Skončí Schengen, rozdrolí se eurozóna, praskne Evropa mezi Východem a Západem?

Evropská unie vstoupila do éry rozpadu,píše ve Financial Times Wolfgang Münchau. V tuto chvíli je zcela reálné, že se v řádu dní rozpadne schengenský prostor. Jistě to budeme vědět 7. března, kdy se v Bruselu koná schůzka EU s tureckým premiérem Ahmetem Davutoglu - ale klidně se může stát, že jednotlivé evropské státy zpanikaří dřív. Rakousko, Maďarsko a další země vzaly věci do vlastních rukou a uprchlíci uvízli v Řecku. Münchau předpokládá, že se pokusí do Německa proniknout přes Itálii, což povede k uzavření hranic Slovinska, Švýcarska a Francie.

“V takovou chvíli už nemůžeme Evropskou radu považovat za funkční politický orgán,” píše komentátor. Uprchlická krize má potenciál ovlivnit také hlasování o setrvání Británie v EU. A pokud bude následovat Brexit, pak – jak dále konstatuje -  “neexistuje způsob, jak by se EU mohla vyrovnat se dvěma údery podobných rozměrů současně”.

Münchau stále doufá, že tak daleko věci nezajdou, ale vidí stále slábnoucí ochotu evropských zemí řešit problémy společně. Tendence k zaujímání národních postojů je největší právě podél “západobalkánské cesty” uprchlíků do středu Unie.

Münchau velkou část viny za vzniklou situaci směřuje na německou kancléřku Angelu Merkel: “Její politika otevřených dveří byla neevropská v tom smyslu, že byla jednostranně vnucena jak její vlastní zemi, tak zbytku Evropy. Konzultovala ji pouze s rakouským kancléřem Wernerem Faymannem.“

Münchau dále tvrdí, že Evropa se může lámat podle čtyř linií. Nemyslí si, že by došlo na všechny, ale dost by ho prý překvapilo, kdyby nepraskla alespoň někde. Prvním zlomem je rozpad Schengenu nebo vznik nějaké jeho menší verze okolo Německa, Francie a zemí Beneluxu. Nebude v něm Itálie.

Dalším potencionálním průšvihem je eurozóna, kde není situace Řecka o nic udržitelnější, než byla vloni v létě.

Třetí zlom běží mezi zeměmi Východu a Západu. “Budou se otevřené společnosti západní Evropy chtít ve stále těsnější unii vázat na nacionalisty, jako je pan Orbán a jemu podobní ve střední a východní Evropě?” ptá se komentátor FT.

A pak je tu samozřejmě zmíněný Brexit.

“Po téměř 60 letech evropské integrace vstupujeme do éry dezintegrace. Nepovede to nutně k formálnímu rozpadu EU - ten je velmi nepravděpodobný – ale EU se stane méně funkční,” uzavírá autor.

Britský postup je zjevnou inspirací. Podlenizozemské agentury průzkumu veřejného mínění Maurice de Hond si nyní podobné referendum, jaké Britům uchystal premiér David Cameron, přeje také 53 % Nizozemců. Jak by referendum dopadlo, je nejasné, podle deníku De Telegraaf by se pro vystoupení i setrvání v EU vyslovilo shodně 43 % Nizozemců. Zároveň ale 48% obyvatel Nizozemska doufá, že Britové nikam neodejdou.

Pozoruhodné je, že atmosféra se citelně mění i ve Skotsku, dosud považovaném za výspu nadšenců evropské integrace na britských ostrovech. Podle průzkumu The NatCen Social Research je dnes tři z pěti Skotů možné popsat jako euroskeptiky, což není zase o tolik méně, než je britský průměr. Představy, že případný Brexit znamená téměř automaticky odtržení Skotska od Velké Británie, tedy nemusí stát na pevných nohou.

The New York Times ukazují na názorných mapkách stále houstnoucí atmosféru v Německu. Zeleně jsou vyznačena fyzická napadení přistěhovalců, červeně žhářské útoky a modře vandalismus proti objektům spojeným s uprchlíky. Pod mapkami křivky zachycující vývoj za poslední rok.

Ze zámoří přicházejí lepší i horší zprávy. Dnes se ve Spojených státech koná tzv. Super Tuesday - úterý, kdy proběhnou primárky hned ve dvanácti významných státech. A vše nasvědčuje tomu, že po nich bude celkem jasno.

Hillary Clinton je podle většiny dostupných měření a rozborů na cestě získat demokratickou nominaci. Skvělý server FiveThirtyEight podrobně ukazuje, jakou podporu by musel Bernie Sanders vykazovat v jednotlivých státech, aby udržel krok s bývalou ministryní zahraničí. Sanders ovšem zaostává za tímto teoretickým předpokladem prakticky všude; a pokud se něco dramatického nestane, nemá šanci s Hillary Clinton udržet krok (poslední průzkumy, které viděl autor menu, vypadají pro senátora z Vermontu ještě o něco hůře).

Jedním ze zásadních problémů Sanderse jsou černošští voliči. Říci, že je nezaujal, je eufemismus - v Jižní Karolíně hlasovali černoši ve prospěch Hillary Clinton v poměru 6:1, tedy zhruba tak, jak hlasují mladí lidé do třiceti let naopak ve prospěch Bernieho Sanderse. Jak upozorňuje komentář deníku USA Today, dnes, když jdou voliči k primárkách v oněch dvanácti důležitých státech, přitom budou barevní voliči tvořit zhruba 40 % demokratického elektorátu.

Na opačné straně barikády situace republikáni propadají zjevné panice. The New York Times popisuje zoufalé schůzky republikánského establishmentu včetně stratéga Karla Rovea ve snaze na poslední chvíli zastavit Donalda Trumpa. Republikánští guvernéři v textu uvažují o společném provolání “k lidu”, straničtí lídři vyzývají k jednotě a Mitt Romney přemlouvá Johna Kasiche, aby odstoupil a podpořil jako jednotného kandidáta Marca Rubia.

Spekuluje se o tom, jak uspořádat letní stranický kongres tak, aby na něm Trump na poslední chvíli nominaci nezískal. Deník ale konstatuje, že strana je paralyzována nerozhodností a zoufalstvím a že postrádá silné vedení. Jsme také svědky prvních “dezercí” - Trumpa minulý pátek podpořil guvernér New Jersey Chris Christie.

Podle The Daily Beast jsou už republikáni nahraní: pokud se nestane něco opravdu, ale opravdu výjimečného, Donald Trump zvítězí.

Tony Blair už ničemu nerozumí. Bývalý britský premiérv rozhovoru pro The Guardian přiznal, že mu nad dnešním nadšením pro politiky, jako je britský šéf labouristů Jeremy Corbyn nebo americký senátor Bernie Sanders, zůstává rozum stát. “Školy zadarmo? To je skvělé, ale někdo to přece nakonec zaplatit musí. Ne válkám? Dobrá, ale války přece existují,” říká Blair a dodává, že musí přiznat, že dnešním politickým procesům už úplně nerozumí. “Což je samozřejmě trochu zvláštní vzhledem k tomu, že jsem se v politice pohyboval celý život,” říká muž, který třikrát po sobě vyhrál labouristům volby.

Blaira zaráží především zjevný nezájem dnešních mladých lidí - protože ti tvoří hlavní část voličů Sanderse a Corbyna - o to, zda má jejich kandidát šanci na úspěch ve všeobecných volbách. Protože o to jde především: pokud myslí levice svůj program vážně, skutečně chce pomoci těm slabším ve společnosti, těm, kteří pomoc zoufale potřebují, musí nejdříve vyhrát volby a pak v rámci politického systému prosadit změny. Jenže nadšení pro nové “revolucionáře” nic podobného neslibuje. “Pět měsíců od nominace Jeremy Corbyna na šéfa labouristů máme průzkumy veřejného mínění. Měli bychom konzervativce významně porážet. Ale nejnovější průzkum, který jsem viděl, ukazuje, že významně prohráváme”, říká.

Novým fenomén není vyhrazen pouze Británii nebo Spojeným státům, viz například španělští Podemos, kteří nedokážou dosáhnout na moc, a tudíž splnění svého volebního programu, nicméně dokážou celý politický proces ve Španělsku úspěšně blokovat. Blair dva hybné momenty tohoto jevu. Tím prvním je stagnace příjmů nižší a střední třídy a s tím spojená stagnace jejich životní úrovně. Druhým jsou pak sociální sítě. “Sám o sobě je to revoluční fenomén, který dokáže rychle vytvářet ohromné vlny nadšení,“ dumá expremiér a člověk skoro cítí, jak se v tu chvíli škrábe na hlavě.

“Debi Thomas, nejlepší afroamerická krasobruslařka v dějinách sportu, nemůže najít brusle,” zní první věta pozoruhodné reportáže deníku The Washington Post. Článek patří k žurnalistickým perlám, kdy do řeči čísel a mocenských sporů pronikne závan života. Tentokrát jde o příběh královny ledových ploch, jež se svého času dokázala potýkat s největšími hvězdami světového krasobruslení. Dnes, ve svých osmačtyřiceti, žije tato svérázná žena bez peněz v přívěsu na jednom americkém parkovišti.

Zároveň se ale nejedná o jednoduše skličující příběh o vzestupu a pádu. Debi Thomas je podle všeho velmi svérázná bytost, která svět vidí po svém. Kdysi dokázala zároveň trénovat na olympiádu i studovat na Stanfordově univerzitě. Zvládla medicínu, vdala se, porodila syna. Dnes je dvakrát rozvedená, po bankrotu, bez lékařské licence a bez příjmu - živí ji důchod, který pobírá její přítel za svou zemřelou manželku.

https://www.youtube.com/watch?v=LmskkOLEQiY

Proč? Těžká odpověď. Nad situací kroutí hlavou i dnešní přítel bývalé hvězdy. “Má všechny diplomy, je doktorka, je ortopedka a dřepí tady. Já mám jeden ročník střední školy; chápu, proč jsem tady. Ale ona? Koukám na ni říkám jí: Proč někde nepracuješ?”

Debi takové řeči dohání k zuřivosti. “Všichni jsou stejní, je to pořád: Najdi si práci. Ale já říkám: Všem vám přeskočilo. Já se snažím zachránit svět!” Zjevně žije ponořená ve svém vlastním, zvláštním prostoru. Nemluví úplně srozumitelně, přemlouvá lidi ve svém okolí, aby hromadili zlato. Lékaři u ní kdysi diagnostikovali bipolární poruchu, později diagnózu zase odvolali. Podle poslední lékařské zprávy je podivný život bývalé oslňující krasobruslařky výsledkem směsi “naivity, přílišného sebevědomí a očekávání, že když bude pracovat dost tvrdě, může překonat jakoukoliv překážku … Toto očekávání a sebevědomí bylo posíleno její zkušeností z krasobruslení na světové úrovni”.

Článek je nejednoznačný, dojemný a nedá se úplně převyprávět na krátké ploše. Debi Thomas z něj vychází jako nesnesitelná žena, která miluje každý okamžik své existence. V závěru textu pobíhá mezi vločkami na parkovišti, roztahuje ruce a volá: “Jsem svobodná, copak to nechápete?”

Video: Jak industrializace proměnila jazyk v Jižní Koreji

Kulturní tip: Planeta plná plastů. ČT2 1.3.2016 23:55.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery