Konečně Matěj

Když Matěj Stropnický opouštěl sjezd Strany zelených před deseti lety, nevypadal, že by se měl jednoho dnes stát jejím zachráncem. Tehdy se svými krajně levicovými názory prohrál s odborně erudovaným politickým praktikem Martinem Bursíkem a útrpně sledoval, jak se strana posouvá k politickému středu a ještě dál doprava. Na rozdíl od řady svých politických spojenců, například Jakuba Patočky nebo Jana Beránka, ale Stropnický ze strany nevystoupil a slíbil si, že bude bojovat.

Stal se poslaneckým asistentem odbojné poslankyně zelených Olgy Zubové, která pak v neprůhledné prezidentské volbě svojí záhadnou nepřítomností de facto podpořila úhlavního politického nepřítele zelených Václava Klause, a později dokonce pomohla svrhnout Topolánkovu vládu, kde zelení úspěšně zasedali.

Stropnický nikdy nepřiznal, že by těmto krokům Zubové napomáhal, ale pravicovou vládu kritizoval a zřejmě si přál i její předčasný konec. Pak začala jeho trpělivá cesta nahoru. Minimálně navenek ubral z levicové horlivosti, naučil se nosit kravatu, postoupil do vedení strany a úspěšně kandidoval v komunálních volbách.  Pořád ale dělal to, co jeden z řečníků na nynějším stranickém sjezdu nazval okopávání kotníků předsedovi Ondřeji Liškovi, který nastoupil po Bursíkovi. Mnozí to ovšem viděli jako legitimní snahu prosadit uvnitř strany své levicové názory s důrazem na sociální témata, kritiku globalizace a na spolupráci s odbory, levicovým křídlem v ČSSD, nebo dokonce s komunistickou stranou.

Nejviditelnější úspěch

Mít za zády Stropnického byl pořád pro předsedu - později předsedkyni - zelených důvod k nervozitě a pocitu nevděku, to se nicméně začalo měnit s jednou důležitou věcí: volebními úspěchy, které začal Stropnický sbírat. To nešlo ve straně, která se stala pro voliče zoufale nepřitažlivou, přehlédnout. Na Stropnickém je vidět, že má rád politiku a rozhodně nepostrádá talent. Díky vyhraněným názorům, aktivitě na sociálních sítích, článcích v médiích a trochu i známé rodině, z níž pochází, se stal jasnou tváří Strany zelených, jediným obecně známým politikem.

V komunálních volbách zabodoval na pražském Žižkově, dohodl koalici s TOP 09, stal se zástupcem starostky a pověstný pochod institucemi začal. O čtyři roky později pak na žižkovské radnici dokonce vyhrál. Nejen to: z původně nevolitelného místa se dostal i do rady pražského magistrátu. Na Žižkově se sice ostatní partaje dohodly za Stropnického zády a na magistrátu vydržel kvůli vyhroceným postojům a neochotě ke kompromisům jen rok, jednalo se však o zdaleka nejviditelnější úspěch, jaký zelení od roku 2010 zažili. Bylo tedy zcela logické, aby završil své stranické tažení a vystřídal předsedkyni Janu Drápalovou, o níž navenek nebylo vidu ani slechu.

Na právě probíhajícím stranickém sjezdu v Praze bylo patrné, jak jsou mnozí straníci ze Stropnického stále nervózní. Vyčítají mu příliš rudé postoje nebo roli v pádu Topolánkovy vlády. Někteří se pozastavovali nad špatnou politickou intuicí Stropnického, když volil v prezidentské volbě Miloše Zemana, a dokonce k volbě Zemana přesvědčoval ostatní. Stropnický se teď hájí, že netušil, jak moc bude Zeman Česku škodit.

To je ale opravdu podezřelé, protože z dřívějších Zemanových kroků, názorů, spřažení s Václavem Klausem a podle podivných lidí, jimiž se Zeman obklopil, musel Stropnický jako politický praktik vytušit, co se bude dít. Místo toho ale prokázal, jak moc jeho kroky řídí ideologické předsudky - tehdy vůči aristokratovi z Rakouska, kterého si Stropnického politický manuál zařadil mezi nepřátele lidu (nebo jak sám říká - „slabých“).

Straníci z jižní Moravy chtěli po Stropnickém vysvětlení, jak se bude chovat vůči Jiřímu Hlavenkovi, kterého si spolu s piráty vybrali za lídra do krajských voleb. Hlavenka je známý brněnský podnikatel a expert na IT. Nezapadá do prvoplánové škatulky „zelený“ a mohl by ve Stropnického hlavě rozsvítit kontrolku ideové závadnosti. Stropnického odpovědi se tazatelé nedočkali, tedy minimálně v rámci sjezdové diskuse ne. Podobně Stropnický neodpověděl, s jakými stranami by určitě nešel do případné koalice, což ovšem vzhledem ke vzdálenosti všech možných koalic není až tak nepochopitelné.  Na druhou stranu otázka prozrazuje, že se někteří zelení bojí úzké spolupráce s komunisty, k níž Stropnický v minulosti inklinoval.

Zeleným ze severních Čech zase vadí Stropnického souznění s vedením odborů, které usiluje o zrušení těžebních limitů u Horního Jiřetína, jejichž zachování je úhelným kamenem programu strany. Ani tohle Stropnický v debatě nevysvětlil.  Sjezd neobjasnil ani jeho momentální názor na spojenectví s piráty.

Logický posun

Podstatně víc hlasů se každopádně neslo v tónině podpory. Přitom řečníci překvapivě málo vyzdvihovali ten či onen Stropnického věcný názor nebo programový postoj. Služebně mladí straníci se spíš předháněli v ujištění, že Stropnický je jediný, koho před vstupem do partaje znali. Slib radikalismu z kandidátského projevu tlumočili Stropnického interpreti jako slib ráznosti a zásadovosti. Mnozí měli pocit, že jedině se Stropnickým se strana hne z místa (rozuměj ze svých dvou a půl procent voličských preferencí). „Pokud dnes Matěje nezvolíme, staneme se pro veřejnost naprosto nesrozumitelní,“ apeloval jeden z řečníků - a zřejmě měl pravdu.

Ostatně Stropnickému nahrály i sporné předsednické kompetence jeho soupeře – starosty Prahy 4 Petra Štěpánka.  Navzdory mnohaleté práci v komunální politice Štěpánka nikdo mimo Prahu nezná. Má pověst zdatného politického vyjednavače, ale navenek evidentně trpí problémy s komunikací. Několik účastníků si podezřele hodně stěžovalo, že Štěpánek mezi straníky nechodí, nejezdí do regionů, na dlouhých dovolených v zahraničí vypíná mobil a nemá ve zvyku dost informovat o své práci. Ostatně ani Štěpánkův kandidátský projev nesený vzpomínkou na dětství ve skautu a vyšperkovaný sděleními jako „mám rád přírodu a nestydím se za to“ nepatřil k nejsilnějším.

Výsledkem tedy je, že Stropnický nově Stranu zelených povede. Ve svých dvaatřiceti letech má zkušenosti z řízení dvou velkých radnic, prokázal nesporný politický talent, disponuje nepřehlédnutelnou skupinou obdivovatelů a skutečně zřejmě největším potenciálem přilákat i jiné voliče než ty, které zelení osobně znají – jak vtipně řekla jedna z delegátek.  Hlavně u mladých vzdělanějších lidí vlastně není důvod, proč by neměli zelené volit víc než dnes, tedy aspoň trochu.

Zelení se pod Stropnického vedením zřejmě stanou definitivně levicovou stranou, což ale vypadá i v evropském kontextu poměrně logicky. Stropnického silnou stránkou nebude vyjednávání budoucích koalic, to se nicméně vzhledem k voličským preferencím momentálně nejeví jako zásadní indispozice. Cíl je dostat se do parlamentu, a pokud se to povede, zafunguje zřejmě pro začátek genetická výbava zelených velící, že do vlády se nemá spěchat.

Úvahy podobného typu jsou však zatím velmi předčasné. Nicméně i s ohledem na bídně nízkou popularitu strany nebyl na sjezd zelených špatný pohled. Není nepříjemné vidět, že v Česku existuje partaj, která sdružuje mladé inteligentní aktivní lidi, jejichž zájmy se v mnohém kryjí s veřejným zájmem země jako celku.