Lidé jsou šťastnější na venkově a s přáteli. Až na ty nadprůměrně inteligentní

Peklo skutečně mohou být ti druzí, jak popisoval Jean-Paul Sartre, obzvlášť když je člověk nadprůměrně inteligentní. To bylo zjištění, k němuž mimoděk došel tandem vědců - Satoshi Kanazawa z London School of Economics a Norman Li ze Singapore Management University. Přitom jen zkoumali podmínky, za jakých okolností považujeme náš život za kvalitní.

Proč si chytří lidé vystačí s méně přáteli? To byla otázka, na niž narazili vlastně mimoděk, a jejich pátrání shrnuje článek na blogu Washington Post. Výchozí pozice výzkumu byla ta, že životní styl lovců a sběračů utvářel v našem mozku pojetí štěstí a uspokojení a tato očekávání vlastně máme dodnes, i když se náš život dramaticky proměnil. Nazvali tento koncept „teorie štěstí ze savany“. Mozek, který se utvářel mezi našimi předky v prostředí africké savany, byl kupříkladu zvyklý na osídlení o hustotě menší než jeden člověk na kilometr čtvereční. Když tuto predispozici přesadíme na Manhattan, kde na jednom kilometru žije přes 26 tisíc obyvatel, jistě nastane nějaké tření.

Zmíněný výzkum skutečně vypozoroval, že větší hustota osídlení vede k větším pocitům nespokojenosti. Lidé na venkově popisují větší pocity štěstí než ti na předměstí, a ti jsou zase spokojenější než ve velkých městech. A analogicky s tím: čím více mají lidé šanci trávit s přáteli, tím spokojeněji se cítí. S jedinou výjimkou – a tou jsou nadprůměrně inteligentní lidé, u nichž tento trend nebyl příliš znatelný a v některých ohledech zcela obrácený.

Nejenže je města tolik neznepokojují, ale někdy vysloveně trpí přílišnou socializací. Kanazawa a Li na to mají svůj názor, který v zásadě říká, že inteligentnější jedinci mají větší schopnost adaptovat se na evoluční změny a čelí jim s menšími problémy. Proto jim působí menší obtíže nové situace a změna životního stylu přinášející velkoměstský ruch i větší odcizenost.

Proč mají mladí lidé pravdu, když přijde řeč na Hilary Clinton.Tak zní titulek obsáhlého komentáře Matta Taibbiho pro časopis Rolling Stone, v němž analyzuje postoje mladých voličů vůči prezidentské kandidátce. Málokterý titul tak dobře rozumí politickému smýšlení mladé generace a preferencím prvovoličů jako právě Rolling Stone.

Už v roce 1972, kdy bylo poprvé přiznáno právo volit osmnáctiletým, přinesl velký materiál na podporu George McGoverna, liberálního senátora a aktivisty proti válce ve Vietnamu, který napsala tehdejší hvězda magazínu Hunter S. Thompson. K rozčarování všech ovšem volby tehdy vyhrál Nixon. Pro mladé voliče to byla jak rána, tak hmatatelné poznání toho, jaké limity má v americké politice idealismus. Vystřízlivěli.

A jak Taibbi argumentuje, skutečnost, že mladí voliči Hilary Clinton víceméně ignorují a straní Bernie Sandersovi, není dána idealismem jako spíš racionální kalkulací. „Pro mladé voliče jsou fundamentální otázky naší doby invaze do Iráku, finanční krize, volný trh, vysoké počty lidí ve věznicích, masový dohled NSA, policejní brutalita, zadluženost a nerovnost příjmů,“ píše Taibbi a pokračuje: „Moderní demokraté – včetně Hilary Clinton osobně - stáli v těchto otázkách na špatně straně barikády prakticky ve všech případech.“

Každé nedělní ráno vyrazí v Německu na bohoslužbu tři miliony katolíků a necelý milion protestantů. Ta skutečná masová mše ale začíná ve čtvrt na devět večer na obrazovkách veřejnoprávního kanálu ARD, kdy si novou epizodu z letitého cyklu Místo činu naladí v průměru jedenáct milionů Němců.

Rozhovor na téma, jak se tento unikátní televizní fenomén s šestačtyřicetiletou historií stal bez nadsázky tmelem německé společnosti, přináší berlínský Tageszeitung. Christian Hißnauer z Institutu pro německou filologii při Univerzitě v Göttingenu v rámci svého výzkumného projektu věnovaného estetice a praxi populárních seriálu nakoukal téměř 500 dílů z cyklu Místo činu - což je ale stále pouhá polovina všech od roku 1970 odvysílaných epizod.

„Vražda je vždy jen záminkou pro to říct něco o sociálním prostředí nebo společenských problémech. To už dnes k Místu činu neodmyslitelně patří. Vždy se tu jedná o morální hodnoty společnosti,“ popisuje Hißnauer - a zosobněním této morálky tu bývá právě postava detektiva, který vždy představuje většinové hodnoty středu. Ukázkové v tomto ohledu je, že pokud dojde na témata uprchlíků, poskytování azylu nebo kriminality cizinců, pak postavy, které tu zastávají pravicové názory, jsou takřka vždy vykresleny negativně. Místo činu má také zásluhu na tom, že se do německé popkultury dostala nezahojená témata jako nacistická minulost v rodině či spolupráce s RAF.

Po slabších devadesátých letech, kdy ARD vyrostla velká konkurence v podobě soukromých televizních kanálů, se z Místa činu stal na počátku nového milénia skutečný kult a barometr německých nálad. K lepší image a novým možnostem vyprávění přispělo podle Hißnauera také to, že se tu objevilo mnohem více ženských vyšetřovatelek.

Strach a pocity viny muslimky po teroristických útocích. „Když jsem se poprvé doslechla o teroristických útocích v Bruselu vzdáleném méně než dvě hodiny od místa, kde bydlím, byla jsem ještě v posteli. V podobných případech vždy doufám, že útok nebude nijak spojovaný s jakoukoli muslimskou skupinou. V době oběda už jsem věděla, že se k útoku přihlásil ISIS,“ tak začíná velmi osobní text Sarah Hagi na serveru The Establishment a pokouší se v něm vyrovnat se svou identitou muslimky v současném západním světě.

„Bojím se, že mě terorismus zabije nebo mi ublíží nepřímo, xenofobií a nenávistí,“ píše na jiném místě v souvislosti s antimuslimskými výpady. Zároveň trefně poukazuje na to, že běloši mají ten luxus, že nejsou bráni jako monolit. A žádný z jejich – byť třeba strašlivých - činů nikdy není posuzovaný v souvislosti s jejich náboženstvím nebo barvou pleti.

Video: Taneční beat a precizní choreografii ve stylu devadesátých let nabízí nový klip Randomness od popové světoběžnice Olgy Bell.

Kulturní tip: Ane Brun se už více než dekádu drží na výsluní skandinávských hitparád, sbírá skvělé kritiky a má za sebou spolupráci třeba s Peterem Gabrielem. V Praze vystoupí v sobotu 2. dubna v Paláci Akropolis s dvouhodinovým koncertním programem, během něhož představí i loňské album When I’m Free.