Guláš, nebo řízek?

V deset má přijet německý šéf s podepsanou partnerskou dohodou. Do té doby je potřeba připravit patřičný počet výtisků návrhu žádosti a dalších asi deseti příloh (zcela administrativního charakteru). Vyexportuju žádost z elektronického systému do PDF a všechno vytisknu. Tentokrát nezlobí tiskárna, tak to jde celkem rychle. Šéf přijede ve chvíli, kdy vyřizuju telefonát, položí mi dohodu a další lejstro, podepsané zatím jedním partnerem, na stůl. Zkontroluju podpisy a počet originálů. Vpadnu šéfům připravujícím se na přijímací řízení do kanceláře, poděkuju a domluvíme se na dalším postupu. Příští týden bude potřeba odvézt všechny podepsané dokumenty osobně do Německa – po tristní zkušenosti s (českou i německou) poštou nehodláme riskovat, že se pracně zkompletované dokumenty zatoulají a projekt se nezrealizuje.

Se všemi podklady jedu na rektorát. Příslušná kolegyně je převezme, fyzicky zkontroluje a také ověří stav projektu v interní databázi. Odnáší nechat podepsat průvodní listy a veškeré podklady ke kontrole na právnické oddělení. Teprve potom může (pro)rektor podepsat. Dá mi vědět příští týden, kdy se pro ně můžu stavit. Pak ještě kolečko s odvozem podkladů do Německa, tiskem, podepsáním a odevzdáním žádosti. Bude to na poslední chvíli, ale šibeniční termín dáme. Suma sumárum na tom děláme s německou kolegyní sedm týdnů. A to nepočítám obsahový koncept a rozpočet, které jsme vylaďovaly dobré dva roky, a další s tím úzce související žádost, kterou jsme se kvůli nejednoznačným podmínkám ze strany přijímajícího orgánu zabývaly víc než půl roku.

Takže odevzdáno, uf, dám si kafe a pročtu e-maily. Od dvanácti další schůzka, tentokrát kvůli auditu předchozího projektu, financovaného taktéž z takzvaných evropských peněz. Všechno už jsme jednou sakumprásk dokladovali – každý půlrok veškeré vynaložené náklady, včetně jednotlivých položek odeslané pošty. Komu, kam, co, kdy a za kolik. Fakt. A teď to po nás chtějí znovu, ovšem z jiného kontrolního orgánu. Včetně toho, jestli jsme na semináři měli k obědu guláš nebo řízek. Fakt. Dalších několik týdnů strávím skenováním účetních dokladů. A všechno to samozřejmě běží paralelně.

Dělám na evropských projektech už přes tři roky. Je to slušná makačka, musíme se pěkně otáčet, abychom dostali nějaká ta eura na realizaci přeshraničních vzdělávacích aktivit, které jinak stát není schopen podpořit. A nehoním si triko, když řeknu, že bez nás by se nerealizovaly. Ale bez těch proklínaných evropských peněz taky ne. Plat je za to mizerný, definovaný jako obvyklý za příslušnou pozici v místě realizace. Taktéž dokladováno.

Jak se z některých evropských projektů (alespoň podle médií) daří „ulejvat“ peníze nebo na nich „rejžovat“, to tedy absolutně nechápu. Nám kontrolují každý prd. Nejméně dvakrát. Možná jsme moc malá ryba a dobře se po nás vozí. A možná to s tím rozkrádáním není tak hrozné a jenom se málo mluví o evropských projektech, které byly i přes vysokou administrativní náročnost úspěšně realizovány. A o lidech, kteří podstupují tyhle kafkoviny, aby mohly vytvářet hodnoty. Nahrabat si peníze by se jinde dalo určitě jednodušeji.

Autorka je koordinátorka česko-německých projektů.