Bude nový šéf vlády jen loutkou v rukou Hradu?

Po pádu Topolánkovy vlády se ujal taktovky prezident Klaus. A jeho tahy budí poprask. Rozlučme se s Unií a připravme se na vítání vládců Kremlu, varuje veřejnost řada osobností včetně odvolaného premiéra. Bude nový šéf vlády jen loutkou v rukou Hradu? Vrátí se do nejvyšší politiky doba zákulisních a korupčních dohod z dob opoziční smlouvy?

Zákeřný prezident

Velkou jistotou dnešních nejistých časů je skutečnost, že hlavním hybatelem politické krize je prezident Klaus. Zároveň je nyní také hlavní postavou, která nás z krize může dostat. A to je zásadní problém. Léčbu má totiž ordinovat člověk, který – a možná záměrně – pomáhal dostat pacienta do velmi těžkého kómatu.

Pro zmíněnou záměrnost Klausova angažmá existuje pár nepřímých důkazů. Jak výstižně upozornily Hospodářské noviny, měl Klaus po pádu vlády na výběr čtyři základní možnosti. Zaprvé se mohl zachovat jako „velký prezident“ – rychle zklidnit rozbouřenou situaci a zarazit tak prohlášení evropských politiků i novinářů, že „Češi potopili Evropskou unii do chaosu“ a že díky nim je teď „budoucnost EU nejistá“. Velikost mohl projevit tak, že do konce našeho evropského předsednictví EU nejmenuje nového premiéra a zformováním nové vlády pověří opět Mirka Topolánka. To Klaus neudělal.

Nepřiklonil se ani k druhé možnosti, tedy že by naopak projevil slabost a nechal se unášet situací. Například tak, že by řešení pádu vlády a cestu, jak z toho ven, nechal na politicích a dál do věci nijak nezasahoval. Nezachoval se ovšem ani jako otevřený vítěz, který by ihned odkryl karty jmenováním úředního kabinetu v čele se svým oblíbencem.

Jak ukázal konec minulého týdne, Václav Klaus si vybral čtvrtou možnost. Prohlášením, že Topolánkova vláda rozhodně nemůže dovládnout do konce předsednictví a že sestavením vlády pověří jen toho, kdo mu bude schopný přinést sto jedna hlasů, projevil, jak napsaly Hospodářské noviny, svoji „zákeřnost“: „Zákeřný prezident by pasivitu předstíral a prodlužoval, až by ODS ruply nervy a navrhla by jiného premiéra. Zákeřný prezident by si tím splnil, co by chtěl: znovu by se ujal kontroly nad hlavní stranou české pravice.“ Sto jedna hlasů dnes není schopný přinést prezidentovi žádný parlamentní politik, nedá je dohromady ani ODS, ani ČSSD.

To je pro Klause výhodná situace. Na první pohled může předstírat, že se snaží společně s politiky najít řešení („pověřím toho, kdo mi přinese většinu“), zároveň ale dopředu ví, že to zřejmě nikdo nedokáže. Dříve či později dosáhne chaos a napětí takové výše, která Klausovi umožní konstatovat, že politici „selhali“ a že „politické řešení neexistuje“. V tu chvíli velmi pravděpodobně nastane oklikou návrat ke třetí variantě: prezident řekne, že jediný, kdo dokáže najít cestu ven z chaosu, je on. Například tím, že sestavením vlády pověří někoho zcela jiného, nějakého experta, svého člověka, jako je třeba jeho dlouholetý kancléř Jiří Weigl nebo nějaký k prezidentovi a jeho cílům podobně loajální úředník.

Tímto způsobem pak Klaus dlouhodobě získá vliv na klíčová rozhodnutí v této zemi, která za Topolánka neměl v rukou a která se od začátku své politické kariéry snaží realizovat – především rozbití Evropské unie a přesměrování zahraničněpolitické orientace z proamerické a proevropské na proruskou.

(Více v článku Ondřeje Kundry, Jaroslava Spurného, Luďka Niedermayera a Silvie Lauder - Nový šéf Evropy.)

(Prohlédněte si fotografie Milana Jaroše k článku Nový šéf Evropy.)