Příliš brzy na eutanazii

Poslanec za ODS Boris Šťastný se už několik měsíců ukazuje jako velmi schopný muž. Proti vůli své vlastní strany sepsal protikuřácký zákon, a investuje velkou energii, aby ho protlačil sněmovnou. Nyní se chystá s podobnou vervou otevřít v Česku debatu o eutanazii – a prosadit její legalizaci. Je to dobře myšlený krok, ale v tuhle chvíli vede špatným směrem.

Legalizace eutanazie nemá v současné době mnoho šancí uspět, protože ji nepodporuje žádná parlamentní strana. (Od lidovců se dá naopak očekávat zásadní odpor.) Ale poslance Šťastného se vyplatí nepodceňovat – v případě protikuřáckého zákona absolvoval desítky přesvědčovacích schůzek s kolegy ve sněmovně, uspořádal několik konferencí, vlastním nákladem vydal knížku shrnující argumenty proti cigaretám a osobně ji rozdával poslancům. Je to zkrátka politik, který dokáže své názory prosazovat mravenčí prací, a věří si. Takže říká-li dnes v médiích, že chce rozvířit širokou diskusi o eutanazii a za rok poslat do sněmovny nový zákon, můžeme si na to s klidem vsadit. Vypadá to jako docela dobrý plán, ale má jednu zásadní vadu na kráse: diskutovat by se u nás mělo nejdřív o něčem jiném než o právu na dobrovolnou smrt. O kvalitě umírání. A Boris Šťastný zatím bohužel nevypadá, že by si to uvědomoval.

Zakotvení eutanazie v právním řádu má smysl ve chvíli, kdy společnost udělala všechno pro to, aby svým členům zajistila důstojný odchod ze světa. Dobrá smrt, jak tomu říkají odborníci, předpokládá, že umírajícímu člověku je umožněno zemřít za odborné asistence tam, kde si sám zvolí (zpravidla doma nebo ve specializovaném hospicu), je mu kvalitně léčena fyzická a psychická bolest, jsou respektována jeho přání, legislativa umožňuje blízkým se o něj postarat a rodině je v případě potřeby k dispozici psychologický nebo sociální servis. Pakliže v takovéhle situaci nevyléčitelně nemocný stále jeví přání odejít ze světa předčasně, můžeme si být jisti, že se bavíme o jeho osobní volbě. A že máme vážný důvod přemýšlet o legalizaci eutanazie.

Jenže v Česku je to trochu jinak. Zemřít doma s kvalifikovaným lékařem po ruce je sice vytoužené přání většiny z nás, ale málokomu se splní – stát není schopen takovou péči systémově proplácet. Kamenných hospiců je zoufalý nedostatek, takže se na lůžka čekají pořadníky, a lékaři v nemocnicích se adekvátní péči o umírající většinou teprve učí. Umírání v Čechách má k ideálu velmi daleko.

Ono právo na osobní volbu, kterým zastánci eutanázie argumentují, je proto třeba vidět v kontextu – je to volba osamělého starého člověka ležícího v nemocnici za plentou a často trpícího bolestí kvůli nevhodné medikaci. Kdo by takový život nechtěl ukončit? Ale není v takovém případě mnohem důležitější, aby se o něj společnost nejprve naučila dobře postarat?

Je pozoruhodné, jak málo jsou v diskusi o eutanazii brány vážně hlasy lidí z hospicového hnutí. Se smrtí mají ze všech odborníků největší zkušenost – přitom mezi nimi nenajdete prakticky nikoho, kdo by legalizaci eutanazie prosazoval. A zastánce kupodivu nenajdete ani u jejich klientů. Dobře ošetřené umírání k sebevraždě v drtivě většině případů nedává důvod.

Volání po legalizaci eutanazie v Čechách tak trochu připomíná posílání plyšových hraček do dětských domovů. Vypadá jako chvályhodná činnost, ale ve skutečnosti jen zastírá skutečný problém – děcáky se mají zrušit, umírání zkvalitnit.

V podstatě máme ale štěstí, že si smrt do své politické agendy přibral zrovna tak schopný poslanec. Práce je tu pro něj víc než dost: může prosadit pojišťovací body pro domácí hospice, navýšení plateb léčebnám dlouhodobě nemocných, zasazovat se za rozšíření paliativních oddělení v nemocnicích nebo navrhnout paragrafy, které zaručí člověku pečujícímu o umírajícího člena rodiny právo na návrat do zaměstnání po neplacené dovolené. Lidé pak budou umírat šťastnější.