Sovětské umělecké zastávky nemohly vzniknout jindy a jinde

Kanaďan Chris Herwig patnáct let objížděl bývalé sovětské republiky a fotografoval tamní autobusové zastávky. Výsledný fotografický soubor, který vyšel  i ve formě knihy, učaroval celému světu. Ukazuje bývalý totalitní kolos z nečekaně subtilního a zároveň hravého pohledu. „Jsou to spontánní záblesky kreativní mysli, které by nikde jinde a nikdy jindy asi nemohly vzniknout,“ říká Herwig v rozhovoru pro Respekt.

Kolik se vlastně prodalo výtisků?

To přesně nevím. Přes Kickstarter jsem vydal limitovanou edici a té se prodalo 1500 kusů. Pak kniha vyšla u klasického vydavatele a tam teď dělají čtvrtou edici. Takže třeba deset tisíc.

A kolik lidí vidělo projekt na internetu?

Miliony. Hodně tomu pomohly stránky jako Wired, Vice, BBC, CNN, ale i Russia Today – ty všechny o projektu psaly a odkazovaly na můj web.

Jak vůbec vznikl nápad fotit autobusové zastávky v bývalém Sovětském svazu?

Před patnácti lety jsem se vydal na kole z Londýna do Petrohradu. A řekl jsem si, že musím něco vyfotit každou hodinu, aspoň jednu věc. A z těch zvláštních zastávek, které jsem míjel, se rychle stal jeden z hlavních motivů. Začaly mě fascinovat. Potom jsem žil a cestoval v různých postsovětských republikách a začal jsem po zastávkách pátrat cíleně.

Kolik let jste je fotografoval?

Dohromady patnáct let, ale nebyl to nepřetržitý proces. Spíš jsem se k nim občas vracel - udělal si takový výlet.

A fotil jste náhodně, na co jste narazil, nebo jste měl systém? Dělal si rešerše, hledal zastávky, o kterých jste dopředu věděl?

Na začátku jsem prostě jel po silnici, a když jsem uviděl nějakou zastávku, tak jsem u ní zastavil, pokud se mi líbila a přišla mi zajímavá. Střední Asii jsem takhle pokryl mimořádně dobře, protože jsem tam tři roky žil. Ale čím déle jsem na projektu pracoval, tím jsem se snažil být efektivnější. Hledal jsem na blozích různých lidí. Někdy specifickou zastávku, jindy jsem věděl, že jsem na území, kde je jich hodně, a pak jsem jen jezdil a fotil je.

Kdo jsou lidé, kteří zastávky navrhovali?

To je různé. Někdy stavební dělníci, někdy stavitelé silnic. V některých případech to byla kolektivní díla, kdy se na stavbě podílely i místní děti. V některých oblastech dostávali za úkol navrhnout zastávku známí a úspěšní umělci.

 Některé zastávky mají vskutku svébytný design.

Některé jsou dílem silné individuality, jiné odrážejí regionální etnický styl, který se velmi liší od centralizovaného sovětského stylu a ideologie.

Potkal jste se s jejich staviteli?

Setkal jsem se s jedním z nich. Bylo to v Bělorusku, byl zaměstnancem stavitele silnic a dálnic, kde pracoval jako hlavní architekt.  Jeho dílem je několik zastávek. A telefonoval jsem si s autory zastávek v Gruzii a Abcházii.

Co dnes dělají?

Gruzínský autor Zurab Tsereteli dnes žije v Moskvě a je úspěšným umělcem. Navrhl tam známou obří souchu Petra Velikého na lodi. Názory na jeho díla se hodně rozcházejí, pro spoustu lidí už je to trochu moc… Ale každopádně je pořád aktivní a staví sochy na veřejných místech. A onen zmíněný architekt v Bělorusku pořád pracuje pro stavitele silnic. Už nemá k dispozici peníze na stavbu takových zastávek jako dříve, ale pořád se snaží je nějak individualizovat, aby to nebyly jen betonové bloky; zve místní děti, aby na ně malovaly květiny a podobně.

Jakou roli měla autobusová zastávka v SSSR? Byla jiná než na Západě?

V Sovětském bloku nemělo tolik lidí vlastní automobil, takže veřejná doprava byla ceněná a důležitá, zvlášť v odlehlých oblastech.

Pořád u nich zastavují autobusy, nebo jsou to pomníky ztracené doby?

Většina těch, které jsou uprostřed ničeho, už nefunguje. Ve městech a na rušných trasách je zase nahradily obyčejnější, masově produkované stavby. Hodně mých oblíbených zastávek stojí právě uprostřed ničeho - a působí, že nemají moc práce.

Kolik jste jich celkem vyfotil?

Pořídil jsem asi deset tisíc fotek, přičemž jednu zastávku jsem vždycky fotil z různých úhlů. Celkem jsem pokryl asi tisíc zastávek.

Co jste se skrze ně dozvěděl o Sovětském svazu?

Myslím, že nic extra o Sovětském svazu jako takovém. V Americe a Kanadě za studené války se k nám dostávaly jen politické informace. Tohle je ale jiný pohled. Není to nic obrovského, masového, naopak něco, co funguje v malém měřítku. Snaha jednotlivých lidí udělat něco hezkého. Jsou to spontánní záblesky kreativní mysli, které by asi nikde jinde a nikdy jindy asi nemohly vzniknout.

Jaká část zastávek vypadala zvláštně a fotogenicky a jaká část jich byla úplně obyčejných?To záleželo na regionu. V některých městech nebyly žádné. Od konce Sovětského svazu uplynulo 25 let, takže řada těch pěkných byla zničena. Ale v některých oblastech jich bylo víc. Za časů SSSR samozřejmě vzniklo taky hodně normálních zastávek. Nevím, jak vznikla myšlenka udělat ze zastávky „umělecké dílo“. Mluvil jsem o tom se Zurabem Tseretelim: ten říká, že na konci 60. let se umělci rozhodli, že zastávky nebudou jen fuknční.

Jak na vaší práci reagovali sami Rusové?

Většinou dobře. Když lidé viděli celý soubor, ocenili, že si někdo dal tu práci. Během cestování na Ukrajině nebo v Bělorusku někdy nechápali, co dělám. Některé zastávky byly hodně rozpadlé. Podezřívali mě, že si z nich chci dělat legraci nebo je zesměšňovat. Snažil jsem se je přesvědčit, že to není nic, za co by se měli stydět, že jsou krásné. K tomu ale člověk potřebuje vidět celý soubor.

Jste profesí fotožurnalista, teď žijete v Jordánsku, kde fotíte uprchlíky. Ale váš projekt zastávek měl daleko větší úspěch. Proč lidi mnohem víc zajímají zašlé zastávky než to, co se děje teď a tady?

Nemůžu odpovídat za ostatní, ale ty zastávky asi spojují hodně lidí z různých skupin – fotografy, historiky umění, cestovatele… Takové téma je vzácné. Máte pocit, že jste něco objevili, že něco přivádíte k životu. Nikdy jsem neudělal jiný soubor, který by působil tak nečekaně. Zastávka je takový outsider architektury: není to Eiffelova věž, nikdy nebude soutěžit se stavbami v první lize. A proto se zastávky neberou tak vážně. Myslím, že to se na nich lidem paradoxně také líbí.