Nejlepším momentem předposlední premiéry v dějinách stávajícího Divadla Komedie je chvíle, kdy si Karel Roden na scéně vaří čaj. Nalije vodu do hrnce, zapálí hořák propanbutanového vařiče, a pak čeká, až začnou ode dna stoupat bublinky. Chvíli to trvá, asi tak pět minut. Mezitím se nesměle usmívá do publika, krčí rameny, těkavě nadzvedává obočí. Divák si těch pět tichých minut rušených pouze syčením plynu musí prožít s ním. Pozoruhodné je, že tahle zdánlivě prázdná chvíle je během přestavení SAM místem, kdy divák rozhodně nebude cítit tvrdost sedačky, vydýchanost sálu a nebude myšlenkami odbíhat kamsi ke svým osobním strastím a radostem, jak tomu obvykle při nudných pasážích v divadle bývá. Naopak se napjatě soustředí, a když pak voda konečně začne bublat a Roden ji může přelít do šálku s čajovým sáčkem, má až katarzní pocity.
Inscenace textu Kathariny Schmitt režírovaná Kamilou Polívkovou si v Komedii odbyla premiéru minulý pátek. Jak již bylo řečeno, v éře aktuálního souboru scény je to předposlední kousek, ten poslední se na jeviště dostane příští čtvrtek. SAM je hrou pro jednoho herce (respektive se v ní na pět minut objeví v němém výstupu i fotograf v podání Jana Dvořáka) a Karel Roden si prostor vymezený jen pro něj samotného až zamilovaně užívá. Na minimalistické scéně (skvělá scénografie je také dílem Kamily Polívkové) rozehrává dialog s publikem, aby pak začalo být všem jasné, že vlastně vede řeč jen sám se sebou, že jeho neustálé obracení se k divákům je tu jen kvůli tomu, aby si uvědomili, v jak tísnivé izolaci se postava před nimi ocitla.
Hra je inspirována reálným příběhem, který právě fenomén izolace nahlédl z hodně mezní perspektivy. Tchajwanský performer Tehching Sam Hsieh se nechal v roce 1978 zavřít na rok do klece tři a půl na dva a půl metru, vevnitř měl jen umyvadlo, matraci a pár nezbytných drobností. Co je ale ještě podstatnější: dal si závazek (a splnil ho), že nebude rok číst, psát, dívat se na televizi, cokoli poslouchat, jediným kontaktem s vnějším světem se pro něj stal přítel, který mu každý den odnesl tělesný a jiný odpad, přinesl mu jedno a to samé jídlo a vyfotil ho. Později z toho vznikla instalace tří stovek snímků, na nichž je vidět, jak Samovi postupně rostou nestříhané vlasy (viz video z výstavy v newyorském MoMA). A aby toho bylo málo, Sam s přítelem nesměl mluvit. Koneckonců vůbec nesměl mluvit.
Hra v Komedii tuto atmosféru dobrovolného odcizení od okolí přináší v metafoře naznačující, že i když se nezavřeme do klece, vlastně jsme stejně izolováni. Od vnějšího i vnitřního světa. Nerozumíme totiž ani sami sobě, natož ostatním. Je to výborná inscenace a autor těchto řádků ji jenom doporučuje. Jen by se v ní nemuselo zas tolik mluvit. Taková chvíle tichého vaření čaje o nás totiž dokáže říct víc než dlouhý monolog.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
