Smrt čtyř českých vojáků

Strohá kaple umístěná v budově velení 4. brigády rychlého nasazení v Žatci „zdobí“ pouze jména téměř dvou desítek vojáků zabitých za dvacet let existence jednotky během zahraničních bojových misí. Brzy k nim přibudou další čtyři. Jak oznámily agentury, v úterý brzy ráno zabil v Afghánistánu sebevražedný útočník šestnáct lidí. Čtyři z nich byli čeští vojáci, kteří strážili strategickou základnu ve městě Bagrám. Kromě nich bylo zabito deset civilistů a dva afghánští policisté.

Česko ztratilo dosud v zahraničních misích dvacet vojáků; pět z nich padlo v Afghánistánu. Čtyři vojáci zabití během jednoho dne je velmi nechtěný rekord. Smrt čtyř mladých mužů – a těžké zranění dalšího z nich – nám bohužel předvedly to, co vojáci české armády vědí už dávno. Že služba v misi není dobře placeným cvičením, ale rizikovým posláním, které si může vyžádat největší oběť. A zároveň samozřejmě vyvolává otázku, zda má taková oběť vůbec smysl v daleké zemi a v téměř neřešitelném konfliktu. Zda je nutné, aby se Česko takových misí účastnilo.

Bohužel – a to slovo je potřeba použít v úctě k zabitým vojákům – to nutné je. Původní smysl intervence v Afghánistánu je trochu zapomenut. Radikální islámský Tálibán podporující teroristickou organizaci al Káida skutečně znamenal velké nebezpečí - a newyorská dvojčata i následující teroristické útoky ve Španělsku či Velké Británii by nám to měly stále připomínat. Jak silný by byl nyní Tálibán či al Káida bez intervence do Afghánistánu? O co blíž bychom byli v evropských nebo amerických městech blíž tomu, co potkalo dnes čtyři české vojáky a dvanáct Afghánců?

Ve třináctileté válce v Afghánistánu zahynulo skoro tolik vojáků – mužů i žen – kolik zabil teroristický útok v USA v září 2001. Opět: jaký smysl má jejich oběť? Je svět jejich zásluhou bezpečnější, nebo naopak intervence v Afghánistánu přinesla další rizika, jejichž rozměr nemůžeme ani tušit? To přesně neví nikdo. Ale nebylo možné jednat jinak. Šlo o regulérní válku, i když její forma má opravdu jinou podobu, než Evropa i zbytek světa zažily ve dvou světových konfliktech. Smrt českých vojáků v misi, která se chýlí ke konci a která určitě nevyřešila rizika, která mohou znovu z Afghánistánu ohrožovat svět, se může zdát být trochu zbytečná.

Není. To slovo se v klimatizované kanceláři za počítačem vyslovuje poměrně snadno. Autor však shodou okolností nedávno navštívil 4. brigádu rychlého nasazení. Vojáci z jednotky si riziko smrti uvědomují víc, než si umíme představit. Nepřemýšlí o tom v rozměru mezinárodní politiky a bezpečnostních rizik České republiky. Jen vědí, že smrt v boji může přijít. Zaslouží si za to respekt a úctu. I všichni jejich blízcí.