0:00
0:00
Denní menu26. 10. 20156 minut

Britský Guardian objevuje pražské hipsterské kavárny

Památná stávka Islanďanek • Gayové uprchlíci  • Mileniálové jsou pracanti  • Můj šálek kávy v Guardianu • Další polská premiéra

Dění na polské politické scéně je fascinující z řady hledisek, kupříkladu z genderového. Zejména věta, že dosavadní premiérku vystřídá nová premiérka, vypadá ze stále velmi konzervativního Česka až exoticky. A přitom Beata Szydlo, která nyní po suverénně vyhraných volbách učí zahraniční novináře vyslovovat svoje jméno, reprezentuje konzervativní a euroskeptickou stranu Právo a spravedlnost.

Autor: wikipedia.org
↓ INZERCE

Dvaapadesátiletá politička si šanci na premiérský post odpracovala jako mozek kampaně, díky níž se letos z relativně neznámého poslance Andrzeje Dudy stal nový prezident Polska. Šanci vést kandidátku jí dal stranický šéf Jaroslaw Kaczynski, což vyvolalo komentáře o tom, že se Szydlo nechá Kaczynským dirigovat - a může to představovat problémy i do budoucna. Dualita mezi premiérským a partajním křeslem obvykle nedělá dobrotu.

Jak ovšem upozorňuje BBC, dávalo to hluboký smysl – šestašedesátiletý starý mládenec a politický matador Kaczynski mohl stěží reprezentovat změnu, kterou konzervativci po osmi letech vlády Občanské platformy nabízeli. Naopak dcera horníka z jihu Polska, vdaná matka svou synů, úspěšná kariérní politička (v pětatřiceti letech se stala nejmladší starostkou v domovském Malopolském vojvodství) a umírněnější tvář Práva a spravedlnosti, zafungovala tak přesvědčivě, že strana má šanci vládnout bez koaličních partnerů.

Nedá moc práce si představit, že ve skupinách syrských uprchlíků mířících do Evropy a následně putujících kontinentem mají mimořádně obtížné postavení homosexuálové, zejména pokud jde o mladé muže.

Ti jsou obecně vnímáni Evropany jako hrozba, ať už pro bezpečnost nebo pro pracovní trh; naposledy vytáhl nepodložený mýtus o tom, že mladí muži tvoří mezi běženci většinu český prezident Zeman. Z dat z Německa, kde mají žadatelů o azyl nejvíc, ale víme, že největší podíl tvoří rodiny s dětmi, ale ani ve věkových kategoriích nevedou dvacátníci.

Ilustrační foto Autor: Globe Media / Reuters

Gayům se však navíc nedostává podpory a přijetí u jejich souputníků, jak popisuje americký deník The Washington Post. Třiadvacetiletý student Rami Ktifan se na cestu Evropou vybavil duhovou vlajkou a otevřeně svým „spolucestujícím“ říkal, že jde o symbol LGBT komunity. „Říkal jsem si, že když už jsem v Evropě, v Německu, už se nemusím skrývat,“ řekl Postu.

Jenže ostatní uprchlíci ho napadali slovně i fyzicky, přičemž nejbrutálnější útok zažil jednu noc, když se mu kdosi pokusil zapálit nohy. Podle Postu podle odhadů letos dorazí mezi běženci mířící do Německa až padesát tisíc gayů a leseb. Podle německých LGBT organizací bývají vystaveni v uprchlických zařízeních útokům – zkraje října skončil po jednom zvlášť brutálním útoku v nemocnici jedenadvacetiletý arabský gay.

Feministické revoluce začínají různě. Na ulici a při střetech s policií, jak ukazuje třeba nový britský film Sufražetka o britském hnutí za volební práva žen. A po němž by se mimochodem měla stydět každá žena, která kdy dobrovolně opomněla volit. Už jsme totiž zapomněli/y, jak nesamozřejmé toto právo je - a jak brutální a dlouhý boj vedl ke změně poměrů. Nebo se rodí v akademickém prostředí či na kulturní scéně. Případně – a zcela unikátně - „mezi lidem“.

V neděli to bylo přesně čtyřicet let od chvíle, kdy ženy na Islandu vyhlásily všeobecnou stávku. Na jeden odmítly pracovat, ale zejména vařit, uklízet a starat se o děti. V hlavním městě Reykjavíku vyšly Islanďanky do ulic, podle dohadů jich bylo až třicet tisíc – což je obrovské číslo v zemi, která měla tehdy méně obyvatel než Ostrava.

Zavřely továrny, obchody, školky. BBC zmiňuje humorné historky o davech dětí, které se jejich otcové snaží v kancelářích zabavit pomocí omalovánek či jak se bleskově v obchodech vyprodaly párky, tedy dětmi oblíbené a snadné na přípravu. Ve vážnější rovině ovšem stávka splnila účel – muži si uvědomili, co všechno jejich partnerky zastanou. Jak připomíná BBC, byl to okamžik, který „změnil pohled na ženy“ a stál na začátku série hlubokých společenských i politických změn, které nakonec vedly k tomu, že Island dnes kraluje celosvětovým žebříčkům rovnosti pohlaví.

List The Guardian narušuje stereotypní představu, kterou mají starší generace o mladé generaci, co je svět světem: tedy, že mladí se do práce moc nehrnou a celkově jsou zvyklí na holuby létající až do úst. Deník v této souvislosti upozorňuje na studii zkoumající pracovní morálku více než tisícovky Britů. Vyšlo z ní, že lidé z věkové kategorie od šestnácti do čtyřiadvaceti týdně pracují o sedm hodin a dvaadvacet minut více, než jim určuje pracovní doba, což je nejvíce ze všech věkových kategorií.

Profesionály z oboru – tedy personalistiky – tyto výsledky nicméně nepřekvapily. Deník cituje Beva Whita, šéfa firmy Penna Consulting, který říká, že mileniálové naopak patří ke generaci, která je “stále na příjmu” skrze svoje smartphony. Tato jejich snadná dosažitelnost a vědomí existujících obtíží na pracovním trhu z nich dělá pracanty.

A když už jsme u Guardianu a tvrdé práce – k ní je často potřeba hodně kofeinu. Redakci Respektu jej mimo jiné dodává karlínská kavárna Můj šálek kávy, jejíž mezinárodní sláva se po listu The New York Times rozšířila díky Guardianu i na britské ostrovy.

Autor: Archiv

Text prozkoumává širší centrum Prahy mimo klasické turistické trasy, které proměňují hipsteři a umělci, a začíná konverzací  typickou pro lidi, pro něž zatím není výstižnější termín než “coffee nazi” - číšník se zakrouceným knírkem a la Salvator Dalí a drdůlkem přesvědčuje zákazníka, že jeho káva bude mnohem lepší bez mléka.

Kromě Šálku kávy v průvodci nechybí ani další klasika “hipsterské” Prahy – Café Sladkovský a Krymská ulice obecně, doplněná o nositele obnovených tradic, jakým je třeba Lokál.

Video: The New York Times představují iniciativu studentů práv z prestižní Harvardovy univerzity, jejichž neziskovka se zaměřuje na právní pomoc chudým Američanům. Zejména méně vzdělaní a sociálně vyloučení lidé se dostávají do problémů už tím, že se k soudu bojí chodit.

Kulturní tip:  Piráti na vlnách. Prima Cool 26.10.2015  23:10. Regulemi sešněrovaný rozhlasový trh ve Velké Británii v 60. letech okázale ignoroval rozmach rockové hudby, a tak ji mohli tamní posluchači poslouchat jen dvě hodiny týdně na vlnách veřejnoprávní BBC. Pak se však objevilo Radio Rock, které tuhle hudbu šířilo 24 hodin denně a nařízení obcházelo jednoduchým trikem – vysíláním z lodi plující Severním moře těsně za hranicemi britských teritoriálních vod, což byla výjimka, na kterou byli zákonodárci krátcí. Jeden z nejúspěšnějších scenáristů současnosti Richard Curtis umístil komedii o skupince „námořních DJs“ právě na tuto loď: obsadil do ní ty nejlepší britské komiky a ty největší hity šedesátých let minulého století. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].