Jaderná renesance má smůlu

Vlna tsunami se valí dál, byť vody předběžně opadly. Proměnila se totiž ve vlnu lidských emocí. V Německu se o víkendu desítky tisíc lidí spojily v živém řetězu proti prodlužování životnosti jaderných elektráren v zemi a ve světě se už rozběhla debata o budoucnosti nukleární energetiky. Analytici přicházejí s předpovědí, že renesance atomu, která se v posledních letech zdála být hotovou věcí, se odkládá nebo úplně končí.

Jaderné elektrárny a odpor proti nim přímo symbolizují dilema, v němž se nachází celý svět. Je to spor o to, zda má lidstvo dostatek rozumu, technických dovedností a představivosti, aby se dokázalo vyhnout ničivým přírodním (i lidským) silám. Předpokladem pro to je však kromě jiného také schopnost myslet nemyslitelné – například myslet na zemětřesení o síle 9 stupňů a vlnu tsunami vysokou deset metrů. A možná na ještě větší otřesy a větší vlny a třeba i na sluneční erupce a tornáda, jaké jsme ještě nezažili, nebo i na bouře iracionality, jaká před třemi lety zachvátila finanční trhy, nebo na ohromující sílu lidského zoufalství, která trhá na cucky diktatury v arabském světě.

Jaderná energetika trpí nejen nedostatkem představivosti, ale také cyklickým selháváním inženýrů, vědců a firem pravdivě popsat události. Dnes se ví, že ve dvou reaktorech japonské jaderné elektrárny selhala v důsledku zemětřesení, a vlny tsunami čerpadla, která měla nahnat dostatek vody do přehřátých reaktorů, aby je ochladila. Nikdo však neví, jak to tam uvnitř vypadá a co se bude dít. Včera odpoledne existovalo podezření, že část palivových článků je nad vodou, roztaví se a reaktory vybuchnou jako v Černobylu. Na vládu i na firmu, která elektrárnu provozuje, už se valí kritika za opožděné a nespolehlivé informace o rozsahu nebezpečí.

To jen zvyšuje už beztak silný pocit nejistoty, který jaderné elektrárny v lidech vyvolávají. A zvyšuje podezření, energetické firmy raději riskují průšvih a lidem zatají, co jim doopravdy hrozí. Takových příkladů i z Japonska je dost z minulosti. V roce 2007 například – také po zemětřesní – unikl z jiné elektrárny do atmosféry radioaktivní materiál a byť vláda ujišťovala, že nic nehrozí, firma Tepco musela přiznat, že elektrárna nebyla stavěna na tak silné otřesy (6,6), přestože předtím to veřejnosti tvrdila. V jiném případě z roku 1999 se zase o mnoho let později ukázalo, že energetická firma obcházela nařízený postup obohacování uranu a riskovala únik radiace. A tak dále.

Vůbec se nedivím Rakušanům, že už včera žádali o důslednou revizi všech jaderných elektráren v Evropě a odstavení těch, u nichž panují pochybnosti. Být dnes realistou znamená mít schopnost myslet nemyslitelné.