, jen k nim došli „islámskou“ cestou, dále vládnoucí politické strany, se kterými má česká vláda regulérní vztahy (např. strana Spravedlnosti a rozvoje v Maroku a v Turecku nebo Nahda v Tunisku), ale také militanti a teroristé z Hamásu, Hizballáhu, al-Káidy nebo Islámského státu. Islamističtí extrémisté přitom chovají k tzv. umírněný islamistům velkou nevraživost. Al-Káida opakovaně napadá MB ze zrady. Islamistická vláda v Maroku nechává pronásledovat a ničit buňky Islámského státu. Nahda v Tunisku a vládní islamisté v Turecku válčí s islamistickými extrémisty.

Jistě, někdo může namítnout, že umírnění islamisté a militantní islamisté jsou dvě stránky jedné mince. Nakonec, byl to Sajjid Qutb, jeden z vůdců MB, jehož knihy se staly povinnou četbou teroristů z al-Káidy a dalších extrémistů. Někdo může dále namítnout, že se islamisté liší pouze v taktice, ale jejich cíl je totožný, pouze jedni k němu chtějí dojít okamžitě a druzí postupně. To jsou platné argumenty. Podceňují ale vnější a vnitřní dynamiku tzv. islamistických hnutí. V podstatě ve všech tzv. umírněných islamistických hnutích dochází k velkému pnutí mezi převážně mladou a pragmatickou generací a často konzervativním vedením. To, že se některé organizace vzdaly před dekádami násilí a začaly soutěžit v politické aréně, sebou nese zásadní dopady. I kdyby šlo jen o taktický manévr a snahu zneužít politické instituce zevnitř, ty samé instituce a politické procesy mají sklony měnit nejen chování aktérů, ale i jejich přemýšlení.

Tento proces „domestikace“ politického islámu směrem k alternativě křesťansko-demokratických stran v Evropě je ale vysoce závislý na lokálních podmínkách a není nezvratný. Uzavře-li se politický prostor pro umírněné islamistické strany, je pravděpodobné, že se část jejich členů zradikalizuje a přesune k extrémistům. To se ostatně děje dnes v Egyptě. Do hry vstupují i různé regionální mocenské zájmy. Muslimské bratrstvo představuje politickou hrozbu zejména „tvrdým“ monarchiím z oblasti Perského zálivu, jejichž legitimita je udržovaná kastou duchovních, kteří si na oplátku užívají nejen přepychu, ale i velkého vlivu na veřejný život. Odtud se právě bere snaha emirátského korunního prince vilifikovat Muslimské bratrstvo, byť on sám by mohl být považován ještě za většího islamistu kvůli výše popsanému recipročnímu vztahu s oficiálními islámskými učenci. Naopak Katar, další absolutistická monarchie v oblasti, je známý podporou Muslimského bratrstva. Ta se ale omezuje na působení bratrstva mimo katarské území. To jen ilustruje složitost věcí a také fakt, že politické cíle jsou jasně nadřazené náboženským rozvahám.

Jsou to právě autoritářské země, jejichž režimům je politický islám nejvýznamnější opozicí, které se snaží položit rovnítko mezi islamisty a teroristy a obzvláště pak mezi teroristy a MB. Slibují si tím mezinárodní podporu (nebo alespoň tichý souhlas) pro tvrdá „proti-teroristická“ opatření, jež sebou nesou záležitosti jako jsou neomezené „mimořádné stavy“, zastrašování veškeré (i sekulární) opozice a podpora přátelských diktatur v nouzi (bratrská pomoc Saúdské Arábie Bahrajnu nebo Egyptu). Někdy je také výhodné zamíchat do koktejlu i téma migrace. Zeman například cituje libyjského politického činitele, když mluví o hrozbě vetření džihádistů mezi uprchlíky (jakoby relativně velmi bohaté teroristické organizace neznaly jinou cestu jak infiltrovat Evropu, než posílat své neozbrojené bojovníky na děravé kocábce s dobrou historkou pro azylové úřady). Zvyšovat strach Evropanů z migrace se někdy totiž hodí, protože ve výsledku se stane, že evropské vlády poskytnou takovým zemím jako je Libye nemálo peněz na „zvládání migrace“. Ty pak končí kdovíkde. Například ve výcviku a zakoupení techniky pro bezpečnostní složky, jež se dají použít proti zcela jiným cílům. V případě Libye může jít i o snahu získat evropské země na jednu nebo druhou stranu v domácím konfliktu (jsme to my, kdo vás chrání před nebezpečím islamismu, ne ta druhá sebezvaná vláda).

Islamista zdá se je člověk, který chce, aby islám prostupoval veřejným, politickým životem společnosti a zásadně ho usměrňoval. Jedná se o islám jako soubor zákonů, které určí nějaký výbor učenců? O islám ve smyslu základních principů a hodnot? Kdo ty zákony určí? Kdo určí, jaké jsou islámské hodnoty a co z toho vyplývá? Jak přesně velkou roli má islám ve společnosti hrát? Tyto a další otázky si tzv. umírnění islamisté většinou začnou pokládat pozdě, až když jednoduché heslo „islám je řešení“ (na korupci, na kriminalitu, na ekonomiku…) už nestačí, protože se náhle ocitli v pozici výkonu reálné moci. V takový okamžik najednou vypluje na povrch skutečnost, že islamisté i v rámci jedné organizace mají dosti různou představu o tom, jak tyto otázky zodpovědět. Muslimské bratrstvo se v Egyptě po výhře ve volbách několikrát rozštěpilo a přišlo tak o mladší, pragmatičtější a progresivnější členy.

Je k diskuzi, jaký má termín islamista vůbec informační hodnotu. Představme si, že se uchytí termín „křesťanista“, jenž by obsáhl tak rozdílné entity jako je americký Ku Klux Klan, africká Boží armáda odporu, indická Národní front pro osvobození Tripury, libanonská Katáib, otec křesťanského rekonstrukcionismu Rousas Rushdoony, ruský prezident Putin, Michal Semín, německá CDU a česká KDU. Všechny tyto organizace a jednotlivci si přejí větší roli křesťanství ve veřejném životě. A přesto je, správně, rozlišujeme na křesťanské fundamentalisty, křesťanské teroristy nebo křesťanské demokraty. Nesnažíme se je všechny popsat jedním slovem. Je to snad z toho důvodu, že křesťanský politický aktivismus může vyprodukovat různé proudy s různými cíly, ovšem ten islámský jen jeden? Skutečně?

Autor vyučuje na Anglo-americké univerzitě v Praze moderní dějiny Blízkého východu.