Trest smrti a Mašíni víc sexy než zahraniční politika

S anketními otázkami na prezidentské kandidáty se roztrhl pytel. Byť věc pochopitelná – kvůli první přímé volbě – a poodhalující myšlenkové podhoubí zájemců o nejvyšší úřad ve státě, místy jde o dotazy takříkajíc mimo mísu. Konkrétně otázka, zda by dotyčný souhlasil s obnovením trestu smrti.

I kdyby totiž nakrásně dotyčný řekl ano, tuhle věc prezident a dokonce ani sama ČR nerozhodne. Přesněji řečeno, pokud měl být v Česku znovu zaveden trest smrti, země by musela odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech, součásti české ústavy, a následně vystoupit z EU a Rady Evropy. Obě rozhodující poválečné organizace v Evropě, jejímž členem Česko je, tento trest zapovídají.

Naopak až překvapivě často chybí v anketách pátrání po názorech dotyčného na zásadní věci, které prezident přímo ovlivňuje. Konkrétně na zahraniční politiku. Je to sice méně sexy téma než jmenování vlády za účasti komunistů nebo vyznamenání Mašínů, ale to nemá být omluvenkou.

Jak známo, zahraniční politika trpí velkou ústavní nejasností a je jednou z třecích ploch mezi vládou a prezidentem, ať už tím současným, anebo za Václava Havla. Zejména kvůli zrychlení dějin v Evropě v posledních letech je to také oblast, která nabývá stále většího významu na úkor národní politiky a tento trend bude pokračovat. Obojí je dobrým důvodem poptávat se kandidátů právě na jejich zahraničněpolitické představy.

Pravomoci přímo zvoleného prezidenta v zahraniční politice se od toho současného v ničem nemění. (Tady by šlo cimrmanovskou parafrází říct, že čeští zákonodárci tak spěchali, aby už už měli nad sebou silnější hlavu státu, že mu přenechali pravomoci tak, jak jsou, ačkoli už teď se kvůli nim vláda přela před Ústavním soudem). Kvůli zmíněné nejasnosti v kompetencích to znamená jediné: pokud bude prezident chtít, a řada ústavních právníků tvrdí, že přímo volený prezident pro to bude mít apetit, udělá si z vlády v zahraniční politice svého sekretáře.

Ústava totiž například říká, že prezident sjednává a podepisuje mezinárodní smlouvy. Dosavadní praxe je taková, že mezi vládou a prezidentem je obecná dohoda o převelení pravomocí vyjednat mezinárodní smlouvu na vládu. Tak to ale vůbec nemusí být. Pokud by prezident podobnou dohodu s vládou neudělal, mohl by to být on, kdo bude jezdit na všechny evropské summity a vyjednávat za Česko namísto premiéra. Mohl by sám se svým týmem sjednávat obchodní kontrakty pro Česko se třetími státy, sám za zemi vyjednávat o přijetí dalšího člena NATO, sám vybírat a odvolávat české velvyslance, a tak dále.

Pokud by se prodloužil současný stav, že vyjednává a koná vláda a prezident se omezuje na ceremoniality, kandidáti slibující voličům tu návrat respektu zemi mezi zahraničními partnery (Karel Schwarzenberg), tu stop předávání pravomocí do Bruselu (Jana Bobošíková) nebudou mít ke splnění svých slibů příslušné páky.

S jedinou výjimkou. Pokud nová hlava státu neodrazí svoji zahraničněpolitickou představu do své vůbec nejpodstatnější kompetence, a tou je jmenování předsedy vlády a jejích dalších členů.

Otázky – do další ankety – by proto mohly být následující:

– Pověříte sestavením vlády automaticky vítěze parlamentních voleb? (Už premiérem se přeci rozhodne, jaká bude zahraniční politika státu.)

– Jmenujete ministrem zahraničí automaticky kandidáta, kterého vám předloží předseda vlády? (zde platí dtto)

– Jmenujete ministrem obrany automaticky kandidáta, kterého vám předloží předseda vlády? (Opět dtto – účast českých vojáků v zahraničních misích je na stole už v tomhle momentu.)

Případně ještě:

– Budete chodit na výbor vlády pro EU? (Na tomto fóru, kterému předsedá premiér, se vytváří pozice české vlády a prezident sem nyní posílá svého kancléře.)

– Půjdete do Sněmovny, pokud bude na programu ten či onen zahraničně-politický bod? (Prezident může požádat o vystoupení v debatě,)

A tak dále.

Autorka pracuje v ČT24.