Jak zestárnout? Nestárnout

Album Jak zestárnout vydal Jan Burian s čerstvou šedesátkou na krku a když si ho člověk poslechne, uvědomí si, že by se spíš mělo jmenovat „Jak nestárnout“. S postupujícím věkem se u písničkáře vyostřuje schopnost trefně glosovat civilizační proměny našeho světa, a přitom nepůsobí ani starosvětsky, ani sentimentálně.

Už od alba Dívčí válka z roku 2006 přes Muži jsou křehcí a Dvanáct druhů samoty si vybírá témata s téměř společenskovědní rozvahou. Hledání nové definice mužství a ženství, pocity osamělosti v digitálně propojeném světě i možnosti důstojného stárnutí v prostředí, které vzývá kult mládí (ale zároveň čelí dlouhověkosti) – to jsou přesně ty oblasti, v nichž dnes západní svět nejvíc tápe.

Sociologie i psychologie tu stále nachází nové pojmy pro nové situace a Burian do těchto výsostně současných kulis zasazuje miniaturní příběhy chatujících milenců, kteří se schovávají pod falešnými nicky, babiček bilancujících svůj život i zaměstnanců, kterým korporátní kultura velí mít v obličeji neustálý úsměv.

„Kousek odtud vládnou povánoční slevy / Lidé se tam tlačí, oči mají vlčí / Anděl o těch slevách naprosto nic neví / A mně se ty věci z hloubi duše hnusí,“ zpívá ve skladbě Na hřbitově v Ruzyni. Místo posledního odpočinku tu působí stejně přelidněné jako nákupní centrum: jeho marketingová strategie je totiž nevyhnutelnost.

Sympatické však je, že Burian se přitom nechce vracet do jakýchsi vysněných zlatých časů. Nemoralizuje, nekáže, pouze odsuzuje konzumerismus. Přijímá novou realitu obezřetně jako výzvu k objevování sebe sama, což se týká i hudební složky. Písně, které skládá u piána, převádí do formy dekonstruovaných – někdy až digitálních - šansonů jeho syn Jiří. Výsledek pak umocňuje zpěvákův odpor k jakékoli nostalgii.

V albu Jak zestárnout se nakonec skrývá na povrch nepřiznaný optimismus a naděje. Není totiž nic povzbudivějšího, než když někdo dokáže odporovat tíze současného západního světa tím, že objeví trhliny v jeho zdánlivě logické řečí.