Má esej Média v éře Andreje Babiše vyvolala větší ohlas, než jsem doufal, a mám z toho opravdu radost. Dovolím si nereagovat na Pavla Šafra,Bohumila Doležala a Jakuba Patočku, jejichž texty jsou spíše o názoru na mě než na dané téma; a to mě zajímá asi tak, jako zmiňované pány zajímá můj názor na ně.
Adam Drda napsal dlouhou reakci, ale mám dojem, že nutné je vypořádat se jen s jednou jeho tezí. Drda píše, že moje východisko je: „Hlavně se držet při zdi a dát si pozor na ty, kdo nastalou situaci už dlouho považují za alarmující a svým vyhroceným přístupem znejišťují ostatní.“ Bohužel to je klasický projev zdejší debaty - tedy že se polemizuje s něčím, co nikdo netvrdí a v tomto případě nenapsal.
V eseji jsem jasně napsal: „Ani ve snu by mě nenapadlo kritizovat ‚aktivistickou‘ cestu některých médií. Je to jejich volba. Ale ani ona by neměla vidět zrádce v těch, kteří prostě volí jiný přístup.“ Považuji za podstatné zmínit, že má esej vznikla až jako reakce na výhrady některých publicistů, že média (a hlavně Respekt) mají s Babišem bojovat, a když to nečiní, tak s ním kolaborují. Snažil jsem se ukázat, že kritický, ale přitom věcný přístup novinářů je cennější než volat předčasně do boje. K Drdovým výhradám, že o Babišovi nepíšeme kriticky, se už vracet nebudu, protože jsem je vyvrátil již v odpovědi Pavlu Šafrovi.
Ze všech reakcí mě svým způsobem nejvíce zaujal článek Michala Kašpárka (zajímavě polemizoval i Ondřej Štindl, se kterým jsme ale věc už probrali v DVTV). Líbí se mi, že není osobní, přináší spoustu zajímavých postřehů, dokonce souhlasím s jeho tezí, že má „esej selhává i jako celek, protože pomíjí politické a ekonomické předpoklady Babišova triumfu – jako by byl nějakou neočekávatelnou chybou v systému. Kdyby ale velký byznys dělal jenom to, ‚co se má‘, nikdy by se z něj přece nestal velký byznys“.
Ano, v tomto ohledu má esej selhává, protože to ale prostě nebylo jejím tématem. Samozřejmě, že Babiš je součástí systému. Stejně jako byl svého času Vladimír Železný, který slabin systému využil, ukradl televizi Nova americkým investorům, přikoupil rádio Alfa, vedle toho vycházel spřátelený deník Super a spojil se s Milošem Zemanem a Václavem Klausem. To byla panečku koncentrace moci, takže představa, že si myslím, že jde o „neočekávatelnou chybu systému“, skutečně nestojí na pevných nohách.
Ve své eseji jsem ale schválně řešil roli primárně nás novinářů, tedy i svou. Už proto, že já neovlivním, kdo bude vlastnit ten či onen titul. Mohu si ale vybrat, ve kterém titulu a jak budu působit. Mezi žurnalisty stále častěji slyším výmluvy na „okolnosti“, „složitou situaci“ či „změnu poměrů“. Přijde mi to jako nebezpečný alibismus, který jako by měl novináře vyvinit ze své odpovědnosti za to, co píší. A pan Kašpárek svým způsobem tuto představu potvrzuje.
Nabízí zajímavou teoretickou lekci, která vychází z jeho pečlivé četby důležitých knih. To je cenný příspěvek do debaty, ale spíše téma doplňuje, než že by vyvracel mé teze. Já si prostě nemyslím, že mají novináři rezignovat na svou roli a mysl jen proto, že jejich titul je součástí nějaké korporace. Ostatně drtivou většinu světových médií vlastní korporace, takže pokud akceptujeme jeho tezi, nezbývá než zhasnout a jít spát.
Pojďme k některým argumentům, Kašpárek například píše: „Někteří vlivní publicisté projevují podobně půvabnou důvěru v český politický a ekonomický systém, když se podivují nad tím, kolik druhů moci zvládl uchvátit Andrej Babiš. Jak se něco takového u nás mohlo stát?“
Jestli jsem zařazen mezi ony publicisty, tak ho mohu uklidnit: úspěch Babiše mě nepřekvapil a nepřekvapuje. Respekt psal během posledních pěti let opakovaně, že lhostejnost politické reprezentace k řešení korupce a skandálů zákonitě povede k úspěchu nějakého populisty, který zpochybní polistopadový vývoj. Andrej Babiš je bohatý muž, takže si mohl koupit média i stranu. Není pravda, že by média o koncentraci moci či střetu zájmů dosud nepsala, jak tvrdí Kašpárek. Respekt o nich psal a píše vlastně už desítky let. Lze to najít v našem archivu.
„Korporativismus nestojí o volnou soutěž myšlenek, zboží a služeb. Neřeší, zda mají všichni rovné šance, jestli pravidla platí pro všechny. Naopak odměňuje loajalitu a miluje malé domů,“ píše v jedné pasáži Kašpárek a v jiné tvrdí: „Korporativismus totiž individualitu a originalitu miluje, protože právě nakoupením originálních individualit do své kampaně snadno zakryjete, že vám chybí obsah.“ Nevím, jestli platí první nebo druhá teze, obě podle mě nejdou dohromady.
Doufám, že Michal Kašpárek napíše pokračování svého komentáře, protože by bylo cenné, kdyby nabídl příklady. Srovnal média a jejich kreativitu v rámci korporací a mimo ně. Které konkrétní individuality zakrývají absenci obsahu?
Konec přemýšlení?
Na závěr textu Kašpárek uvádí: „Oligarchové očividně udělali skvělou investici. Z jejich mediálních domů sice občas zazní kritika některých jejich konkrétních kroků. To ale nakonec přidává na legitimitě Taberyho myšlence, že by nebylo moudré, kdyby média vystoupila z role přenašeče ‚informací‘, projevila ideologickou fantazii a zahájila diskusi o úpravách politického a ekonomického uspořádání. Nebudeme přemýšlet nad tím, jak se dá zabránit koncentraci moci, ale budeme ji pro vás popisovat až do konce. Zůstaňte s námi.“
Když jsem sledoval reakce na mou esej, došlo mi, že jsem jednu věc podcenil. Sázel jsem na to, že není nutné vysvětlovat do detailu roli médií. Zdálo se mi, že stačí napsat: „Jako neudržitelná se ukázala představa, že smyslem novinařiny je pouze dát prostor pro vyjádření jedné a druhé straně sporu. Novináři musí hledat, kde se skrývá pravda.“ A dále: „Pokud novináři dokážou veřejnosti přinést kvalitní informace, komentáře a analýzy, které jim umožní se fundovaně rozhodovat, je to dostačující služba. Jak s těmi informacemi a případně jejich interpretacemi veřejnost naloží, je už její problém.“
Kašpárek, a je třeba říct, že není sám, z toho však vyvodil, že je to návrh, aby média byla jen „přenašeči informací“. Nikde to netvrdím a jsem dokonce zásadním odpůrcem takového pojetí novinařiny. Takže abych to upřesnil. Samozřejmě, že média nemají jen přinášet informace. Jejich smyslem je také nastolovat agendu. Děje se tak už výběrem témat, o kterých píší.
Ostatně Respekt to tak dělá pětadvacet let a je za to po celou dobu silně kritizován. Považuji za důležité v kontextu toho, co Kašpárek píše, zmínit, že tak Respekt často a dobrovolně činí na úkor vlastního ekonomického úspěchu. Časté texty o sociálně vyloučených, Romech, ochraně životního prostředí, lidských právech, událostech v Africe, alternativní kultuře, a naopak absence článků o celebritách či jiných senzacích skutečně nefungují jako poutač na masového čtenáře. Respekt je součástí vydavatelské korporace; jak to, že tedy píše, jak píše?
// }; _bbx_embed.insert(options); })() // ]]>
Pokud se chce pan Kašpárek a další přidat k nám, kteří jsme už dávno „zahájili diskusi o úpravách politického a ekonomického uspořádání“, budeme více než šťastní. V případě Babiše jsme například před rokem psali: „Přesněji řečeno, že nebudeme hledat cesty, jak této nebezpečné koncentraci čelit. A pokud si Sobotka uvědomuje, že je Babiš ve vážném střetu zájmů, neměl by o tom jen planě mluvit, ale měl by proti tomu něco udělat. Například zavedením přísnějších pravidel, která by omezila takovou koncentraci moci do rukou jednoho člověka…“ Musím říct, že bylo více méně ticho, nikdo se neozval. Jestli se situace mění, tak výborně.
Rozhodně netvrdím, že „nebudeme přemýšlet“, tady se Michal Kašpárek dopouští lehkého argumentačního faulu. Tvrdím jen, že moje role novináře končí zjednodušeně řečeno u vyvolání debaty. Posloužily desítky investigativních článků Jaroslava Spurného či Ondřeje Kundry společnosti méně jen proto, že jsou pouze novináři? Pomohly méně texty Hany Čápové či Petra Třešňáka o sociálních tématech, protože je jen napsali? Rád hledám inspiraci v zahraničí, takže selhávají redaktoři a redaktorky Die Zeit, The Economist, TIME, Der Spiegel a dalších titulů, protože jsou „jenom“ novináři? Podle mě ne.
Budu se těšit na další polemiku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
