Dojemná ostuda na Albertově

Dopoledne se na Národní třídě sešlo pod hlavičkou akce Chci si s vámi promluvit, pane prezidente podle odhadu médií 5 až 7 tisíc lidí. Červenou kartou se rozhodli vyjevit nesouhlas s tím, jak Miloš Zeman vykonává reprezentativní funkci prezidenta. Cíl jejich kritiky odmítl na akci přijít s odůvodněním, že bude na oficiální akci na Albertově. 

Vůle lidí s červenými kartami však byla velmi silná: když nepřišel Mohamed k hoře, přišla hora k Mohamedovi. Zatímco Zeman stoupal na pódium, zaplněný Albertov se dal do silného pískotu. Jubilejní datum si velkou účast zasloužilo (přijeli i prezidenti sousedních zemí) a musí se tedy Zemanovi nechat, že bez něj by asi v ulicích takhle plno nebylo.

#lumpenkavarna: 1000s of people protesting against Czech president Zeman in Prague… pic.twitter.com/0ukIvgNc0T” #17listopad#17list89#Zeman— Tomáš Tesař (@tomastesar) November 17, 2014

Akci za neustávajícího ryku a hesel typu „Miloše do koše“ zahájil rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Několikrát byl nucen přerušit projev a slovy o toleranci a naslouchání se snažil dav zklidnit. Posléze ho přemlouval k utišení i revolučním heslem „nejsme jako oni“.  Koho však myslel tím „oni“ ? Že demonstranti nejsou jako Miloš Zeman? To jistě nejsou. On je přece tím, kvůli komu se zde sešli; komu ony červené karty vystavili. Navíc se pak rektor jako by stavěl po bok demonstrujících. Proč se pak téhle akce účastnil?

Byl to velmi smutný pohled na hlavy sousedních zemí; na to, jak si s celou situací nevědí rady. Na jedné straně rozvášnění lidé, na druhé prezident, který se nezmůže ani na omluvu. Místo toho začne s davem bojovat slovy „nebojím se vás, stejně jako jsem se nebál před 25 lety“. Na sociálních sítích se objevily názory, že celá akce byla „protestním“ aktem zneuctěna. Nebyl však listopad 1989 a význam jeho aktérů zneuctěn hlavně posledními vyjádřeními Miloše Zemana? 

A také třeba říci, že na ojedinělé (a neomluvitelné) excesy v podobě předmětů letících na pódium se demonstrující chovali velmi ukázněně. Pískotu a nesouhlasu se dočkali kromě Zemana bývalí komunisté Tomáš Zima a Miroslav Jansta; mimochodem, koho napadlo pozvat právě jeho a Jana Vidíma, zatímco nikdo nepozval studentské vůdce Pánka, Mejstříka či Pajerovou? 

Naopak prezidenti Polska, Maďarska a Německa byli vřele přijati potleskem a tichem během projevů. Nemluvě o Andreji Kiskovi, který nejdříve nepřímo zostudil Miloše Zemana odkazem na Ukrajinu, a poté přesně vystihl náladu davu: 

„Zvítězila pravda a láska? Možná ten pocit nemáme. Máme ale stále tyto ideály a máme úžasnou možnost se nevzdat; nesmířit se s tím, co nám vadí. Nic není ztracené a nic není dané. Jsme svobodní.“

Demonstrující se dopoledne na Národní a odpoledne na Albertově vskutku nevzdali a nesmířili. Vyjádřili jasně, že nechtějí být rukojmími prezidenta, který je nerespektuje, pošlapává dosavadní směřování této země a zavádí Česko do izolace. Slovy pamětní desky na Albertově: „kdo, když ne my, kdy, když ne teď“.

Je proto smutné, že odhalení pamětní desky k 25. výročí událostí se účastnil člověk, který ruku v ruce s Václavem Klausem znevažuje oběť zbitých demonstrantů na Národní třídě v roce 1989.