Říkejme tomu fašismus

„Rakušané se znenadání stali antisemity a učili Němce, jak zacházet se Židy,“ cituje vzpomínku jednoho rakouského Žida Timothy Snyder ve své nové knize Černozem (Holokaust – historie a varování). Proměna společnosti nastala ze den na den - 11. března 1938, když Hitler připojil Rakousko k Německu. Zkušenost z té doby má být pro nás – jak píše Snyder v podtitulu – varováním. Společnost se takto ze dne na den může změnit z relativně liberální ve fašistickou, když má k této proměně vhodné podmínky.

Už od léta se vyrovnávám s tím, že jsem ve střední Evropě (tentokrát bez Rakouska) svědkem takové proměny. Nastala s šokující rychlostí. Dalším šokem bylo pro mne zjištění, že neplatí teze o poučení z dějin jako varování. Na tomto místě bych měl navršit argumenty, proč si myslím, že česká, slovenská, maďarská a polská společnost se tak náhle – v reakci na uprchlickou krizi - ve své většině proměnila ve fašistickou.

Nebudu se teď do této argumentace pouštět, protože i ta nejpřesvědčivější historická paralela s fašismem z 30. let minulého století by byla stejně rozhořčeně zamítnuta jako nepřípustná. Problém vidím jinde. Obávám se, že poučka o tom, že poznání minulosti je protilátkou proti jejímu opakování, je chybná ze dvou důvodů: jedním je politická korektnost, druhým je touha si dějiny zopakovat – ovšem s jiným výsledkem.

Politická korektnost byla vždy míněna jako bariéra proti urážlivým nálepkám vůči různým menšinám, byl to způsob, jak učit společnost větší citlivosti vůči nim – od Romů, jimž se nemělo hanlivě říkat Cikáni, přes homosexuály, jimž se nemělo říkat teplouši, až po ženy, jež neměly být vytlačovány z jazyka jeho mužským pojetím.

Problém je, že když se novodobí fašisté vysmívají politické korektnosti (jako úchylce liberálů a humanistů) a šmahem označují uprchlíky za islamisty, kteří ohrožují naši evropskou kulturu, zároveň se velmi urazí, když jsou označeni za fašisty. A nejen oni – pro celou společnost je slovo fašismus tím nejhorším, jímž může být někdo označen.

Je asi pravda, že říkat lidem, že jsou fašisté, není velmi produktivní: urazí se, zatvrdí a budou se ještě více fašizovat. Ale jaký jazyk mám používat, když podle mého názoru je takový Miloš Zeman klasickým fašistou? Myslím, že se jím stal, byť jím možná v minulosti nebyl (jako Rakušané), protože k jeho proměně nastaly vhodné podmínky.

Dějiny nám jasně říkají, jaké pojmy máme pro dnešek používat (fašisté se tehdy za své označení nestyděli, naopak sami si ho vymysleli) - ale politická korektnost nám v tom brání.  Nazýváme je extremisty, protože říkat jim fašisté považujeme za urážlivé. Myslím si, že děláme chybu a můžeme na ni doplatit tím, že si dějiny zopakujeme.

Druhý důvod, proč poučka o potřebě znalosti dějin jako protilátce proti jejímu opakování nefunguje, je podle mne ještě mnohem hrozivější. Dnešní fašisté dobře vědí, co se v Evropě v minulém století stalo, ale jsou přesvědčeni, že tehdy se dějiny odehrály chybně. Liberální demokracie se svým trapným humanismem je podle nich slepou vývojovou větví – budoucnost patří silným, egoistickým a nemilosrdným: takovým, jako je Rusko a Čína. A pokud se Evropa nebude vyvíjet stejným směrem, zahyne na úbytě.

Fašismus před 70 lety prohrál, ale podle nich to byla chyba, která se nesmí opakovat. Dnes se vrací na scénu a musí zvítězit. Ve jménu spásy Evropy. Nemám odpověď na to, co bude dál. Mám jistou naději, že společnosti ve střední Evropě se fašismu v nějaké fázi vzdají – když zjistí, že liberální Západ je silnější.

Anebo ještě lépe. Když zjistí, že nenávist vůči uprchlíkům, humanistům, liberálům a další pakáži všeho druhu je nedělá šťastnějšími. Jenže prvním krokem k takovému prozření by mělo být přiznání, že fašismus není nadávka ani pokus o urážku, ale definice jejich současného stavu.