Gádžo s kamerou: Prostě jsem bydlel s Romy

Režisér Tomáš Kratochvíl uspořádal premiéru i pro hrdiny svého filmu Češi proti Čechům. Promítl ho na místě, kde vznikal, v Ústí nad Labem. Právě tady šest měsíců bydlel u rodiny Jardy a Margity, pomáhal jim jejich činžák opravovat a s kamerou - často namířenou na sebe sama – poznával život v ghettu. Zároveň odtud vyrážel na protiromské demonstrace, kterých byly v roce 2013 napříč republikou desítky.

Přišli do kina Hraničář na promítání Jarda a Margita?

Přišli, i lidi od nich z domu a další Romové z Ústí a Krupky, dorazil i aktivista Míra Brož a němečtí aktivisté z Drážďan. Jezdili své kolegy podpořit, když se stavěli do cesty neonacistickým pochodům - a oni jim teď jezdí pomáhat proti Pegidě. Přišli i bílí lidé z Ústí.

Co říkali hrdinové na film?

Samé kladné věci – a náckové nepřišli, rasistická protistrana nemá o takovéhle akce zájem.

Poznali se?

Jo, myslím, že jo. Byli na sebe hrdí, připadali si jako VIP osoby. Na film se dívají trochu jinak, českému rasismu jsou vystavováni pětadvacet let, takže věci, které mě zaskočily – třeba když jedna žena říká, že Hitler měl „místo Židů postřílet cigány“ – jim připadají normální. Ocenili, že Jarda dostal prostor říct věci, o kterých všichni vědí, ale v médiích nezaznívají. Jen někteří namítali, že je škoda, že to není o nich, protože by to řekli ještě líp.

Kdo to říkal?

Seznámil jsem se náhodou se dvěma kluky, když jsme pak byli na tahu Ústím… Oba mají práci, ale makají načerno, jinak to s jejich barvou kůže většinou nejde. Jsou z fungujících rodin, vyprávěli, že je několikrát za podivných okolností vystěhovali z bytu. A krásně zpívali.

Mimochodem, na konci filmu hraje Jarda na kytaru a Margita zpívá písničku pro vás - o „gádžovi s kamerou“, kamarádovi. Jak vznikla?

Když jsem se k nim stěhoval, opustila mě manželka. Písničkami mě léčili, byla to taková muzikoterapie. Chtěl jsem, aby mi Margita přeložila slova z romštiny, říkala, že to nejde. Ale že to zkusí převést do češtiny, a tak – vlastně ze srandy – vznikla verze o gádžovi s kamerou, na kterého vzpomíná.

Kolik jste obešel domů, než jste našel podnájem?

Sedm, možná deset. Natáčení lidem vadilo. Jarda je hecař, jde do všeho. Jeho dům má pořád otevřené dveře, je to takové centrum Předlic. Každého vyslechne: buď ho chválí, nebo mu nadává… I když přijde třeba jehovista, zve ho na kafe, že pokecají.

Jak vlastně přišel k tomu činžáku?

Prodali domek v Trmicích, vzali si úvěr, nějaké peníze měli. Jardova rodina má docela divokou minulost, v 90. letech se živila pašováním.

Co pašovali?

Jarda se ve filmu zmíní jen o pašování, nic víc k tomu neříká. Jestli vás to zajímá, zajeďte za ním, minulostí se netají a trestaný nebyl. Nejsem od toho, abych o tom vykládal.

Překvapilo vás za těch osm měsíců soužití něco?

Překvapilo mě, že romská kultura a život v rodině jsou tak odlišné. Otevřeností domácnosti, sounáležitostí širší rodiny, komunitou v domě. Všechno je tak nějak kolektivní - a prosadí se ten, kdo umí nejlíp komunikovat. Jiný je i přístup k výchově dětí, je mnohem méně založená na efektivitě. My vychováváme dítě tak, aby to, co dělá, už příště umělo. Romové s dětmi komunikují, užívají si, že jsou s nimi, ale není to zacílené na efektivitu. V romské rodině jde znovu a znovu o vymezování teritoria, to je cíl - a ne to, aby teritorium bylo jednou vymezeno, a už jsme se tím nemuseli zabývat. Připadal jsem si jako v exotické cizině.

Po zhlédnutí filmu má člověk pocit, že Romové jsou sympaťáci, zatímco Češi jsou divné existence nebo jsou aspoň plní nesnášenlivosti.

Hodně jsme se o tom bavili s Honzou Gogolou, který mi dělal dramaturga. Říkal, že by to mělo být vyváženější, že bych měl třeba ještě zkusit žít s Čechy a sledovat, jaké mají naopak oni problémy s Romy v sousedství. Zkusil jsem to ve Varnsdorfu, ale nic z toho nebylo, brzy to skončilo. Oponoval jsem, že mi nejde o to ukázat, kdo je hodný a kdo zlý, ale že to je film o anticiganismu. Bydlel jsem prostě s Romy a oni byli jeho terčem.

Ve filmu vystupují vaši rodiče. Racionálně uznali, že jejich pohled na Romy je asi příliš nedůvěřivý, ale stále na něm lpěli. Co s tím?

To fakt nevím. Asi spolu bydlet spolu, pracovat, chodit do stejné školy. I když ani to možná nestačí. Jožka Miker, aktivista z Krupky, dělal na šachtě léta s bílými, ve sprchách si navzájem drhli záda. A stejně mu pak chodili pod okna řvát „Cikáni do plynu“ - některé bývalé kolegy poznal.

Jak jste byl spokojen s hodnocením kritiků a veřejnosti?

Byla převážně negativní. To na Gadža byly předloni naopak ohlasy hezké, a když se čas od času objevila nějaká rasistická slátanina, tak jsme se jí chlubili, dávali ji na Facebook. Myslím, že to současné mizerné hodnocení vypovídá spíš o společenské náladě než o filmu. Líbil se mi názor Kateřiny Šedé: říká, že jsem měl v ghettu zůstat, i když jsem si našel partnerku a narodilo se nám dítě, že by to film posunulo dál. To je pravda, ale do té míry jsem do toho jít nechtěl.

Na čem teď pracujete?

Jsem ve střižně, dělám film o uprchlících. Na jihu Turecka jsme hledali rodinu, přidali jsme se k dvojici z Íránu, prošli jsme s nimi pašeráckým kolečkem, přepluli na člunu… Dneska jsou v Německu.

Jaká ta cesta byla?

Moje názory hodně změnila. I z pohledu dobrovolníka, který uprchlíkům pomáhá, vypadá ten problém jinak, než když si cestu zkusíte a vidíte, kdo jde do Evropy, s jakými očekáváními a sny. Teprve si to ale ujasňuji, stříhám a nic kloudného v tuhle chvíli neřeknu. Do vysílání v České televizi by měl jít v březnu.