Haitský deník I.

Zážitky z příletů naladí na rytmus cizí země a někdy opravdu předznamenají další dny a týdny na cestě.

Při východu z letiště v zambijské Lusace jsem kdysi žasnul při poslechu dětského sboru, který před příletovou halou krásně zpíval gospelové songy. V jejich veselé melodii se pak odehrály tři úžasné měsíce v jihoafrické zemi. Trable dvou týdnů strávených v sousedním Kongu šly naopak předpovědět hned na letišti v Kinshase. Chlápci z ulice si úplatkem zajistili přístup k pásům se zavazadly, kde se zmocnily batohů cestujících. Těm nezbylo, než vysolit pár dolarů a svůj batoh od konžských podnikavců „koupit“.

V haitském Port-au-Prince vystupujeme z letadla přímo na letištní ploše a kráčíme směrem k malé příletové hale. Před jejím vchodem stojí pět muzikantů. Mají na sobě žlutočerná reklamní trička firmy Western Union, přes kterou emigranti z Haiti posílají svým rodinám z Francie, Kanady a Ameriky část svých platů. Brnkají na kytary, ve francouzštině zpívají uvítací písničku a na stolku nabízejí svá CDéčka.

Před pásem se zavazadly si pán ve starém saku odchytává všechny bělochy. Dává jim zdarma do ruky barevný časopis na křídovém papíře. Vydává ho haitská vláda a prezentuje turistické krásy ostrova, za kterými do nejchudší a nejméně bezpečné země Karibiku zatím vůbec žádní turisté nejezdí - luxusní hotely, kulinářské speciality, pláže.

Držím ho v ruce při čekání před letištěm a postupně ke mě přichází několik mladých mužů. Mají uniformu a ptají se, jestli chci pomoct s batohem. Nošení zavazadel k autům je jejich zaměstnáním, nežijí ale z mizerného platu, ale z kapesného od bohatších cestujících. S nabídkou pomoci přichází další tři mladí muži, tentokrát bez uniforem. Říkám, že vše zvládnu sám a oni se – narozdíl od tolika podobných kluků bez práce na nádražích, autobusových zastávkách a letištích v jiných chudých zemích – nevnucují a jen si dál chtějí povídat.

„Dávám tady lidem svoje telefonní čísla, aby se mi ozvali, až budou potřebovat s něčím pomoct. Stejně mi ale nikdo nezavolá,“ povídá jeden muž v překvapivě dobré angličtině, kterou se prý naučil sám od kamarádů (Haiti je frankofonní země). V tílku, s velkým stříbrným řetězem kolem krku a s kšiltovkou basketbalového týmu L.A. Lakers na hlavě si začíná listovat časopisem o turistických krásách Haiti. „Na Haiti se žije skvěle, ale musíš mít prachy. Když je máš, tak je to ráj. Nemusíš platit daně jako v Americe a jen si užíváš.“

Má prý dvě děti, synovi je jedenáct, dceři devět. Nemá práci a ani nikdy žádnou stálou placenou práci neměl – a nejspíše ani v životě mít nebude. Stejně jako desítky procent obyvatel tohoto tří- až čtyřmilionového města pro Evropana záhadně přežívá z různých drobných kšeftů a služeb. Listuje si dále časopisem, než dojde ke stránce s kulinářskými specialitami. „Tohle si musíš dát, budeš skvělej v posteli!“ ukazuje na mořské plody. „Až jednou nebudu moct souložit, tak ať mě odsud Bůh vezme. Žiju jen pro to!“

Jeho mladší kamarád je single a hned skepticky dodává. „Ale holky se tě většinou hned zeptají, kde pracuješ. Když zjistí, že práci nemáš, tak máš smůlu. Když nemáš práci a peníze, tak spolu nemůžete jít tancovat, nemůžete jít na pěknou pláž, všude se platí velké vstupné.“ Haiti je prostě zemí pro elitu, pro část z těch dvaceti procent obyvatelstva, která má stálou práci.

Kolem letiště v Port-au-Prince mezitím prochází různé skupinky bělochů. Ze starého, žlutého amerického školního autobusu vyskáče asi dvacet Američanů a kráčí k odletové hale. Na první pohled působí jako velká, veselá parta trampů. Blonďaté puberťačky i pupkatí strejci na sobě mají tričko s nápisem „Haiti. Mission 2012“, ve kterém v kontrastu s okolním prostředím působí dosti komicky. Byli tu dobrovolně pracovat? Nebo patřili k turistickým zájezdům za chudobou, které organizují některé americké křesťanské misie? Kdo ví, ale první dojem z Haiti už máme.

Reportáž o tom, jak vypadá Haiti tři roky po zničujícím zemětřesení, čtěte v aktuálním čísle tištěném Respektu. Další díl Haitského deníku čtěte zítra na www.respekt.cz.