České společnosti chybí na rozdíl od slovenské zkušenost se studem

Vždycky jsem si myslel, že Masaryk to se svojí nechutí vůči katolíkům přeháněl, ale zřejmě proto, že za jejich představitele chybně považuji Halíka a Malého. Vůbec by mne nenapadlo, že česká katolická církev v čele s kardinálem Dukou bude schopna takové zvrhlosti jako sloužit mši, která vypadá jako mše za Zemana; ještě ke všemu živého.

A při vší své nechuti vůči představitelům slovenských katolíků si nedovedu představit, že by udělali něco podobného. Důvodem ovšem není jejich charakter, ale stará zkušenost, že spojení katolicismu s fašismem, jakkoli lákavé, se nevyplácí. Prezident Tiso sice visí na zdi nejedné slovenské farnosti, ale jeho utajené vzývání funguje naštěstí i obráceně: církev se na veřejnosti musí tvářit, že se jeho odkazu vzdala.

Česká katolická církev, která se ze svých hříchů za protektorátu nemusela zpovídat, se dnes proto může chovat na veřejnosti s tak nemravnou vyzývavostí. Hle, jak důležitá je historická paměť: ve slovenském případě vede přinejmenším k ostychu.

Podobně to funguje i ve slovenské společnosti, která sama o sobě v odporu vůči uprchlíkům vůči té české nijak nezaostává. Přesto je zvláštní, že zatímco v české veřejné debatě (nepočítám sociální sítě) se k nenávisti vůči muslimům hlásí kromě politiků i část společenské elity, na Slovensku to tak není - a politici jako premiér Fico jsou odkázáni pouze sami na sebe a své voliče.

Jistě, najdou se i zoufalci, kteří umějí napsat nenávistnou větu, ale to z nich ještě nedělá intelektuály. Nemůžu si vzpomenout na žádného významnějšího příslušníka slovenské společenské elity, který by Fica v jeho kampani proti uprchlíkům veřejně podpořil.

I v tomto případě hraje zřejmě významnou roli historická paměť, dokonce ještě velmi čerstvá. Za Mečiarovy éry se část slovenských intelektuálů a spisovatelů podílela na vzedmutí vlny nacionalismu a nenávisti, výsledkem však bylo jejich pozdější vyvržení ze slušné společnosti, která sebe samu (možná poprvé ve slovenských dějinách) dokázala definovat jako liberální a demokratickou. Proto se její elita dnes buď otevřeně hlásí k solidaritě vůči uprchlíkům, anebo přinejmenším z ostychu mlčí. Díky bohu i za to.

A opět – jelikož česká společnost nemá tuto postkomunistickou zkušenost, chybí části její elity schopnost předvídat své budoucí vyvržení; o studu ani nemluvě. Jistě, lze namítnout, že česká debata je otevřenější a ta slovenská vlastně politicky korektně pokrytecká, ale já v této podivné době dávám přednost slovenskému ostychu před českou vyzývavostí.