Český lev jsou ceny kolegiality, nikoli geniality

Ceny filmové kritiky mají tvořit alternativu k Českým lvům, v nichž hlasují filmaři o svých kolezích. Aniž bych se vždy dokázal plně identifikovat s výsledky, které reprezentují kolektivní hlasování novinářů, ukazuje se, že přese všechno plní ceny kritiky úlohu být výběrovější nebo vybíravější cenou než Český lev - který bude vyhlašovat své vítěze o tomto víkendu.

Kdykoli zazní názor, že Lev je elitářská cena, která nerespektuje lidový vkus nebo komerční úspěch či alespoň dobře odvedené řemeslo, je nutné uvést na pravou míru, že kritéria Lvů netkví v náročnosti. Nejlépe se naopak daří neurážejícímu průměru, případně dlouholeté vlně „hořkosmutných“ snímků, v nichž vystupují známí herci. Lev jsou ceny kolegiality, nikoli geniality. Problém, s nímž Lev bojuje, je navíc nutnost vybrat v poměrně velkém množství kategorií velké množství kandidátů; to i v případě, že je některý rok co do nabídky slabší.

Statistická hra 

Letos má rekordních 15 nominací snímek Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové. Příběh o mladé atletce za minulého režimu, která je donucena dopovat, ale vzepře se. Nejde o skutečný příběh, nýbrž fikci, v níž jde o to pojmenovat stranu zla a vyřešit jednu rodinnou bitvu – vztah mezi matkou a dcerou. Víc jsem se filmu věnoval v recenzi - a ačkoli jsem s ním polemizoval v tom, co chce říct, není to dílo, které bych někomu vymlouval vidět. Následující poznámky se tak týkají jen lví instituce.

Oněch 15 nominací je totiž cosi jako statistická hra. Fair Play má předpoklady mít v dané konkurenci nominaci v každé kategorii, protože stojí na silném příběhu a hereckých výkonech, ale jako dobový film i na výpravě, atmosféře navozené kamerou atd. Je to film, kde se  jednotlivé složky podřizují vyprávění, žádný prvek nemá dominovat nad ostatními, zároveň se na ničem vyloženě nešetřilo. V jistém smyslu se jedná o dokonale vyvážený „veřejnoprávní“ film, který si nominace zaslouží.

Zda bude válcovat konkurenci tolik, jako svého času Je třeba zabít Sekala a loni Hořící keř, je už otázka. Je celkově o něco slabší, v něčem méně energický a kontrolovaný, komornější, jednodušší, méně fatální. Představa, že by se měl zapsat jako nejlepší porevoluční český film, působí poněkud absurdně - a byla by to zpráva o značné krizi hodnot.

Za tu sice nemůžou sami tvůrci filmu a nesouvisela by nutně s aktuální nabídkou („něčemu to dát musíme“), ale s tím, že lví akademici hrají na jistoty a chtějí vybojovávat staré bitvy. Ať už se jedná o téma vyrovnávání se s totalitní minulostí, nebo tradiční formu – vítězí ten nejklasičtější a nejuměřenější. Zkuste si pro jistotu srovnat takový maďarský film Bílé dlaně o nadějném gymnastovi a Fair Play. Jsou to jiné kinematografické světy.

Absolutní krize

Jestliže Fair Play je solidní televizní film na sobotní nebo nedělní večer, druhý letošní snímek s největším počtem nominací, Díra u Hanušovic, představuje absolutní krizi. Pouhý důkaz toho, že mezi filmaři panuje obliba herců z Dejvického divadla, ať už se objeví v čemkoli. V Díře u Hanušovic se pokusy o sociální drama stávají nesnesitelnými. Viditelné to bylo právě na festivalu ve Varech.

Jen při značně snížených rozlišovacích schopnostech může někdo tvrdit, že právě takových kousků se tu hraje dvanáct do tuctu. Ukazuje se naopak, že to české „človíčkování“, které mělo nezdegenerované kořeny v české nové vlně 60. let, už dnes vůbec nehraje prim, a nová filmová poetika je mnohem neokázalejší. Proluky, mezery, prázdnota a točení v kruhu nejsou zdrojem absurdního humoru, ale smutku.

Velké množství nominací pro Tři bratry je pak ukázkou přemýšlení, že řemeslo samo o sobě tvoří hodnotu. Film je natočený dobře, rozhodně lépe než většina českých pohádek posledních let, ale chybí mu vnitřek. O morálním poučení a vedení dětí pouze mluví, ve skutečnosti se s ním míjí a v podstatě ani nic nevypráví.

Filmy, které mají méně nominací - Pojedeme k moři a Cesta ven – jsou ty, jež zatím naopak nejvíc bodují u kritiků. V obou případech jde o předběžné ocenění větší autenticity nebo originality.

Kategorie dokumentárních filmů na Lvech je asi největší bídou a ostudou, která usvědčuje hlasující z toho, že prostě dokumenty nesledují. Figurují tu pouze portréty slavných osobností, navíc nijak nápadité. V této kategorii se projevuje rozkol mezi režiséry hraných filmů a dokumentaristy jako dvěma oddělenými sférami.

Jestliže by si nějaká oblast naší kinematografie zasloužila větší pozornost, tak jsou to právě dokumenty. Jen letos tu máme Gottland, Lovu zdar, Velkou noc, Plán, Dál nic. Nová generace tvůrců se hlásí o pozornost a minimálně na Lvech je nikdo nevidí.