Náčelník
Odešel velký muž, který pohnul dějinami. Ludvík Vaculík (23. července 1926 - 6. června 2015)
Dostal jsem zprávu od Jiřiny Šiklové: zemřel Ludvík Vaculík.
Že se řadí mezi největší české spisovatele, na tom snad vládne shoda. A také, že udělal pro českou literaturu tolik, jako málokdo.
Ale pro mne byl Ludvík navíc i jedním z klíčových mužů mého života. Měl jsem to štěstí, že byl přítelem mého otce, takže jsem ho znal od mládí a mohl pozorovat, jak se otřepává z ponížení a vykračuje ze „smetiště dějin“, kam jej a mnoho dalších českých spisovatelů posílal normalizační režim.
Byl to on, kdo vymyslel a organizoval samizdatovou edici Petlice i s tím nápaditým vzkazem pro policii: „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu“, který nikdo nedodržoval a z jehož prvních písmen těch slova vznikl odkaz nám všem: VZDOR.
Od něj jsem se učil, jak lze krok za krokem vzdorem měnit okolí a trvat na svém navzdory tomu, že takový postoj vypadá být beznadějně naivní.
Ludvík byl rozený náčelník. Bez něj nebyla naše spisovatelská setkání v 80. letech kompletní – sice žádné nevynechal, ale občas měl špatnou náladu a v jedenáct večer prohlásil: jdu spat. Pamatuji si, jak jsem mu v duchu vyčítal, že nás opouští, protože náčelník má přece odcházet poslední. Dnes si myslím, že odmítal být tím, kým jsme ho chtěli mít a byl to jeho způsob vzdoru vůči roli, kterou mu osud nadělil.
Pamatuji si, jak jsem dnem i nocí četl Český snář, který k nám do Bratislavy přivezl ještě v rukopisu a byl zvědav na náš názor. Byl jsem tím románem ohromen tak, jako už potom žádným jiným.
Po roce 1989 zůstal tím, kým byl vždy, jen se jeho povaha a názory občas jevily v jiném světle: byl to do morku kostí konzervativní muž. Za bývalého režimu ho jeho lpění na tradici vymrštilo k odporu vůči komunismu, v demokracii vůči všem liberálním novotám. Byl to pořád on, Ludvík Vaculík, to jen poměry se měnily.
Odešel velký muž, který pohnul dějinami. Na tom snad bude vládnout shoda.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].