Prý bude válka

Jak naskočil rok 2014, vyrojily se texty o roce 1914 hledající podobnosti mezi tehdejší dobou, jež vedla k první světové válce, a tou dnešní. Jednu z nejoceňovanějších knih o roku 1914 napsala profesorka historie v Oxfordu Margaret Macmillanová (The War that Ended Peace: The Road to 1914) a na požádání serveru The Brookings Essay napsala text, v němž vyjádřila všechny své obavy z toho, že dnešní mír je podobně křehký, jako byl tehdy. 

Shromažďuje desítky paralel a pokud bylo jejím záměrem vystrašit čtenáře, povedlo se jí to. Bohatí majitelé půdy v Británii, kteří žili z dovozu potravin z kolonií, byli na počátku 20. století zaskočeni nárůstem střední třídy a městské populace, která už zdaleka nebyla tak závislá na jejich produktech. Proto se tato část staré horní vrstvy přidala ke konzervativcům, kteří toužili po válce. Podobně se radikalizovali malí řemeslníci a obchodníci, kteří rovněž dopláceli na globalizaci a rozvoj měst. Narůstal antisemitismus.

Podoba s dneškem je zarážející, píše Macmillanová a zmiňuje nárůst pravicových stran v Evropě, protimuslimské a protiimigrantské nálady. Globalizace tehdy i dnes pomáhala rychle šířit radikální ideologie – mladí Srbové, kteří zorganizovali atentát na Ferdinanda, se inspirovali Nietzschem a Bakuninem. Tehdejší teroristé se navzájem imitovali a kopírovali ve způsobech násilí. Dnes se chovají podobně: jen používají k hlásání svých ideologií internet a vyměnili sekulární filosofy a ideology za různá náboženství, na něž se odvolávají.

Britové měli hrůzu z Němců; tehdejší konspirativní teorie říkala, že Němci propašovali zbraně do Británie a mají je ukryté někde pod Londýnem a že v britských restauracích pracuje 50 tisíc německých agentů připravených zaútočit.

Je pokušením přirovnávat současné vztahy mezi Amerikou a Čínou (nebo mezi Čínou a Japonskem) k těm mezi Británií a Německem. A stejně jako tehdy, i dnes politici rádi zneužívají nacionalismus a vyhrůžky vůči jiným národům, aby byli doma populární.

Žijeme v iluzi, že světová válka je nemožná a ty lokální (jako třeba teď v Sýrii) ji nemůžou rozpoutat. Podobně se uvažovalo i tehdy, s výjimkou několika moudrých lidí, jako byl třeba francouzský lídr socialistů Jean Jaures, který těsně před propuknutím první světové války prohlásil: „Evropa byla už tolikrát podrobena testům menších válek, které byly udrženy v mezích, že dnes už se přestalo věřit na to, že Balkán by mohl být rozbuškou velké války.“

Mezinárodní instituce tehdy i dnes na první pohled zaručovaly neustálou komunikaci mezi mocnostmi, ale jak se v roce 1914 ukázalo, bylo to málo platné. Politici byli často vláčeni událostmi, na které měli menší dosah, než se zdálo. Dnes je to podobné, jen si to často neuvědomujeme.

Esej paní profesorky je skvělý, plný historických dat a zajímavých detailů, problém je jen v jednom: co si s ním má čtenář počít? Má začít nový rok zděšením z opakování dějin? A má si oddechnout, když letošní léto o výročí vypuknutí první světové války proběhne v míru, což bude důkaz, že sýčkové se mýlili?

Možná by stálo za to jít hlouběji do historie. Před dvěma sty lety (rok sem, rok tam) v roce 1815 skončily napoleonské války a Evropa měla před sebou 99 let bez války (s výjimkou té francouzsko-pruské o Alsasko-Lotrinsko). Takže to pak máme před sebou ještě nějakých 30 let míru k dobru.