Osamělost velkoměst: Žijeme obklopení lidmi, ale s nikým nemáme vztah

Alejandra Nieta zabila policie ve čtvrti, v níž prožil celý svůj život. Zemřel jen pro to, že v něm pár nových usedlíků vidělo hrozbu? Tak se ptá podtitulek precizního a vrstevnatého textu Rebeccy Solnit pro The Guardian, v němž připisuje smrt nevinného mladíka na vrub gentrifikaci a proměňujícímu se charakteru San Franciska.

Bylo mu osmadvacet, když zemřel, a fakta z posledních minut, na nichž se všichni shodnou jsou, následující. Nacházel se na vrcholu parku, jedl burrito a chipsy a měl u sebe taser, protože pracoval jako vyhazovač v nočním klubu a mířil do zaměstnání. Designérovi Evanu Snowovi, který se do sousedství přistěhoval teprve před pár měsíci a ten den v parku venčil psa, se zdál mladý Hispánec podezřelý.

Pohádali se, protože jeho pes obtěžoval Nieta kvůli jídlu, a Snow zavolal policejní výjezdovku, aby tmavého mladíka ve sportovní bundě prověřila. Dále už jsou známé jen různě si odporující policejní výpovědi - společné ovšem mají to, že Nieto prý taser vytáhl na policisty. Ti jeho světlo zaměnili za zaměřovač pistole a spustili palbu. A následná pitva objevila v Nietově těle 14 kulek.

Nietovým rodičům se po dvou letech a s pomocí komunity podařilo dotáhnout případ k soudu. Ale Solnit zdůrazňuje, že toto není jen případ nepřiměřeného a zpackaného policejního zákroku: jasně tu vyvstává, jak se proměňuje demografie San Franciska, kterou zapříčinil obrovský přísun mladých bohatých a bílých mužů, kteří sem míří za prací do Silicon Valley a narušují dosavadní komunity. Ceny nemovitostí vyletěly vzhůru raketovou rychlostí, ze čtvrtí mizí sociální pracovníci, ale dokonce i učitelé – podle posledních výzkumů je za učitelský plat nemovitost v San Francisku zcela nedostupná. Což v kombinaci s tím, že příslušníci bílé většiny mívají ve zvyku považovat lidi tmavé barvy pleti ve svém okolí za potenciální zločince, vytváří smrtící situaci.

Sdílení příběhů velkoměstské osamělostiinicioval taktéž deník The Guardian. Stalo se tak pod vlivem minulý měsíc vydané knihy The Lonely City, již napsala Olivia Laing. V ní analyzuje a prostřednictvím mnoha příkladu z umění a popkultury dokládá pocity izolovanosti spojené zároveň s vystavením se pohledům ostatních. Přesně to totiž život v moderní metropoli přináší.

Výzkum mezi mladými Londýňany například zřetelně ukázal, že vysoké nájmy, na ně navázané přesčasy v práci plus více času stráveného na sociálních sítích jsou zásadní faktory přispívající k pocitu osamělosti. Tuto skutečnost potvrzují příspěvky uživatelů z různých koutů planety od Buenos Aires přes Edinburgh po Helsinki. „Čím více lidí je okolo vás, tím snadněji se člověk mezi nimi ztratí a přestane mít ponětí o tom, kdo vlastně je. Ve velkých městech se člověk snadno ponoří do práce tak, že mu nezbude čas věnovat se vztahům nebo soukromí. Žijeme obklopení lidmi, ale s nikým nemáme vztah,“ poznamenává přispěvatel z Chicaga.

Zničí streamování skladatele písní? Tak se ptá John Searbrook v obsáhlém materiálu v časopise The New Yorker. A odpověď by mohla být: Možná ano. Pro mnoho autorů písní přichází okamžik prozření ve chvíli, kdy mají první hit na streamovacích službách. Skladatelky Michelle Lewis a Kat Hanley nebyly výjimkou, jimi složená píseň Wings, kterou proslavila dívčí skupina Little Mix, měla na Spotify tři miliony přehrání. O to víc byla Lewis překvapená, když ji za tuto skvělou bilanci přišel šek na 17 dolarů a 72 centů.

Searbrook přehledným způsobem popisuje vývoj autorského práva ve Spojených státech i způsob fungování rozhlasových poplatků, přerozdělování mezi vydavatelskými firmami a zastupujícími autorskými organizacemi. Streaming jako služba spadá do jiné definice než prodej alba nebo rozhlasové šíření, a tak tu jsou odměny sražené na minimum (podle právní definice jde totiž v případě streamingu na rozdíl od rádia o šíření hudby k jednomu posluchači, a nikoli o masové vysílání). Searbrook píše, že situace je vážná, a pokud se nic nezmění, nemají autoři šanci na rozumné ohodnocení. Bodem zlomu by mohlo být rozšíření streamovacích služeb do běžné výbavy aut – tam totiž zatím stále vedou rádia. Jakmile se to situace změní a rádia zmizí, bude zřejmě pozice autorů takřka bezvýchodná.

Proč si neděláme žádné plány na a Bonaroo - to se čtenářům The New York Times pokouší vysvětlit trojice hudebních publicistů Jon Pareles, Ben Ratliff a Jon Caramanica. Výchozí pozice je jasná: jak se postavit ke gigantickým hudebním událostem, které přitahují masy, ale zároveň už nenesou jednoznačný étos a příběh.

Samozřejmě člověk touží vidět všechny zde vystupující kapely a proti programu nelze mnoho říci, ale k pochopení některých kapel, poznání jejich síly i subkultur, které se kolem nich sdružují, jsou možná lepší jiné akce. Trojice tu víceméně dochází k závěru, že pokud se z konceptu festivalu vytrácí příběh, je na čase jej opustit a místo do kulturní rubriky ho zařadit do společenské.

Video: Vybroušeného angažovaného alba MartyrLoserKing pochází nový singl rappera a básníka Saula Williamse. Williams na desce sleduje příběh počítačového hackera coby jediného možného skutečně nebezpečného piráta a umělce dnešní doby.

 Kulturní tip: V rámci tradičních Free Mondays vystoupí na velikonoční pondělí v pražském klubu Roxy švédská písničkářka vystupující pod jménem De Montevert.