Každý člověk na planetě je vaším bratrancem

Každý na planetě je vlastně vaším bratrancem - tak zní titulek textu Tima Urbana. Začíná vyprávěním o zážitcích jeho devětaosmdesátileté babičky, která se rozpovídala o Timových předcích. Pak ale autor přechází k matematice a grafům, kdy se pokouší spočítat, kolik máme ve světě příbuzných, o jejichž existenci často nemáme ani tušení.

Genealogický strom vypadá tak, že pokud vykročíte pozpátku proti času jen o pět generací, tedy zhruba do počátku 19. století, máte už 128 předků a po každém z nich nosíte v sobě jednu 128inu jeho genů. Jejich příběhy obsahují 127 romantických vztahů a jeden kritický okamžik sexu, bez něho byste dnes nebyli na světě.

Ale když se ponoříte ještě hlouběji do minulosti, o deset generací, máte už 4096 předků, z nichž dobrá polovina žila ve druhé polovině 17. století, tedy v době osvícenství. Touto aritmetikou se záhy k překvapivému číslu: v roce 1100 našeho letopočtu byste měl mít už 68 miliard předků! To je očividný nesmysl, který však lze napravit. Většina vašich předků totiž byla už tak či onak nějak spřízněná, byli to bratranci a sestřenice.

Podle antropologa Robina Foxe bylo v dějinách lidstva až 80 procent všech  manželství mezi bratranci a sestřenicemi z druhého kolena nebo ještě bližšími. Tehdy totiž lidé – na rozdíl od dnešních Evropanů či Američanů – hledali své partnery/partnerky jen v relativně blízkém okolí, zhruba v okruhu pěti kilometrů. A v polovině všech manželství na světě to platí ještě i dnes. Tím se vysvětluje, že skutečný počet vašich předků – dokonce i těch 4096 ze 17. století - je podstatně menší.

Dalšími složitými výpočty - s pomocí grafů a matematické formule (n-1) 2d nd (zvídavý čtenář ať zabrousí do originálu) - přichází autor k pozoruhodnému závěru: pokud je průměrný počet dětí na jednu rodinu číslo 2,36, což je dnes oficiální přepočet, a pokud by se dnes lidstvo rozmnožovalo napříč planetou, byl by dnes každý její obyvatel vaším bratrancem nebo sestřenicí z 15. kolena – a to jen ti nejvzdálenější.

Jelikož si ale ještě pořád lidé vybírají své partnery převážně v rámci svého společenství a národa, je velmi pravděpodobné, že každý Čech nebo Češka je vaším bratrancem či sestřenicí mnohem bližší než z 15. kolena. A i ten nejvzdálenější obyvatel někde v amazonském pralesu bude ještě pořád vaším bratrancem alespoň z 50. kolena.

A tady link na krásně napsaný esej o útěcích a uprchlících od nositelky Nobelovy ceny Herty Müller – je přeložený do slovenštiny.

Zrazujeme své děti, když je učíme bát se neúspěchu, píše deník Guardian – a svůj text o předpokladech úspěšné cesty životem začíná na cvičáku jedné z nejtěžších škol světa, americké vojenské akademie West Point. Obtížnost zdejších prvních týdnů studia je proslulá, budoucí důstojníci se musí vyrovnat s enormním psychickým i fyzickým nákladem, který řada z nich nevydrží a odejde. To je taky záměr armády: oddělit hned na začátku schopné od neschopných. Na předpověď, kdo úvodní martyrium vydrží, a kdo ne, mají ve West Pointu celý arzenál vědeckých testů inteligence a tělesné odolnosti. K rozhodujícím faktorům ovšem patří něco docela nehmotného. Na akademii to měří už deset let a říkají tomu „kuráž“.

Začala s tím psycholožka Angela Duckworthová, která v roce 2004 požádala nováčky, aby ve dvanácti předložených tezích typu „dokončím, co začnu“ nebo „těžkosti mě nevyvádějí z míry“ sami sebe ohodnotili známkou jedna až pět. Výsledky se ukázaly tak přesvědčivé, že se „faktor kuráže“ prosadil coby nejpřesnější složka předpovědi, kdo projde West Pointem. A začal se používat i mimo zdi akademie. Měření IQ je totiž k ničemu, co se týče hlubších charakterových složek, které jsou přitom v životě rozhodující - třeba vůlí poprat se s obtížemi či schopností nenechat se odradit neúspěchem.

Náš problém je podle Guardianu v tom, že žijeme v kultuře posedlé neustálým hledáním talentů. Televizní soutěže o tu či onu „superstar“ a příběhy v popkulturních médiích nás neustále přesvědčují, že ti opravdu talentovaní musí uspět a vyšvihnout se k výšinám přes noc, v jednom zářném odhalení svých schopností. „Ale pokud děti věří, že pro ty opravdu talentované přichází úspěch prakticky bez úsilí, proč by měly vytrvávat u něčeho, co se nepovede napoprvé, nebo přinese těžkosti? Logičtější je říct si, že tohle není pro ně to pravé, a vzdát se.“

Zajímavé je, že talent a vysoká inteligence můžou dokonce podkopávat schopnost obstát. Guardian referuje o experimentu, kde byla skupina dívek po změření IQ vyzvána k plnění úkolu začínajícího několika obtížnými kroky. Čím inteligentnější dívky byly, a čím víc se tedy dá předpokládat, že zatím procházely životem coby „talentované“ bez zádrhelů, tím větší pak projevovaly sklony k tomu cítit se tváří v tvář těžkostem „bezradné“ a vzdát to. To vysvětluje i stížnosti současných zaměstnavatelů: absolventi škol, kteří se nenaučili vytrvalosti ve zvládání problémů, jsou často vykolejení z běžných těžkostí a výzev, jež se nevyhnutelně dějí na moderním pracovišti.

Tato pozorování se dají doložit i vědeckým měřením aktivity mozku. Na naše selhání či neúspěch v něm existují dvě reakce. První je ERN (Error-Related Negativity), bezděčná odpověď na chybný výkon, zaznamenatelná na přístrojích dokonce i v případech, kdy si účastník vědomě není žádné chyby vědom. Druhou je PE (Error Positivity), která se objevuje zhruba 500 milisekund po výkonu a je spojena se zvýšenou pozorností. Lidé věřící v to, že osobnost i inteligence se dají rozvíjet, mají naprosto jinou – některé experimenty říkají, že až třikrát silnější – PE reakci než ti pyšnící se tím, jak inteligentní nebo schopní už jsou.

Jinak řečeno: ti první neignorují své pády, nebo selhání a nemávají nad nimi rukou, ale věnují jim pozornost. A díky tomu se učí, jak je příště nezopakovat. „Potřebujeme revoluci v našem náhledu na selhání a neúspěch,“ dovozuje Guardian. Místo snahy je zakrývat a přecházet je bychom je měli brát jako poučné zkušenosti, bez kterých se nepohneme z místa.

Jak píše server foreignpolicy.com, málokdy se podaří nacpat do jedné krátké zprávy prezidenta USA Baracka Obamu, Hillary Clintonovou a Donalda Trumpa, vůdčí kandidáty z obou stran, kteří jej chtějí letos ve volbách nahradit, a k tomu ještě hlavu katolické církve, pákistánskou bojovnici za práva žen Malalaj Júsufzaiovou a televizní hvězdu Oprah Winfreyovou. Čerstvému průzkumu veřejného mínění ve Spojených státech se to ale podařilo.

Gallupův ústav se zeptal Američanů, jakého muže a ženu považují za nejobdivuhodnější osobnost roku 2015, a dostal následující výsledky. První místo mezi ženami získala prezidentská kandidátka Demokratické strany Hillary Clintonová s 13 procenty fanoušků, za muže bodoval Barack Obama se 17 procenty.

Na druhém místě - což foreignpolicy označuje „šokem pro mnohé“ - skončili v mužské části se shodnými pěti procenty papež František a republikánský prezidentský showman Donald Trump. „Kontrast mezi těmito muži nemůže být větší,“ píše server. „Jeden objíždí svět, aby shromážděným davům kázal o soucitu s chudými, o vstřícnosti k muslimům a nezištné pomoci lidem prchajícím z míst, jako je Sýrie. Druhý se naopak vyšvihl do nejvyšších pater americké politiky urážkami mexických přistěhovalců a vzbuzováním nenávistného strachu z muslimů. Není úplně jasné, jak moc se obě osobnosti z druhého místa liší v náhledu na jiné společenské otázky: papež se hlasitě staví proti manželství homosexuálních párů a proti interrupcím, zatímco Trumpův názor na tyto věci nelze z jeho veřejných prohlášení rozeznat.“

V ženské sekci obsadila druhé místo za prezidentskou kandidátkou loňská držitelka Nobelovy ceny míru Malalaj Júsufzaiová s pěti procenty. O procento méně pak získaly americká první dáma Michelle Obamová a moderátorka populární TV show Oprah Winfreyová.

Video:  Mladá Maročanka překračuje hranice: snaží se stát surfařkou.

Kulturní tip:  Svatba jako řemen.  ČT2 30.12.2015  22:10. Jedna z nejúspěšnějších „trezorových“ komedií konce 60. let. Příběh z malého města, který se odehraje v rozmezí necelých 24 hodin.

https://www.youtube.com/watch?v=sKaN2–9OdEE