Legáček na vozíku ohlásil revoluci v hračkářském průmyslu

Některé nenápadné události dostanou nečekanou sílu - a norimberský veletrh hraček právě nabídl jednu z nich.  Firma Lego na něm vystavila svůj nový set Zábavní park, kde se mezi řadou postav vyskytuje i chlapec na vozíku. A tahle figurka v čepici a sportovním svetru vyvolala celosvětový ohlas.

"Zrození malého vozíčkáře v krabici hraček znamená zásadní zlom v průmyslu zaměřeném na děti,“ píše k věci The Guardian. „Na světě žije 150 milionů dětí s postižením, aniž do této chvíle mohli zahlédnout pozitivní reflexi svých životů v médiích, nebo u hraček, se kterými si hrají.“ Na podporu své teze cituje Guardian z knihy Postižení a pop kultura, v níž australská vědkyně Katie Ellis píše, že i „hračky odrážejí hodnoty společnosti, která je vyrábí“. Takže ať už to Lego udělalo záměrně, nebo ne, svět se po vzniku malého plastového vozíčkáře stal lepším.

Zdá se přitom, že dánská firma s výbuchem emocí kolem svého nového hrdiny nepočítala. Vozíčkář byl na festivalovém stánku prezentován jako jedna z mnoha postaviček zalidňujících Zábavní park a Lego nemělo připraveno ani žádné fotografie či podrobnosti. Jedinou detailnější informací je, že sada přijde na trh v červnu.

Nadšené reakce po celém světě ovšem odhalily velikost prázdného prostoru, který postavička na vozíku vyrazila zaplnit. Najednou jakoby všem došlo, že v televizi, filmech, knížkách a učebnicích se téměř nevyskytují děti s nějakou formou postižení. Jakoby neexistovaly, jakoby byly neviditelné. „Jak se máte dobrat ke kladnému hodnocení sebe sama, když vás vůbec nevnímá a neoceňuje kultura kolem vás?“ ptá se zmíněný Guardian.

Jedinou výjimkou jsou samozřejmě specializované areály - když jde třeba o vykreslení nemocnic, děti s nějakým postižením se tu vyskytují „v dostatečném množství“. Ale kromě těchto stereotypů nevíme o nadějích, snech a zkušenostech takových dětí nic. Jsou odsunuty na okraj.  Takže -  jak říká akademik a vozíčkář Tom Shakespeare - „mohou snadno a natrvalo propadnout pocitu, že jsou ve světě totální outsideři."

Téměř všeobecné vymýcení handicapovaných lidí z běžné kultury i existence je dlouho známou věcí. Stojí za tím z velké části pochopitelný strach nějak se postižených lidí nedotknout a neurazit je; takže je lepší si jich nevšímat, dívat se stranou.

Lego teď intuitivně nabídlo tu nejlepší cestu ven z vyloučení: zařadit handicap do spektra normální lidské existence. Nepředvádět ho jen jako něco, co je z principu špatné a smutné, co potřebuje opravu a léčbu, ale jako něco, co tady prostě je a co patří k lidskému životu.  Doufejme, že přijde čas, kdy následovníci chlapce-vozíčkáře z Legoparku budou tak běžnou a všem známou věcí, že si jich na žádném veletrhu vůbec nikdo nevšimne, končí svůj příběh The Guardian.

Je možné přejít Antarktidu?  24. ledna zemřel Henry Worsley, který mrazivý nejjižnější kontinent téměř přešel - bez asistence, bez podpory, bez psů. Téměř; padesát kilometrů před cílem už nemohl dál, zavolal pomoc, vrtulník ho stihl převézt do Chile, ale tam v nemocnici podlehl celkovému vyčerpání.

Je to neštěstí, člověk si říká, že Worsley měl pomoc zavolat o den dřív. A zdá se mu, že bez ohledu na to padesát kilometrů není zas tak moc. Ale při pohledu ještě blíž je padesát kilometrů opravdu hodně. Protože přejít Antarktidu, jen o vlastních silách, je termodynamicky téměř nemožné.

Co jsou největší překážky? Zima? Hlad? Žízeň? Zima to není. Jistě, život v antarktických podmínkách není úplně komfortní, ale lidé, kteří se rozhodnou Antarktidu přejít, jsou na ni dobře připraveni. Může se stát nehoda či chyba, a ta je pak fatální. Ale pokud se nestane, zima vás nezahubí.

Antarktida je poušť, i když na ní není písek a neprohání se po ní „westernové keře“ laskavce bílého. Vzduch je extrémně suchý a při velkém tělesném vypětí musíte vypít aspoň šest litrů vody. Je to nepraktické, den začínáte i končíte sběrem sněhu a zprovozněním miniaturních kamínek, kde jej rozpouštíte a potýkáte se s frustrujícím poměrem nasbíraný sníh/ získaná voda. Ovšem i žízeň se překonat dá.

Člověka s velkou pravděpodobností udolá hlad: Worsley nechtěně prokázal, že najít správné množství jídla, které si s sebou vezeme, je stále nerozluštitelná hádanka: čím větší je váha jídla, tím větší je spotřeba energie a tím větší je potřeba jídla… Ale tou pravou příčinou je nakonec samota - a vlastní bakterie.

Člověk o samotě ztrácí kontrolu nad svou vlastní životosprávou. To potvrzují i lidé nejlépe připraveni na extrémní výpravy - cestovatelé, polárníci, vojáci. Člověk se po dlouhé cestě přestane hlídat, a jen trochu zanedbaná podvýživa a dehydratace se v krajních podmínkách mění v pomalou sestupnou spirálu. Tu pak ještě urychlí otrava organismu. Po oslabení vnitřních stěn orgánů začnou naše vlastní, za normálních okolností přátelské bakterie putovat po těle - a následná vlna autoinfekcí se prakticky nedá přežít.

Respektive dá, pokud zavoláme pomoc brzy. Ale i když se technika, vybavení, možnost cestu plánovat a možnost záchrany rapidně mění a zdokonalují, jedno zůstává. Odvěká touha dokázat zatím nedokázané a víra, že z těla vymáčkneme ještě ten poslední kousek energie.

Nespavost začíná být vážný problém: postihuje každého třetího člověka na planetě a může lidem zcela rozvrátit kvalitu života. Americký psycholog Richard Wisemann, autor knihy Night School: Wake up to the Power of Sleep, nabízí v deníku Guardian tucet rad, které pomohou lépe spát.

Vyhněte se modré: Když jsou oči vystavené světlu, mozek produkuje méně takzvaného melatoninu – což je spánkový hormon. Světlo zbarvené do modra je obzvlášť stimulující - bohužel pro všechny uživatele počítačů a televizí a mobilů mají  obrazovky těchto zařízení LED displeje, které fungují ve spektru modrých barev. Takže bychom se měli snažit vyhnout těmto elektronickým zařízením alespoň dvě hodiny před tím, než se jde do postele. Pokud to není možné, je dobré snížit jas na minimum, anebo si pořídit speciální brýle blokující modré světlo.

Čas na koupel: Tělo má určitou teplotu přesně před tím, než usneme. Po koupeli tělesná teplota okamžitě stoupne, ale poté zase spadne dolů - a mozek dostane signál, že tělo je připravené na spánek.

 Bez drinku: Sklenka alkoholu možná pomůže usnout rychleji – zároveň ale zaručí nekvalitní spánek a zvýší šance na chrápání a nepříjemné sny. Alkoholu bychom se měli pár hodin před spánkem vyhnout.

Pravidlo 90 minut: Mozek prochází během noci několika 90minutovými spánkovými cykly. Kdo se probudí na konci tohoto cyklu, cítí se dobře a je připraven vstát. Podle toho, kdy se chceme vzbudit, bychom tedy měli odpočítat ony 90 minutové cykly, až se dostaneme na čas, kdy je nejlepší jít spát.

Zaměstnat mozek: Průzkumy ukazují, že usneme rychleji, když svou mysl „utaháme". Zkusme počítat pozpátku od stovky po třech. Kdo není dobrý v matematice, může si hrát dětskou hru: myslet na státy světa, ovoce nebo zeleninu a hledat jejich názvy podle abecedy.

Blok a seznam: Kdo nemůže usnout, protože přemýšlí nad různými problémy nebo řeší, co je třeba zítra udělat, ať si dá vedle postele blok. A předtím, než usne, si do něj udělá seznam na příští den.

Magické zívnutí. Chování ovlivňuje to, jak se lidé cítí: díky smíchu jsou šťastnější, když se mračí, cítí smutek. Stejné je to i se spánkem. Oklamte svoje tělo, aby si myslelo, že jste unavení: zavřete oči a navodíte si v rukách a nohách pocit těžkosti. Lze předstírat pár zívnutí.

Oklamat se: Komu se nedaří usnout, ať se naopak snaží udržet oči vytrvale otevřené a říkat si, že musí zůstat vzhůru. Snaha zůstat vzhůru je překvapivě vyčerpávající a pomůže usnout. Jde však o to opravdu se snažit udržet oči otevřené, ale přitom si nečíst nebo se nedívat na televizi.

Podmíněnost:  Ruský psycholog Ivan Pavlov provedl slavný výzkum podmíněného reflexu: předtím než dal psovi jídlo, zazvonil na zvonek. Časem se ukázalo, že sám zvuk zvonku stačí k tomu, aby zvíře začalo slintat. Podobné je to s usínáním. Vyberte si klidnou hudbu a každý večer u ní zkuste usínat. Časem si ji mozek spojí se spánkem a pouhé poslouchání pomůže usnout.

Jen tak neležet. Kdo je během noci vzhůru víc než 20 minut, měl by vylézt ven a dělejte nějakou „nestimulační“ aktivitu – kreslit či vymalovávat. To pomůže, aby si mozek nespojil postel s nespavostí. A jestli se později v noci znovu probudíte, vstaňte a zopakujte to.

Netrápit se: Spousta lidí se během noci trápí a zabývá se problémy, čímž si odsouvá spánek k nedohlednu. Kdo nemůže usnout, měl by myslet  aspoň na to, že samo ležení v posteli a odpočívání je pro tělo přínosné. Nicméně občas máme pocit, že vůbec nespíme, ale opak je pravdou.

Rozkouskovaný spánek: Předindustrální zprávy a lékařské knihy ukazují, kolik lidí spalo v noci přerušovaně. Lehli si, spali zhruba čtyři hodiny, vzbudili se na hodinu a pak šli zase spát. Tu hodin měli na to, aby přemýšleli, četli si - nebo měli sex. Některé moderní výzkumy tvrdí, že takto rozdělený spánek může odrážet přirozený spánkový vzorec. Během hodiny, kdy člověk pracuje, zlepšuje svoji produktivitu a zároveň mu tělem začnou proudit hormony lepší nálady, prolaktiny. Kdo se v noci často budí, měl by zkusit přerušovaný spánek.

Video: V luhanské pevnosti Putinových Nočních vlků:

Kulturní tip: Dánská kapela YUNG se v Česku pomalu zabydluje – vloni v létě hrála na kutnohorském festivalu Creepy Teepee a dnes se k nám vrací, konkrétně na strahovskou Sedmičku. Čtveřice čerstvých dvacátníků z druhého největšího dánského města Aarhus hraje kytarový rock, lépe řečeno svižný post-punk s puncem dekadence a skandinávského noire. Frontman Mikkel Silkjær vyrostl v prostředí, kde hudba byla všudypřítomná – otec hrál v punkové kapele, matka pracovala v rockovém klubu a strýc v obchodě s deskami… I tenhle základ stojí za úspěchem kapely, které nejen kritici věští velkou budoucnost.