Nic jako nelegální uprchlíci neexistuje

Dnešní menu bude o uprchlících. A jako předkrm podám odkaz na článek v češtině, na praktický právnický úvod do problematiky migrace a uprchlictví. Dobře například vysvětluje rozdíl mezi “uprchlíkem” a “ekonomickým migrantem”, který se v české debatě tak často směšuje. Například neexistuje nic jako “nelegální uprchlíci” - “uprchlíci”, respektive žadatelé o azyl, mají právo vstoupit na území cizího státu bez dokladů a není žádný důvod je kriminalizovat a označovat za “nelegály”. Více už v článku ze serveru Právní prostor.

Výjimečně přidám odkaz ještě na jeden český zdroj, a to na apel Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR. Výzva směřovaná k politikům i občanům obsahuje jeden bod, který mi v debatě o azylu připadá zvlášť důležitý a v Česku málo diskutovaný. A to aby lidé z válkou nebo despocií stižených zemí, tedy uprchlíci s nárokem na ochranu, měli možnost žádat o azyl i mimo Evropu. Mohli by se tím vyhnout převaděčským gangům a nebezpečným a drahým plavbám přes Středozemní moře. V textu apelu neziskovek se konkrétně píše:

“Považujeme za zásadní, aby ČR definovala a prosazovala na národní i unijní úrovni posílení právních možností legálního vstupu žadatelů o mezinárodní ochranu na území ČR resp. EU, aby se předešlo obchodu s lidmi a tragédiím, jaké se dějí např. ve Středozemním moři. Jako možné řešení navrhujeme zvýšení dostupnosti vydávání humanitárních víz na ambasádách evropských států, která by dotyčným umožnila bezpečně doletět do EU a zažádat na místě o mezinárodní ochranu. Dalším vhodným opatřením by mohlo být rozšíření institutu slučování rodin, skrz nějž by se otevřela cesta do EU i pro vzdálenější příbuzné osob, které již získaly status uprchlíka v některé z členských zemí EU.”

Taková vstřícná reforma by měla být podle mého názoru doplněna i větší přísností vůči odmítnutým žadatelům o azyl, kteří by měli být rychleji vraceni do bezpečné země původu, ať již jde o země Balkánu anebo například západní Afriky. O této změně, která by v balíčku skutečných reforem evropské azylové politiky byla doplňkem větší přísnosti, si můžete přečíst například v článku ekonoma a odborníka na migraci Paula Colliera.

Jedno pěkné německé slovo zní “Fluchthelfer”: je to člověk, který pomáhá svému bližnímu na útěku. Užívaným se stalo zvlášť v době studené války, kdy “Fluchthelfeři” pomáhali východním Němcům v útěku za západní svobodou a blahobytem. Jednali protiprávně, ale morálního hlediska to byli hrdinové zasluhující státní vyznamenání. V Německu nyní vznikla nová iniciativa, která se snaží starý koncept oživit. Jedete z dovolené v Itálii zpět domů? Proč do svého auta na severu Itálie nenaberete člověka, který chce v Německu, u svých známých a příbuzných, požádat o azyl? Prchá ze Sýrie nebo z Eritreji, takže má k útěku dobrý důvod, tak proč by pro něj měly schengenské hranice platit, když pro vás neplatí? Vezměte ho do auta a jeďte - to aspoň radí web fluchthelfer.in, kde najdete i skvěle propagační video z cest postaršího německého páru přes Alpy.

Dává i právní tipy pro případ, že vás policie zadrží a doporučuje, jak se na cestu připravit. Třeba mít u sebe kus kartonu s nápisem “D” jako důkaz, že jste přeci jen vzali do auta stopaře.

Když jsme u těch návratů odmítnutých žadatelů o azyl, tak do denního Eintopfu přidám příběh z Německa. Premiéři Kosova a Černé hory nyní usilují o to, aby Německo jejich země uznalo za bezpečné - tedy za státy, kde nehrozí politické pronásledování. Bylo by to samozřejmě uznání pokroku, který se v Kosovu a Černé hoře v minulých letech povedl. Zároveň by tento krok rapidně snížil počet příchozích z Balkánu, kteří v Německu tvoří největší část žadatelů o azyl, větší než například běženci ze Sýrie. Německé úřady skoro automaticky Albáncům, Kosovanům a Černohorcům víza neudělují, považují je za ekonomicky motivované migranty a vracejí je zpět do země. Bavorský premiér Horst Seehofer navíc navrhuje vytvoření zvláštních táborů pro žadatele o azyl z těchto zemí a německé ambasády na jihu Balkánu provozují kampaň informující případné migranty o tom, že nemají šanci azyl získat. Zapsání Kosova a Černé hory na seznam bezpečných států by ale - na základě předchozích zkušeností s jinými balkánskými státy - zájem o drahou cestu za životem v Německu oslabil. Německé migrační úřady by pak více pozornosti mohli věnovat skutečným uprchlíkům, nejčastěji ze Sýrie a z Eritreji. Více už v článku ze Süddeutsche Zeitung.

Nyní nabízím reportáž z napínavého místa. “Je to jen pět kilometrů do Řecka, do Evropské unie, k případnému statutu uprchlíka. Edirne je poslední zastávkou před Evropou,” píše se v úvodu reportáže z tureckého hraničního města, které vyšla na serveru Roads and Kingdoms. “Edirne je jako zbraň,” říká místní spisovatel Ismail Keskin, když popisuje své město se 150 tisíci obyvateli. “Naplní se uprchlíky a pak je vystřelí do všech stran”. Samotné Edirne přitom vyrostlo z uprchlíků: z balkánských muslimů, kteří se v době před a po první světové válce stěhovali z nově nezávislých zemí na území dnešního Turecka.

Více než šest milionů Syřanů odešlo ze svých domovů. Utíkají nejčastěji před bombardováním menších měst a vesnic, které má na svědomí armáda Bašára Asada. Nejlepším způsobem, jak zabránit dalšímu uprchlictví ze Sýrie, by nejspíše bylo zřízení bezletové zóny, která by Asadovi zabránila bombardovat civilisty. Více než dva miliony uprchlíků jsou přitom v Turecku, největší část v Istanbulu.

Pojedete brzy do Vídně? A nevíte, kde bydlet? A chcete uprchlíky, o kterých se pořád tak hrozivě píše v médiích, konečně vidět naživo? Pak zkuste Magdas Hotel - 20 ze 28 jeho zaměstnanců jsou žadatelé o azyl. Hotel v prostorách bývalého domova důchodců založila místní Charita, která tím také chce upozornit na nesmyslná opatření bránící žadatelům o azyl v hledání zaměstnání a tím pádem také v rychlé integraci (protože co integruje lépe než pracovní místo a kolektiv)…