Bubácký folk

Když si hudebník volí popový žánr, který chce hrát, vybírá si především řeč, jakou chce mluvit. Rozhoduje se, co ze svého já chce ukazovat a co schovávat.

Proto se vedou nejzapálenější diskuze o tom, jestli je ten který hudebník autentický. Debata se odvíjí v napětí mezi „opravdovostí“ a „teatralitou.“

Až do nedávna byl žánr, který se nejlépe hodil k vyjádření syrového obnaženého já, folk. K dokonalosti vyjádření stačil civilní projev, akustická kytara v ruce a pravda v hrdle. Na opačné straně spektra se objevuje třeba glam rock nebo gotický rock, který vytvořil na jevišti prostor, kde se pohybovaly mimořádně stylizované bytosti v přehnaných kostýmech, s make-upem a zpívaly texty plné černočerných hřbitovních metafor.

Pokud bychom folk brali jako styl, který se snaží co nejvěrněji držet reality, pak gotický rock nabízí fantazijní kulisy. Co se stane, když se tyto světy střetnou? Vznikne doom folk – populární škatulka, která se poslední rok hrne vpřed. Přitažlivé na ní je, že využívá „realistické“ prostředky folku, k tomu aby vytvářela bubácké prostředí ne nepodobné nedávné vlně elektronického witch-houseu.

Chcete-li si o doom folku udělat představu, stačí si poslechnout album Apokalypsis americké písničkářky Chelsea Wolfe. Nebo zajít v pondělí na její pražský koncert do kavárny Potrvá.

Byť může být doom folk krátkodechý žánr vymyšlený několika bloggery, jeho existence ukazuje něco podstatného. Překrytí dvou zdánlivě nesmiřitelných pólu hudební klasifikace – autenticity a teatrality – v jedné písni ukazuje zrádnost obou pojmů. Není totiž důvod, aby spolu soupeřili. Stejně jako folkový realismus nevyzní bez patřičné stylizace, teatralita pohoří, pokud se v jejím jádru neukrývá opravdovost.