Za Filipem Topolem

Autor těchto řádků tohle opravdu nepíše rád: v pouhých osmačtyřiceti letech ve středu umřel Filip Topol.

Tu zprávu člověk tak nějak čekal. Vědělo se, že Filip Topol nezvládá ukočírovat své vnitřní démony, díky kterým sice vznikly jeho texty a skladby ostré jako žiletky, ale kvůli kterým zároveň jeho tělo pravidelně procházelo kolapsy, u nichž je zázrak, že je vůbec dokázal tak dlouho přežívat.

Neuměl žít v tichu, samotě a střízlivosti, ačkoli právě tohle mu doktoři předepsali jako jediný lék na delší život. Raději se napil, sednul za klavír a do publika zakřičel „Sbohem a řetěz“. Vědělo se, že tahle sebedestruktivní jízda mu musí bytí zkrátit o řádku let. Ale když teď ta zpráva definitivně a neodvolatelně přišla, stejně se jí nechce věřit.

Filip Topol umřel krátce poté, co po odmlce obnovil své Psí vojáky a pouhý den před křtem své knížky Jako pes. Ve čtvrtek to tedy bude v Café V lese smutný večer, pod tři nikdy nevydané Topolovy novely z osmdesátých let se tu nebude mít kdo podepisovat. 

Kritik Marek Vajchr ke knížce vydávané Revolver Revue mimochodem napsal v téhle souvislosti dost symbolicky: „Autobiografický hrdina v trojici povídek je klímovským štvancem týraným přízraky, které mu ztělesňují triádu neodbytných vášní: klasickou hudbu, osudovou ženu a démona jménem Alkohol. Svými pokusy vzdorovat jejich magickým atakům, nemilosrdně rozrušujícím hranice mezi realitou a fikcí, dosahuje protagonista pokaždé jenom zdánlivé úlevy.“ 

Před dvanácti lety se Filip Topol s autorem těchto řádků sešel, když se zrovna vracel do života. Málem nepřežil selhání slinivky, abstinoval, hodně četl, překládal, procházel se po městě a do sluchátek si pouštěl milovaného Mozarta.

Na otázku, jak vidí svou budoucnost, tehdy odpověděl: „Přemýšlím o vysoké škole, ale že bych měl nějaký životní cíl, to naštěstí ne. Mám jeden, ale ten už dávno. Jeden doktor mi vyprávěl, že umírající lidi v nemocnicích se začnou chytat za hlavu a říkat: Tohle bych změnil, tohle bych ještě potřeboval udělat a tak. Tak toho bych se nechtěl dožít. Chtěl bych umřít vyrovnanej a smířenej.“

Autor těchto řádků pevně věří, že se tohle přání Filipovi Topolovi vyplnilo.