Zlobivé děti se nedají zamést pod koberec

Reagovat na problém silou je v lidské společnosti celkem přirozená tendence. Někdo se chová nepatřičně, je tedy žádoucí ho někam zavřít, odvézt nebo schovat. Pokud zmizí, společnost bude zase spokojená. Je to užitečná strategie, která vychází z pudu sebezáchovy. V dnešní době ovšem neexistuje žádná divočina, kde by exkomunikovaného člena sežrali lvi, a problém kmene by tak byl vyřešen.

Pokud se má ohrožená tlupa skutečně cítit bezpečnější, musí svůj represivní instinkt korigovat a doplnit také jistou péčí. Obzvlášť pokud jde o děti nebo dospívající. Je tedy zarážející, že v aktuálních diskusích o šikaně nebo snížení trestní odpovědnosti se tenhle úhel pohledu téměř neobjevuje.

Jak jim asi je

Případ první – šikana ve škole na Třebešíně. Od vypuknutí skandálu po zveřejnění videí, na nichž tři dospívající studenti týrají svou učitelku angličtiny, se neustále ozývá volání po represi. Jak to, že škola viníky nevyhodila? Jak to, že neodstoupil ředitel? Neměli bychom zavést tělesné tresty?

Touha zareagovat silou je o to větší, oč jsou záběry šikany děsivější. Jen málo si ale klademe otázku, čemu přesně to pomůže a jak zajistit, aby se viníci polepšili. Po světě v tuhle chvíli chodí tři dospívající mládenci s evidentní poruchou chování, kteří o sobě už několik týdnů čtou v novinách jako o netvorech, jichž se společnost potřebuje zbavit a vymýšlí strategii, jak na to.

Pravda, neuvádíme jejich jména, ale na mladou psychiku je to docela slušný nápor. Ne že by si takový odpor svým chováním nevykoledovali, ale pořád jde o 17–18leté kluky, jejichž budoucnost může společnost ještě do určité míry ovlivnit. Čemu pomůže prostý úkon vyhození ze školy? Že se vyvážou ze systému, v němž zdivočeli, a ocitnou se mimo jeho výchovné působení? Nastoupí jinam, kde se budou snažit utajit svou minulost? Nebo s pocitem opovržení skončí ještě hůř?

Čistou represí si společnost zadělává na to, že mladíky za pár let potká v dospělejší a agresivnější verzi, protože zahodila příležitost jim pomoct. Nástroje v podobě školních psychologů, sociálních odborů, terénních programů, eventuelně (v těžších případech) diagnostických ústavů máme k dispozici, ale debata o jejich kvalitě a účinnosti se vede jen velmi malá.

V čem je to lepší

Ještě patrnější je to u další aktuální agendy, totiž tématu snížení trestní zodpovědnosti u mladistvých. Mluví o něm poslanec ČSSD a Jeroným Tejc a ministr spravedlnosti Robert Pelikán, každý v trochu jiná podobě. Argumentů pro i proti, stejně jako příkladů obojího ze zahraničí, se dá najít spoustu, ale to teď nechceme řešit. Ten nápad není populistický v principu, ale spíše v podobě, jak je podáván.

Základní otázka, jejíž vysvětlení by mělo návrh provázet, totiž zní: co tím společnost získá. Experti se shodnou, že zejména u těžkých násilných trestných činů, jichž se Tejcův návrh týká, děti nekalkulují, a možnost kriminálu je tedy neodradí. Preventivní efekt nejspíš nenastane. A v čem je lepší poslat mladé násilníky namísto diagnostického ústavu k soudu a do vězení?

Vzhledem k tomu, co víme o výchovném účinku českých kriminálů, se odpověď hledá nesnadno. „Pasťáky“ mají podstatně víc nástrojů, jak se šikmou plochu, na níž se adolescenti ocitli, snažit narovnat. A ochránit tak společnost do budoucna.

Péče o agresory je téma, nad nímž se člověk pochopitelně trochu ošívá. Svým způsobem si to nezaslouží, svrbí nás ruka a celé to zavání prázdným a falešným humanismem -  jak by řekl klasik. Ale protože dětské násilí s námi nejspíš zůstane, bylo by dobré potlačit sekernické pudy a tenhle aspekt do debaty víc zapojit. Zkušenosti říkají, že zlobivé děti se nedají zamést pod koberec. Na druhé straně z pod něj totiž vylezou zlobiví dospělí.