Jan Keller vyznává hydraulický populismus

Europoslanec za ČSSD Jan Keller se ve svém komentáři Má být politik pedagogem? (Právo, 8. října 2015) zamyslel nad tím, jaká je role politika v demokratickém státu. V kontextu roztržky mezi Stranou evropských socialistů a Robertem Ficem kvůli jeho populistickým výrokům na adresu uprchlíků a rozhodnutí napadnout soudní cestou hlasování o kvótách se Keller slovenského premiéra zastává a poukazuje na fakt, že se Fico přeci řídí zájmem voličů, jež zastupuje. Jsou politici od toho, aby zastupovali své voliče, nebo mají s voliči zacházet jako s dětmi a určovat jejich opravdové zájmy za ně? ptá se Keller. A odpovídá si samozřejmě ve prospěch první teze.

Takto položenou otázkou vyslovil Keller vlastně jen přesně totéž, co je už delší dobu leitmotivem velké části české společnosti ve veřejné debatě. Tím je zdánlivý konflikt mezi elitou (nejčastěji tzv. pražskou kavárnou) odtrženou od reality a zbytkem společnosti, který sám nejlépe ví, co je pro „obyčejné“ lidi důležité a dobré.

Takové binární vidění společnosti je nejen nepravdivé, ale navíc rozdmychává plamen, kterým se živí populisté. Plamen, který se může rozhořet v požár společenského konfliktu, kde jsou proti sobě naprosto uměle a zbytečně stavěny dvě části společnosti jen proto, aby si někteří politici zvýšili oblíbenost. Keller se tak přidává k Zemanovi a dalším populistům Okamurova ražení, kteří se rádi stylizují do role „jednoho z lidu“ a stojí v opozici vůči elitám žijícím v sebeklamu a pokrytectví.

Role politika v demokratickém systému nemá dvě extrémní polohy, jak je vymezil Keller. Redukce demokracie na mechanické sledování zájmů většiny, které se Keller dopouští, je školácká chyba (nebo záměr). Charles R. Beitz, významný americký akademik, přirovnal takovou demokracii k „hrubému hydraulickému přístroji“. Na druhou stranu politik, který neustále jedná v protikladu se zájmy voličů, nebo se o ně ani nezajímá, také nejedná demokraticky.

Duch demokracie totiž nespočívá v jednosměrné komunikaci zdola nahoru nebo opačně, ale v neustálém dynamickém dialogu, který - ano - má i vzájemný pedagogický charakter. Politik musí mít autonomní prostor pro tzv. leadership, schopnost přesvědčit lidi o svém pohledu na stav věcí (na základě vlastních morálních hodnot a zkušeností) a získat jejich podporu pro sledování cílů, které z této analýzy vycházejí. Kdyby se Abraham Lincoln řídil Kellerovým poučením, otroctví by ve Spojených státech trvalo podstatně delší dobu.

Navíc brání-li Keller slovenského premiéra s tím, že přece Fico pouze plní svůj ideologický program, připomeňme si obsah volebního programu strany SMER do Evropského parlamentu: „[Evropa] v současnosti zápasí o důvěru občanů a také s různými euroskeptickými silami, které chtějí vrátit zpět hraniční kontroly…tyto síly v různý podobách, ať už ve formě xenofobie, rasizmu, neofašismu anebo nesnášenlivosti ohrožují občanská práva a svobody.“

A co říká manifest Strany evropských socialistů, jejíž členem je Ficův SMER? „Proti rostoucímu extrémismu, budeme bojovat za Evropu, která respektuje práva a povinnosti všech lidí, a není založená na předsudcích, nenávisti a rozdělování… Členské státy EU musí ukázat opravdovou vzájemnou solidaritu v migrační a azylové politice, aby se zabránilo lidským tragédiím… Aby zachránily lidské životy, musí Evropa a její Členské státy jednat solidárně a mít správné mechanismy pro sdílení odpovědnosti.“

Dokonalá absence pocitu odpovědnosti je bohužel jedním z hlavních důvodů toho, proč země střední Evropy tak vehementně odmítají jakékoli mechanismy pro přerozdělení žadatelů o azyl. To samé platí o solidaritě, ať už s ostatními zeměmi EU nebo s uprchlíky samotnými. A tak se zdá, že nejen na Slovensku, ale i u nás vítězí koncept demokracie jako hrubé hydrauliky. Keller by se měl tedy spíše ptát, k čemu v takovém systému vůbec politiky potřebujeme. Vždyť by je stačilo nahradit softwarem, který bude automaticky plnit vůli lidu vyjádřenou instantními internetovými referendy.

Autor je absolvent Současných evropských studií na univerzitě v Cambridge