Některé kapely hrají po návratu líp než kdysi

Na pódia se znovu vrací další hvězdy devadesátých let, které strávily takřka celou poslední dekádu u ledu. Comebackové turné amerických Afghan Whigs bude mít 15. srpna zastávku i v pražském Lucerna Music Baru. Kapela se proslavila v době grungeové mánie, ovšem byla téhle škatulce na hony vzdálená. K rukopisu melodramatické formace vždy patřila zručnost, s níž dokázala prolnout kytarový indie rock s procítěným soulem. Zpěvák Greg Dulli toto napětí navíc dokázal podtrhnout texty o fatálních a nevyhnutelně tragických milostných vztazích.

Dulli je vskutku charismatickou i rozháranou figurou. Při tvorbě alba Gentlemen (1993) přiznával, že má místo mozku penis, o tři roky později jej natáčení temné desky Black Love dovedlo k antidepresivům. Přestože v roce 2001 Afghan Whigs rozpustil, hudbu skládat nepřestal. Realizoval se buď s novou formací Twilight Singers nebo v duu Gutter Twins, které založil s Markem Laneganem.

Jaký byl impulz dát Afghan Whigs po deseti letech dohromady?

Poprvé jsem o návratu začal přemýšlet v roce 2010, když jsem hrál sérii sólových akustických koncertů a jako hosta jsem si pozval svého přítele - basistu Afghan Whigs Johna Curleyho. Během turné jsme do programu přidávali další a další skladby Afghan Whigs, které jsme léta nehráli. Zněly mi naprosto čerstvě a publikum na ně nadšeně reagovalo. Došlo mi, že zase hraju s chlapíkem, kterého znám skoro celý svůj život, a má to sílu.

Afghan Whigs spolu nehráli od roku 2001 - ale přece jenom jste se aspoň nakrátko sešli v roce 2006 při sestavování „best of“ alba.
Tehdy jsme vůbec nezamýšleli koncertovat. Jediné, o co šlo, bylo natočit novou skladbu pro retrospektivní desku. Byl to závazek k firmě; zabral nám tři dny a rozloučili jsme. Tenkrát kapela opravdu nefungovala. Když jsme se letos rozhodli pro turné, vyžaduje to od nás, abychom spolu vydrželi minimálně šest měsíců. A to už se na sebe lidi musí těšit.

Jak se vám s desetiletým odstupem přistupovalo ke starým písním?
Moje výhoda je, že na rozdíl od jiných členů kapely jsem nikdy nepřestal hrát a vystupovat. Takže návrat ke starému repertoáru beru jako značné oživení své práce.

Prožíváte současné koncerty na pódiu jinak než v dobách, kdy kapela regulérně hrála? Co jsem měl možnost vidět vaše vystoupení na barcelonském festivalu Primavera, působíte mnohem uvolněněji - i váš zpěv je jistější než v devadesátých letech.
Pokaždé když vylezu na pódium, snažím se být co nejlepší; to je jasné. Teď mi pomáhá třeba i to, že jsem před čtyřmi lety přestal kouřit, takže jsem schopný celý dvouhodinový večer uzpívat v lepší formě.

Vypadá to, že jste si na comeback vybrali vynikající čas. Roky 2011 a  2012 se přímo hemží návraty zasloužilých alternativních kapel. I proto, že se o ně zajímá mladší generace.
Pamatuju se, že když jsem byl mladý, tak se na krátký čas dala dohromady kapela Television. Nebylo to samozřejmě tak velkolepé, jako to bývá dnes. Když člověk dospívá, logicky poslouchá hudbu a čte o kapelách, které už nemá šanci vidět naživo. Vezměte si Stone Roses, At the Drive-In, Refused – všechny tyhle kapely jsem miloval a teď jsou zase spolu.

Viděl jsem nedávno Refused, úžasný zážitek. Už když jsem je viděl v devadesátých letech, byli dobří, ale během té pauzy se leccos naučili; vyzráli. Podle mě jsou lepší dnes než kdysi. Jsou kapely, které umí svoje životní zkušenosti zúročit a věk jim není na překážku. Třeba Dinosaur Jr. byli v devadesátých letech docela dobří, teď jsou skutečně dobří. Někdy člověk musí svůj potenciál teprve dohonit.

Vlastníte několik barů v New Orleansu i v Los Angeles. Chodíte do nich?
Ne tak často jako dřív. Řekněme teď už jen dvakrát týdně, abych zjistil, jak to jde. Přece jenom je to byznys, který mě doopravdy živí.

A jaká hudba se tam hraje?
Je tam juke-box. Teda v Kalifornii hrají i Djové, pouštějí soul i současnou taneční hudbu, ale rozhodně jim neříkám, co můžou, a co ne. Ale samozřejmě když hrajou hrozný věci, tak je vyhodím (ďábelsky se rozesměje).