Zabije vás vaše auto, aby mohli žít ostatní?

Píše se rok 2025. Jedete s dcerou automaticky řízeným autem po proslavené Pacific Coast Highway, když tu vůz zahne za roh a zaregistruje přechod, přes nějž přechází skupinka dětí. Brzdí, ale vozovka je nečekaně pokrytá pískem z nedávného sesuvu. Auto provede okamžitý výpočet: I když bude brzdit, je tu 90% pravděpodobnost, že smete a zabije přinejmenším tři děti. Mělo by je zachránit a nechat sjet vás a vaši dceru z útesu? Takto začíná etické zamyšlení nad automaticky řízenými vozy v komentáři, který pro LA Times sepsal Eric Schwitzgebel, profesor filozofie na kalifornské univerzitě Riverside.

Ani náhodou nejde o akademickou otázku. Auta blízké budoucnosti budou naprogramována tak, aby se vyhnula srážkám s chodci i ostatními vozy. Také budou naprogramována, aby chránila bezpečí pasažérů. Co se však stane, když spolu budou tyto dva cíle v rozporu? Zabije vás vaše auto, aby mohli žít ostatní?

Jak se auto bude chovat v riskantní situaci, je totiž hlavně morální otázkou, proto je programování anti-kolizního softwaru ze všeho nejvíce problémem aplikované etiky - a podle Schwitzgebela by měl mít majitel auta na výběr z různých variant chování. Někomu například vyhovuje větší razance jízdy, jinému opatrnost. Když veze v autě děti, možná by upřednostnil, aby byl bezpečnostní důraz kladen více na zadní sedadla atd…

Je to pozoruhodná situace. Automatizovaný stroj bude na rozdíl od člověka neustále ve střehu, nikdy nebude opilý, rozčilený ani unavený. Čekají ho ovšem nutně situace, kdy bude muset vyhodnocovat, kdo bude žít, a kdo ne.

„Viděl jsem Vymítače ďábla víc než stokrát. A postupně mi to začalo docházet. Drtivá většina hudby, která byla ve filmu použita, by v koncertní síni mainstreamové publikum klasické hudby zcela odradila, ale v kině ji publikum snadno přijalo. Ta hudba se stala neoddělitelnou součástí celého zážitku. Publikum ji potřebovalo.“ Tak vzpomíná v textu pro server Slate na svou brigádu na počátku sedmdesátých let v losangeleském kině National hvězda soudobého post-minimalismu, hudební skladatel David Lang.

Režisér William Friedkin tehdy doprovodil svůj děsivý snímek posluchačsky velmi náročnými kusy od Krzysztofa Pendereckého a Antona Weberna. Držitel Pulitzerovy ceny Lang na to dodnes vzpomíná jako na důležitý moment prozření, kdy pochopil, že pro hudbu je zcela zásadní kontext, v jakém je použita; a pomáhá jí spolupráce s dalšími uměleckými disciplínami, které útočí i na jiné smysly než pouze na sluch.

Tohoto poznání aktuálně využil i při psaní skladeb pro film Mládí režiséra Paola Sorrentina, který líčí pochyby stárnoucího hudebního skladatele. Současně s tím se Lang nedávno objevil i v Praze, kde v rámci festivalu Struny podzimu představil svou asi nejslavnější kompozici The Little Match Girl Passion. O nutnosti toho, že hudba by neměla posluchače přestat překvapovat, při té příležitosti hovořil i s Respektem.

Za těch 40 let, co si obléká kostým C-3PO, představuje britský herec Anthony Daniel ze všech zvláštních efektů v Hvězdných válkách ten nejúžasnější. Dokonalý portrét herce, jemuž slávu zajistilo to, že se stal zlatým robotem, napsal Boris Kachka pro server Vulture.

Na konkurz, kde byl přítomný George Lucas, se mu příliš nechtělo, ale jeho agent ho přemluvil. Z plánovaných pěti minut se stal hodinový rozhovor a Daniel si vzpomíná, že mu nejvíc učarovalo, když spatřil podobiznu C-3PO od ilustrátora Ralpha McQuarrieho: „Zdál se mi trochu ztracený. Měl v sobě zranitelnost, která mě přitahovala.“

Obléknout zhruba patnáctikilový plastový kostým byla mimořádně bolestná zkušenost, protože mu na mnoha místech seděl jen na holé kůži a rozdíral ji. Vylepšení a šetrnější varianty přišly až s dalšími pokračováními ságy. Daniel si přesto mohl gratulovat, když Lucas svolil, že C-3PO může mluvit jeho hlasem. Herec David Prowse takové štěstí neměl - až při návštěvě kina zjistil, že to byl sice on, kdo se pohyboval v kostýmu Dartha Vadera, ale namluvil jej James Earl Jones.

Anthony Daniel v této souvislosti vypráví na půvabnou epizodu, kdy šel natáčet postsynchrony, a zvukový technik mu oznámil: „Měsíce jsme přemýšleli nad tvou rolí, protože George nesnáší tvůj hlas.“ Lucas si tehdy představoval, že robot bude mít spíše projev prodejce ojetých aut z Bronxu, a ne britského majordoma. Naštěstí pro Daniela změnil názor.

Sauna, nůžky Fiskars, Nokia a náš Sibelius. Zhruba tak by zněly nejčastější odpovědi na to, co může být symbolem Finska. Precizní portrét skladatele Jeana Sibelia – největší finské celebrity - napsal pod titulem Apparition in The Woods pro New Yorker dvorní hudební kritik magazínu Alex Ross. Stalo se tak u příležitosti 150. výročí autorova narození.

S poukazem na důležitá specifika kulturních komunit malých zemí - tak, jak je v roce 1993 popsal Milan Kundera - tu Ross vysvětluje Sibeliovo postavení v rámci konstituce moderní finské identity. Z toho pak vyplývá i nečekaně významná podpora soudobé hudby v této severské zemi.

Video: Kolektiv režisérů jménem Canada – s patřičně zavádějícími sídly v Barceloně a Londýně – stojí za nejnovějším klipem The Less I Know The Better pro australské psychedeliky Tame Impala. Video plné teenagerské touhy po milostných dobrodružstvích kombinuje hrané pasáže s animací a poetikou připomíná Almodóvara v těch nejvíce uvolněných momentech.

Kulturní tip: Některé zahraniční weby jako Spin,Complex,Fact,NPR,NYTimes,Slant,Dummy nebo Thump už přinášejí výsledky výročních anket o nejlepší alba a písně roku 2015. Opět jim kraluje rapper Kendrick Lamar (komentář o jeho nominacích na Grammy najdete v novém Respektu, který vyjde v pondělí), vysoko se umísťuje i debutantka Courtney Barnett.